Slovenští Longital: Čtvrtstoletí si jdeme svou vlastní cestou a „ponorka“ pořád nikde

Jak se v současné době žije alternativní kapele na Slovensku? U nás na jedné straně panuje naprostá svoboda, každý si může dělat, co chce, a když si sežene peníze, vydá si například desku. Často se to však zadrhne v momentě, kdy ji chcete dostat k lidem. Množství míst, kde se dá hrát, se snižuje. Jaké je to u vás?

Shina: Podobně komplikované. Tvůrci sice stále mohou tvořit svobodně, ale selhávají podpůrné instituce, které byly vytvořeny k tomu, aby kulturu pozdvihly. Konkrétně naše kapela se má relativně dobře, protože jsme na scéně už velmi dlouho a zažili jsme různé proměny doby a umíme se jemně přizpůsobit. Nikomu nic nedlužíme – ani institucím, ani se nemusíme honit za mediálním obrazem nebo kvanty fanoušků, kteří by čekali na každý náš krok. Jdeme si svou vlastní cestou, která je příjemná a svobodná. Když se rozhodneme nahrát album, neklademe si žádné podmínky.

Dokonce jsme si vloni mohli dovolit hrát trochu méně. Různé okolnosti nás k tomu donutily, zvolnili jsme a udělalo nám to velmi dobře. Odpočinuli jsme si. Už nejsme nejmladší a potřebovali jsme se fyzicky chovat i jinak než jen trávit čas na cestách. Teď už se však na koncerty těšíme – po loňském půlroce stráveném v nahrávacím studiu, kde to sice byla náročná práce, ale v podstatě potěšení.

Nahrávali jste v domácím studiu?

Dano: Ano, v mé „trucovně“.

Dnes je sice běžné mít vlastní studio, ale u vás je specifické to, že z „práce“ vlastně nikdy neodejdete. Spolu tvoříte životní pár, spolu hrajete, cestujete po koncertech, natáčíte de facto doma. Není toho někdy moc?

Shina: To nás ani nenapadlo. Nemá se to totiž tak, že bychom tam trávili osm hodin denně jako v klasickém zaměstnání, kde upadneš do rutiny. Náš život je pestrý. Týdny ve studiu vypadaly tak, že jsme v sobotu odjížděli na venkov k Danovu tátovi, nebo jsem já odjela na naši chalupu, tam se postarala o zahradu a odpočinula si; vracela jsem se v pondělí a Dano si mezitím v té své „trucovně“ hrál na kytaru. Samotné nahrávání probíhalo většinou od úterý do pátku, ale s mnoha vyrušeními. Ve stejné budově sídlí naše vydavatelství Slnko Records, takže v něm něco neustále řešíme. Dano si do toho připravil svůj sólový program. Takže ve výsledku nám to vycházelo tak na tři nahrávací dny týdně. Takhle jsme fungovali půl roku a díky tomu jsme nespadli do únavné rutiny. Navíc máme i dny volna, kdy jsme každý jinde. Když Dano album mixoval, neseděla jsem mu za zády. Šla jsem si po svých, nakoupit, uvařit nebo řešit věci do Slnka. Žádná ponorka se nekonala.

Dano: Byly i fáze, kdy Shina zůstala déle na chalupě a věnovala se textům, zatímco já pracoval na produkci rozdělaných písniček. Posílali jsme si věci na dálku. Jsme zvyklí tvořit spolu, ale když jsem nahrával nástroje (kromě baskytary a kláves, které dělala Shina), potřeboval jsem u toho být sám, bez „pozorovatele“.

Shina: On je velmi nervózní, když tam jsem a on má něco nahrávat.

Dano: Musím počkat, až nastane klid. Pak se rozhlédnu po studiu, kde mám asi čtyřicet různých zvláštních nástrojů, a přemýšlím, co by se hodilo. Musí tam být prázdno. Často po něčem sáhnu intuitivně, iracionálně. Když nejsem pod tlakem, ten nástroj si mě sám najde a já to jen nechám vzniknout.

Když hudba vzniká intuitivně, jak je to s texty? Máte je dopředu připravené? Ovlivňují nějak hudební motivy?

Shina: Moje texty jsou většinou napsané v zápisníku už dávno předtím, než začneme nahrávat. Někdy spojuji různé fragmenty, u kterých s odstupem zjistím, že patří k jednomu tématu. Poté pracuji buď se svým hudebním nápadem, do něhož text vpasuji, a na tom pak s Danem děláme, nebo on vezme i moji melodii. Je to u každé písničky jiné.

Takže to není klasické zhudebňování hotového textu?

Shina: Vůbec ne. Třeba hned ta první, Príď za mnou, tam měl Dano ten motiv na nástroji guqin (starobylý čínský sedmistrunný drnkací nástroj typu citery s historií delší než 3 000 let – poznámka autora) už dávno.

