Hudebník Robert Plant odmítá být „prostitutem nostalgie“ a inkasovat stamiliony. Má svou cestu
Robert Plant představuje v dějinách populární hudby ojedinělý úkaz. Popírá standardní vývoj, či spíše nevývoj, rockových hvězd dvacátého století. Zatímco většina jeho současníků z éry šedesátých a sedmdesátých let tráví závěr kariéry na nekonečných vzpomínkových turné, Plant se rozhodl pro neustálé, někdy dost radikální hledání a riskování. Platí to i pro jeho nejnovější album Saving Grace.
Po roce 1980 se zpěvák Robert Plant (* 1948) ocitl v situaci, kterou mnozí považovali za uměleckou i osobní slepou uličku. Náhlý konec skupiny Led Zeppelin po úmrtí jejího bubeníka Johna Bonhama nezanechal jen prázdné místo na scéně, ale také obrovské očekávání, zda se frontman společně s kytaristou Jimmym Pagem pokusí oživit mrtvou legendu.
Plant však překvapil. Jeho první sólové kroky, reprezentované dnes už pozapomenutými alby jako Pictures at Eleven (1982) a The Principle of Moments (1983), ukázaly umělce, který se úmyslně vzdaluje hardrockovému hřmění a hledá moderní a lehčí zvuk. Tato raná fáze jasně sdělila, že se nehodlá stát muzejním exponátem.
Africké okouzlení
Jedním z nejvýraznějších prvků Plantovy sólové dráhy je jeho hluboké propojení s africkou hudbou, které není jen povrchním koketováním s exotikou. Pro Planta nepředstavuje Afrika pouze jiný rytmus, ale skutečný pramen. Pochopil, že odtud vyvěrá veškeré blues formující jeho mládí. Zájem o hudbu Maghrebu a Sahelu se u Planta začal projevovat již v devadesátých letech, kdy s Jimmym Pagem v rámci projektu No Quarter odcestoval do Maroka. Zde nehledali slávu, nýbrž interakci s místními hudebníky, jejichž transovní rytmy a repetitivní melodie Plantovi připomínaly syrovost raného delta blues.
Fascinace Afrikou vyvrcholila v roce 2003, kdy se Plant v doprovodu kytaristy Justina Adamse (častého návštěvníka českých pódií, například se skupinami Les Triaboliques, JuJu nebo s italským houslistou Maurem Durantem) vydal na Festival v poušti (Festival au Désert) v malijském Essakane. Cesta do Timbuktu a dále do písečných dun nebyla pouhým hudebním výletem, ale přímo rituální poutí. Někdejší stadionová hvězda, bydlící v nejdražších hotelích a přesouvající se mezi štacemi tryskáčem, zde vystupovala v extrémních podmínkách obklopena kočovnými Tuaregy a sdílela pódium i soukromé stany s místními legendami jako Ali Farka Touré nebo skupinou Tinariwen. Právě zde si rodák z britského West Bromwiche naplno uvědomil zjevný vztah mezi africkou saharskou krajinou a americkým jihem. Pochopil, že nástroje jako banjo mají svůj původ v afrických instrumentech a že bluesová melancholie je univerzálním lidským vyjádřením, které pouze změnilo formu během nuceného přesunu otroků přes oceán.
Poznání africké hudby také zásadně proměnilo Plantův vokální projev. Přestal se spoléhat na vysoký falzet, tak typický pro zeppelinovskou éru, a začal využívat širší paletu hlasových barev, inspirovanou severoafrickými stupnicemi a deklamací místních afrických „písničkářů“, takzvaných griotů. V nové skupině Sensational Space Shifters, vedené Justinem Adamsem, později tyto vlivy dovedl k dokonalosti, když vedle elektrických kytar postavil nástroje jako jednostrunné housle ritti, na něž hrál gambijský hudebník Juldeh Camara.
