Pokud takhle zní ticho, ať nikdy neskončí. Paul Simon uchvátil Prahu a Dagmar Voňkové splatil dluh

Ten koncert měl v sobě svým způsobem podobnou magii jako legendární pražská vystoupení Leonarda Cohena, jenž na sklonku života vyrazil na několik zprvu nečekaných turné, obložil se fenomenální kapelou, kterou by byla radost poslouchat byť i jen v instrumentální podobě, a on sám působil přes drobné limity dané věkem velmi svěže. Paul Simon sice hraje úplně jinou muziku, ale vzato kolem a kolem, první část koncertu zavdala ještě další důvod ke srovnávání s Cohenem.

Čtyřiaosmdesátiletý Simon totiž koncert zahájil provedením celého svého posledního alba Seven Psalms (Sedm žalmů) z roku 2023 – a to je podobně duchovní tematika, jakou někdy zpracovával právě i Cohen. Až existenciální závažnost Simonovu albu dodává legenda, kterou autor šíří: v době, kdy se s tvorbou nových písní prostě již rozloučil, k němu v noci ve spánku promluvil „neznámý hlas“, který mu poradil toto album vytvořit. Písničkář jej uposlechl.

Album i jeho provedení na pódiu tvoří sedm částí, které Simon nepovažuje za klasické písně, na nahrávce i naživo jsou propojeny do jednoho celku (který část návštěvníků, jež nejspíš stavbu projektu neznala, přerušovala potleskem). Nejsou to žádné potenciální hitovky, Simon sedí na vysoké židli, hraje velmi střídmě na kytaru, a většinu hudby obstarávají členové široce obsazené kapely, kteří pocházejí z velké části z prostředí soudobé vážné hudby – a té se také nejen Seven Psalms, ale i některá aranžmá ve druhé části koncertu po dvacetiminutové přestávce dotýkají.

Písně a vzpomínky

Zatímco první část Paul Simon odehrál v obleku adekvátním tématu Seven Psalms, po pauze se vrátil v džínách, bundičce a rozverné kšiltovce – tak jak ho známe ze starších dob. A hned nasadil těžký kalibr, jeden ze svých velkých hitů, hybný Graceland. Tato část večera ovšem nebyla, jak by se asi dalo předpokládat (a nikdo v sále by se jistě nezlobil), jen přehlídkou největších hitů, z nichž by Simon hravě poskládal dva večery. Ty nejslavnější písničky byly jen kořením a působily na publikum jako háčky pro udržení stálé pozornosti, snad až napětí.

Samozřejmě, když zazněl povědomý motiv, publikum vybuchlo nadšením. A Simon si s lidmi uměl i pěkně pohrát: například čtvrtou píseň bloku zahájil úryvky hned několika hitů z éry Simona & Garfunkela a nakonec z nich všech jako by zvítězila Homeward Bound. Písničkář byl vůbec zjevně v dobrém rozmaru, což komorní prostředí „Kongresáku“ umocnilo. (Tu stavbu, někdejší „Pakul“, dodnes spousta lidí z „antisentimentu“ nenávidí coby někdejší hnízdo komunistických sjezdů – aniž by si však připustila, že pro takovouto hudbu je to místo jako stvořené, s vynikajícím zvukem i pohodlným posezením).

Jednotlivé písničky zpěvák často „po folkařsku“ uváděl historkami o okolnostech jejich vzniku anebo se dělil o nejrůznější vzpomínky, přičemž tu pro Čechy nejzásadnější řekl hned na úvod koncertu: připomněl, že poprvé byl v Praze v roce 1990 coby součást delegace, která měla dohlédnout na regulérnost prvních svobodných voleb. Připomněl své setkání s Václavem Havlem i to, že tehdy improvizovaně zahrál na shromáždění konaném na Staroměstském náměstí (sice řekl Václavské, ale kdo by se za ten detail zlobil).

A když se pomalu blížilo finále druhého bloku. Simon opět odložil kytaru a v té šestatřicet let staré vzpomínce pokračoval tím, že tehdy u sebe neměl kytaru, tak si v zákulisí jednu půjčil, a že až teď se dozvěděl, že její majitelka se jmenovala Dagmar Voňková. A tehdy z krku jejího nástroje sundal kapodastr (součást kytarového příslušenství, která se nasazuje na krk a zvyšuje zvukovou polohu strun), bezmyšlenkovitě ho zastrčil do kapsy a odnesl. A protože ví, že paní Voňková sedí v publiku, rád by jí ho vrátil. Což se i – samozřejmě za obrovských ovací – stalo.

To je zvuk!

Základní část koncertu vyvrcholila tanečním hitem Me And Julio Down by the Schoolyard, kdy se v jedné z meziher objevila na scéně Edie Brickell, Simonova manželka a zpěvačka s vlastní kariérou. A zatímco v některých předchozích písních přicházela svého muže podpořit ve zpěvu, tentokrát s mikrofonem před ústy vystřihla dokonalé hvízdací sólo – a samozřejmě bylo oceněno náležitými ovacemi.

A pak už následoval dlouhý aplaus, návrat celé kapely na rozlehlé, ale nástroji a aparaturou zastavěné pódium, a trojitý přídavek, jehož finále, velký hit The Boxer, už si pobrukovalo se Simonem celé hlediště. Po dalších ovacích vestoje se kapela odebrala do zákulisí a na scéně zůstal Simon sám se svou kytarou a splnil publiku nevyslovený sen: zahrál The Sound of Silence, písničku, která jej v roce 1965 proslavila jako autora, stala se prvním hitem dua Simon & Garfunkel a vůbec jednou z nejikoničtějších písní šedesátých let. Po takto magické a dojemné tečce už nebylo možné nic dalšího dodávat.

Turné, jehož evropskou část Paul Simon ve čtvrtek zahájil, nese název A Quiet Celebration, Klidná slavnost. Zvuk, který se v Kongresovém centru line z aparatury, je skutečně velmi tichý. Ale o to víc vynikne filigránská, až hodinářská práce všech zúčastněných hudebníků. Je slyšet skutečně každé cinknutí, každý dotek strun, každý tah smyčcem. A díky skvělým hudebníkům – slavný bubeník Steve Gadd, který byl také na pódiu, zrovna toho dne slavil jedenaosmdesáté narozeniny – si může posluchač skutečně až do hloubky vychutnat každý takt, který za více než dvě hodiny čistého času zazní. Výsledkem je zážitek, na který se nezapomíná.