Dano: Shina dokonce někdy tajně nahrává, když si jen tak brnkám. Já jsem v tu chvíli „zajatý“ tím motivem a musím ho hrát pořád dokola. Doufám, že si to nahrála, protože se z toho neumím vymanit a mohl bych to zapomenout.

Shina: Když pustí kytaru z ruky, ten riff mu uteče. Takže to musím zaznamenat. Mě to často inspiruje, protože v tom slyším něco silného, co on v tu chvíli považuje za banalitu.

Dano: Já jsem v tom utopený, neslyším to s odstupem.

Shina: Je to taková tvůrčí kombinatorika. Celý proces začíná v podstatě roky před albem a nikdy nevíš, kde co skončí. Některé motivy se neprosadily na předchozích dvou albech, protože tehdy ještě nebyly „zralé“. Teď do sebe všechno zapadlo.

Něco z minulosti: Longital v říjnu 2008 v Bratislavě, foto: Petit Press / Profimedia – Pavol Funtál

Přestože podle bookletu používáte i různé elektronické nástroje, album zní za dlouhá léta vaší tvorby možná nejvíce akusticky. To byl záměr?

Dano: Je to důsledek nepotřeby do nahrávky vrážet invazivní zvuky. Elektronika tam je, ale chtěli jsme, aby to byly především písničky. Pracovní název byl Piesne radosti. Chtěl jsem průzračnost. Využívám tam například Lemur JazzMutant – dotykovou obrazovku, kterou používala třeba Björk. Je to jen rozhraní, kterým manipuluji se zvuky. Má to organický charakter, je v tom dávka náhody, na niž musím reagovat. Ale většina zvuků vychází z akustických nástrojů, i když jsou třeba elektronicky upravené. Dokonce to vypadalo, že na albu bude víc čínského nástroje guqin než kytar. To definuje tu akustičnost.

Shina: Když na ten nástroj brnkne, má to úplně jiný zvuk než kytara. Je to taky dřevo a struny, ovšem vyvolává to jiný druh kmitání.

Dano: Je to „živý tvor“, k němuž jsem se dostal náhodou. V Bratislavě byla jedna Číňanka v buddhistickém centru a kvůli pandemii tam uvízla. Měla s sebou tenhle nástroj, pak odjela a nechala ho tu. Doputoval do jednoho autistického centra pro muzikoterapii, ale tam se báli, že ho děti zničí. Tak nám ho nabídli. Nejdřív jsem nechtěl další „krám“ do domu, ale když jsem ho uviděl, už jsem ho nepustil. Je to král čínské klasické hudby. Učil jsem se na něj hrát, ale bránil se mi. Má svá pravidla: čisté ruce, uklizený prostor a člověk se musí vzdát všech ambicí. Nesmí chtít nikoho ohromit. Je to velmi tichý nástroj, zvuk jde primárně k hráči. Hráli na něj čínští filozofové a básníci jako Konfucius nebo Lao-c’. Když jsem tento stav mysli pochopil, začal mě ten nástroj vést.

Není to jako kytara. Musel jsem zapomenout na všechno, co o hudbě vím. Šel jsem naslepo po zvuku a potom ten čínský svět „přeložit“ do evropského hudebního myšlení, aby se mohl spojit s kytarami. Nástroje na sebe nejdřív žárlily, musel jsem je skamarádit. Když ten nástroj na chvíli opustíš, on „vychladne“. To není žádná esoterika, to vám potvrdí každý hráč na dechové nástroje – jeden den to hraje, druhý den ne.

Jak to přenesete na pódium? Na albu hrajete na většinu nástrojů vy, Shina hraje většinou jen na basu…

Shina: Na koncertech hraji nové písničky na pražcovou baskytaru Mustang. Udělala jsem dobře – na bezpražcovou hraju naše staré hity, ale pro ty nové jsem sáhla po téhle, na kterou jsem roky nehrála. Začali jsme hrát a najednou jsem tam začala sázet akordy a dvojzvuky, což jsem nedělala strašně dlouho. Na té bezpražcové by to vůbec neznělo. Takže naživo je tam guqin, basa, hlas a akustická kytara nebo lap steel kytara. Ale v podstatě jsme ty nové písničky museli pro živé provedení znovu vytvořit. Mají sice danou strukturu a melodii, ale zvukově je vyrábíme znovu, aby se daly zahrát na to, co uvezeme v autě a můžeme dobře nazvučit na pódiu.

Dano: Písničky mají svobodu a mohou se vyvíjet. Nahrávka je jen první záznam, ale na koncertech žijí svým životem. A to nás na tom nejvíc baví.