Led Zeppelin v roce 1969 v San Francisku. Zleva: John Paul Jones (baskytara), Jimmy Page (kytary), John Bonham (nicí), Robert Plant (zpěv), foto: Zuma Press / Profimedia – Bob Stinnett Americká tradice
Zatímco Afrika dodávala Plantově hudbě rytmickou hloubku a spirituální dimenzi, americké hudební tradice – blues, country a bluegrass – tvořily emocionální páteř jeho tvorby v novém tisíciletí. Plantův vztah k blues byl vždy hluboký, ale v sólové éře se změnil z napodobování v osobní přístup a v dialog současnosti s minulostí. Jeho obdiv ke klasickým bluesovým osobnostem jako Robert Johnson, Bukka White nebo Memphis Minnie se v jeho pozdní tvorbě projevuje mimo jiné v ochotě nezatěžovat písně zbytečnou produkcí.
Zásadním zlomem v tomto směru byla spolupráce s houslistkou a zpěvačkou Alison Krauss na albu Raising Sand (2007). Tento projekt, produkovaný vizionářským T Bone Burnettem, ukázal Planta v úplně jiném světle. Místo dominantního frontmana se stal citlivým partnerem v duu, které s neuvěřitelnou pokorou sloužilo písni. Album, jež propojilo bluegrassovou preciznost Kraussové s Plantovou „bluesovou špínou“, získalo šest cen Grammy a stalo se jedním z nejúspěšnějších počinů v historii moderní roots music. Robert Plant zde dokázal, že jeho hlas, ač již poznamenaný věkem, získal novou kvalitu, která se ideálně hodí k vyprávění klasických příběhů.
Plantovo hledání v americké hudbě pokračovalo s kapelou Band of Joy (2010), s níž oživil odkaz apalačského folku a rockabilly. V tomto období se jeho hudba stala „američtější“ než u mnoha rodilých Američanů, protože k ní přistupoval s nadhledem cizince, který souvislosti mezi jednotlivými žánry vidí jasněji. Plantova interpretace gospelu a country není pouhou nápodobou, ale hledáním společného jmenovatele všech těchto stylů – upřímnosti projevu. Tato kontinuální cesta od bluesových kořenů přes country až k bluegrassu ukazuje, že Plant vnímá americkou hudbu jako nekonečné pole pro experimentování.
Pět let od konce Led Zeppelin. Robert Plant 29. června na koncertu v americké Tampě, foto: Zuma Press / Profimedia – Christopher Helton Zpátky domů
Navzdory svému světoběžnictví Robert Plant zůstává hluboce zakořeněn v krajině a kultuře britských ostrovů. Jeho fascinace anglickým folkem a velšskou mytologií je nití táhnoucí se celou jeho kariérou a v sólové éře nabyla na intenzitě. Tvůrce často mluví o své lásce k „pohraničí“ mezi Anglií a Walesem. Tahle krajina, plná historie a mýtů, se stala přímou inspirací pro jeho texty a hudební nálady, jež často evokují mlhu, déšť a tichou majestátnost staré Británie.
Jeho vztah k folku formoval poslech tvorby například Shirley Collins, Berta Jansche nebo Anne Briggs. V projektech jako Priory of Brion nebo později Saving Grace se k těmto vlivům vrací s novým pochopením. Nejde mu, stejně jako v případě amerických žánrů, o muzejní rekonstrukci folkových písní, nýbrž o zachycení jejich temného, často až pohanského podtextu. Schopnost spojit anglickou baladičnost s africkými rytmy a s americkým blues vytvořila zpěvákův unikátní hudební jazyk.
Není na prodej
V moderním hudebním průmyslu je běžné zpeněžování vlastní minulosti – někdy více, někdy méně umělecky smysluplné. Platí to prakticky pro všechny, kteří v takové či onaké sestavě kontinuálně fungují desítky let: od The Who přes Eagles až po Rolling Stones. V tomto kontextu představuje postoj Roberta Planta vůči oživení Led Zeppelin výjimečný fenomén.
