Albem Magická noc Milan Hlavsa a Jan Vozáry předběhli dobu. Reedice o tom vypovídá přesvědčivě
Ačkoli je Milan „Mejla“ Hlavsa právem považován za stěžejní muzikantskou postavu českého undergroundu, zároveň se jednalo o osobnost, která se ve svobodných poměrech devadesátých let až do své předčasné smrti v roce 2001 dokázala – na rozdíl od většiny svých kolegů z někdejšího podzemí – výrazně, avšak stále bez kompromisů, rozvíjet.
Hudební vydavatelství Guerilla Records, které je jakýmsi posledním majákem klasického českého undergroundu a vzorně pečuje o jeho odkaz, se rozhodlo připomenout dvě významná výročí začátku letošního roku. Právě před půlstoletím, 17. března 1976, zahájil represivní aparát Státní bezpečnosti rozsáhlou akci, během níž bylo po koncertě v Bojanovicích vzato do vazby dvaadvacet osob. Tento pokus o „konečné řešení“ otázky českého undergroundu sice vyvrcholil v září 1976 odsouzením Ivana Martina Jirouse, Vratislava Brabence, Svatopluka Karáska a Pavla Zajíčka, ale zároveň sjednotil tehdejší opozici a nepřímo vedl ke vzniku Charty 77. Druhým výročím pak jsou nedožité 75. narozeniny Milana Hlavsy, které připadly na letošního 6. března.
Guerilla Records by bývalo mohlo tyto události připomenout různými způsoby, počínaje x-tou, třeba trochu jinak a luxusněji pojatou reedicí nějaké klasiky domovské Hlavsovy kapely The Plastic People of the Universe. Majiteli vydavatelství Vladimíru Drápalovi budiž vzdána čest a sláva, že se nenechal zviklat a nešel na jistotu.
Screenshot ze stránek vydavatelství Guerilla Records s informacemi k nynější reedici alba Magická noc, repro: ČT art
Vydal možná to vůbec nejkontroverznější, na co Milan Hlavsa z hlediska svých vrstevníků a „androšských mániček“ vůbec kdy sáhl. A za co ve druhé polovině devadesátých let sklidil kromě pochvaly také – možná poprvé v životě – zcela negativní reakce. Vyprávějí se dokonce historky o fyzické inzultaci, které se Hlavsovi dostalo ze strany někdejšího uměleckého vedoucího Plastic People Ivana Martina Jirouse. „To máš za Magický noci,“ procedil prý podle lidových zkazek mezi zuby Jirous, když se knockoutovaný Hlavsa sbíral ze země.
„Za Magický noci“… Tím Jirous myslel album, které se správně jmenuje Magická noc, nese podtitul (In Memories of the Plastic People) a jeho původcem byl v roce 1997 kromě Milana Hlavsy tehdy třicátník Jan Vozáry. Tedy někdejší bubeník slavného popového Oceánu, elektronický tvůrce, v devadesátých letech také člen kapely Fiction. V ní Hlavsa hrával s o generaci mladšími hudebníky moderně pojaté písničky.
Právě ve Vozáryho hlavě se zrodil nápad na jakousi revizi starých písní Plastic People, která by byla průsečíkem mezi syrovou estetikou sedmdesátých let a technologickými možnostmi digitální éry. Ke spolupráci oslovil Hlavsu, který původně nápadu příliš nedůvěřoval, ale po poslechu prvních demonahrávek si jej Vozáry získal. Hlavsa nahrávce vtiskl punc nejen svým uhrančivým zpěvem a kytarami, ale také svou naprosto hypnotickou hrou na baskytaru, která patří mezi hudebně nejzásadnější „výdobytky“ českého undergroundu.
Jan Vozáry na snímku z dubna 2011 v budějovickém klubu mcFABRIKA při zkoušce obnovené skupiny Oceán, foto: ČTK – Tomáš Martinek
Výsledkem je bezmála hodinová přehlídka tvrdých a syrových elektronických rytmů, samplů, syntetických i „živých“ zvuků na bázi klasických písní Plastic People převážně z jejich nejstaršího autorského období, s mírně pozměněnými názvy. Hlavsa si pro tuto podobu svých písní vymyslel novou, ale docela přesně pojmenovanou škatulku „digital underground“. Asi nejblíže mělo album k elektronické experimentální scéně zvané electronic body music (EBM), která v sobě spojovala elektroniku, syrové rockové až punkové rytmy a velkoměstskou industriální zvukovou estetiku. Tedy experiment, který byl pro tradiční undergroundové publikum zpočátku obtížně přijatelný.
Zajímavý je onen časový odstup bezmála třiceti let od vzniku alba. Je zřejmé, že svým způsobem předběhlo dobu. Jako první ukázalo, jak také lze s klasickým undergroundovým odkazem nadále pracovat. Ale i naopak: mladší tvůrci, pro něž je elektronika přirozeným vyjadřovacím prostředkem, mohou nalézt inspiraci k pozoruhodné tvorbě v hudbě staré víc než dvacet let.
Ke kvalitě nynější reedice přispěl remastering původní studiové nahrávky, kterého se ujala osoba v tomto kontextu nad jiné povolaná, Moimir Papalescu, tvůrčí duše průkopníků české electronic body music Gun Dreams a Vanessa. Aktuální verze skutečně zní neobyčejně svěže a dynamicky.
Bude zajímavé, jak se k reedici postaví někdejší underground, jehož protagonisté jsou o desítky let starší, posluchačsky jistě zkušenější a chtělo by se věřit, že i moudřejší. Snad pochopí, že underground netkví v tom zůstat sedět na židli a nechat se obrůst mechem, nýbrž že jeho smyslem je nadále jít po své vlastní cestě bez ohledu na okolnosti a třeba i nepřízně. Právě to uměl Milan Hlavsa.