Neochota postavit se znovu do čela kdysi tak slavné skupiny však není projevem hudební arogance nebo nevraživosti vůči bývalým spoluhráčům; jde o hluboké přesvědčení o nezaměnitelnosti a neopakovatelnosti toho, co jako kapela kdysi dokázali. Pro Planta jsou Led Zeppelin uzavřenou kapitolou, kterou utnula smrt pro něho nenahraditelného bubeníka Bonhama, a jakýkoli pokus o její mechanickou reprodukci považuje za uměleckou zradu. Učinil, jak známo, jedinou výjimku v roce 2007, kdy se kapela (s Bonhamovým synem Jasonem za bicími) sešla v londýnské O2 Areně k uctění památky Ahmeta Erteguna, proslulého hudebního podnikatele a šéfa firmy Atlantic, jejíž součástí byli i Led Zeppelin.
Robert Plant pózuje 10. července 2009 v Londýně se svými potomky poté, co mu byl udělen Řád britského impéria; vlevo syn Logan a dcera Carman, vpravo syn Jordan, zdroj: ČTK / AP – Lewis Whyld Plantův postoj ke znovuobnovení činnosti legendární kapely je o to víc fascinující, že zpěvák opakovaně odmítá finanční nabídky, které se pohybují v řádech stovek milionů dolarů! Spekulace o miliardovém turné, které by bylo nejvýnosnějším v historii, Planta nechávají chladným. Jeho vyjádření, že „není součástí jukeboxu“ a že odmítá trávit své stáří jako „prostitut nostalgie“, jsou v současném světě, těžce orientovaném na zisk, tím spíš unikátní. Zatímco mnozí jeho fanoušci se cítí být ochuzeni o možnost vidět legendu znovu na pódiu, Plant argumentuje právem umělce na vývoj.
Jeho odmítání reunionu je samozřejmě motivováno i obavou z poklesu kvality. Robert Plant si je vědom, že mladická energie, která poháněla Led Zeppelin v sedmdesátých letech, dávno není na pořadu dne, a situaci nepomáhá ani proměna doby a hudební scény. Nechce být karikaturou sebe sama, někdejšího rockového boha s odhalenou hrudí v době, kdy jeho hlas i tělo prošly přirozenou proměnou.
Hlas moudrosti
Nejnovější kapitolou Plantovy pouti je projekt Saving Grace. Představuje dosavadní vrchol jeho snahy o intimitu a hudební pravdu. Tato formace, kterou tvoří zpěvačka Suzi Dian, bubeník Oli Jefferson, kytarista Tony Kelsey a multiinstrumentalista Matt Worley, se zrodila organicky během společných setkání na anglickém a velšském venkově. Saving Grace není jen doprovodná kapela, ale demokratický kolektiv, v němž Plant často dobrovolně ustupuje do pozadí a spokojuje se s rolí doprovodného vokalisty nebo hráče na foukací harmoniku.
Necelých dvaačtyřicet minut skvělé hudby. Obal alba Saving Grace stejnojmenného uskupení, repro: Nonesuch Records
Eponymní album Saving Grace, vydané vloni na podzim, je vynikající sbírkou originálních interpretací převzatých skladeb, kterou Plant popisuje jako „zpěvník ztracených a nalezených věcí“. Nahrávka, vznikající v průběhu šesti let, obsahuje skladby od umělců tak rozdílných, jako jsou bluesová zpěvačka ze třicátých let let Memphis Minnie, psychedeličtí Moby Grape nebo indie-rockoví Low. Plantova volba materiálu není náhodná: každá píseň nese silný příběh nebo specifickou náladu, kterou kapela přetváří do své vlastní, osobité podoby.
Jádrem projektu je vokální chemie mezi Plantem a Suzi Dian. Jejich hlasy se proplétají v harmoniích evokujících sborový zpěv v malém vesnickém kostele, zároveň v sobě mají moderní naléhavost. Skladby jako Gospel Plough nebo As I Roved Out ukazují, jak lze stoleté spirituály a balady oživit pomocí minimalistických, avšak účinných aranží, při nichž cello nahrazuje baskytaru a banjo dodává rytmický neklid. Nahrávka Saving Grace je důkazem, že Plant ve svých sedmdesáti sedmi letech stále nachází radost v objevování a že svůj někdejší „neustálý křik“ proměnil v jiné, moudré, ale stále silné vyprávění, které nepotřebuje velká pódia k tomu, aby pohnulo posluchačem.
Autor je hudební publicista, šéfredaktor magazínu UNI.
