Kniha fotografií Systém Stivín je taková jako protagonista: výtečná i na hraně šílenosti a vkusu

Jiří Stivín (* 1942) je úkaz sám pro sebe. Coby instrumentalista je samouk, dechové nástroje na žádné škole nestudoval, ale jako flétnista a saxofonista desítky let patřil k tuzemské jazzové špičce, ve své vrcholné fázi (řekněme desetiletí 1973–1983) sklízel uznání i na evropské jazzové scéně. Standardní jazzové sestavy mu byly poněkud těsné, experimentoval s nástrojovými i zvukovými uskupeními a po čtyřicítce nemalou část své kypivé invence a energie věnoval rovněž hudbě renesanční a barokní. Jeho setrvalým rysem je neposednost. S tím ladí i jeho mluva a pohyby. Osobní vzpomínka: když jsem chodíval na Pražské jazzové dny, na nichž hrál Stivín s kdekým a pohyboval se v jejich průběhu po pražské Lucerně, několikrát jsem jej zahlédl s fotoaparátem. Že pořád tak nějak fotí, to se vědělo. Tuhle jeho aktivitu nyní zhodnocuje kniha Systém Stivín.

Sluší se zkraje uvést, že publikace, kterou vydala brněnská Galerie a nakladatelství Stará pošta ve spolupráci s festivalem JAZZFESTBRNO, je sice brožovaná, ale není to žádný příležitostný sešitek. Jde o více než dvousetstránkový svazek formátu 210 x 270 mm, se šitým hřbetem, s přebalem, vytištěný na kvalitním papíře, zkrátka co do knižní podoby běží o řádnou fotografickou monografii.

Sem tam, tam sem

S fotografováním Jiří Stivín začal ve svých teenagerských letech, coby student pražského gymnázia U Santošky. Po maturitě nastoupil na místo rekvizitáře do Filmového studia Barrandov a při natáčení filmu Jiřího Krejčíka Vyšší princip se seznámil s asistentem kamery Ivanem Šlapetou. Ten mu řekl, že by mohl zkusit přihlásit se na FAMU na kameru. U přijímacích zkoušek musel adept předložit fotografie, pedagogem tam tehdy mezi jinými byl Ján Šmok, jenž později na FAMU založil samostatnou katedru fotografie. Stivín obstál. Fotografie z přelomu padesátých a šedesátých let jsou v knize také ty nejstarší a některé z nich editoři obrazové části Jiří Pátek a David Mackovič vsadili hned do úvodních desítek stran, kde jinak převažují snímky ze šedesátých let – vesměs z koncertních pódií, ze zákulisí nebo z uměleckých sešlostí v soukromí.

Obrazově se jedná hlavně o momentky, spontánně cvakané, na většině z nich je patrné ne-amatérství, vizuální poučenost toho, kdo stiskl spoušť. Námětová skladba je neortodoxní, což odpovídá Stivínově naturelu: například mezi snímky z muzikantských kruhů je na tiskovou dvoustranu „rozpálen“ portrét dívky Ireny. „S tou jsem chodil asi dva roky, byla jedna z malých prvních lásek,“ začíná Stivín k portrétu přiřazený popisek. Popisky jsou kapitola sama pro sebe, k tomu se tu ještě dostaneme.

Aby obrazové pestrosti nebylo málo, organickou součástí skladby jsou snímky, na nichž se Jiří Stivín nachází. Kromě autoportrétů editoři vybrali fotky s anonymním autorstvím, ze Stivínova archivu, výjimkou (s uvedením autora) je záběr od profesionálního fotografa Pavla Váchy. Černobílé fotografie vykazují jakousi základní obrazovou kvalitu, snad také můžeme říct, že z nich vyzařuje poezie a pochopitelně i síla vzpomínky, melancholie, odešlý svět. Se závěrečnou třetinou obrazové části vstupuje na scénu i barva, u níž Stivín však zůstává na úrovni (až na tři čtyři snímky) amatérského cvaknutí situace, lidí kolem sebe. V jedné partii (dvě za sebou následující dvoustrany) se obrazoví editoři pokoušejí z barevných „fragmentů“ složit intimní obrazovou výpověď v duchu současného trendu totální subjektivity, který tak často můžeme pozorovat u prací nynějších studentů fotografie.

Jakýmsi bonusem, bez něhož bych se já osobně obrazově v Systému Stivín úplně obešel, je dvanáctistránková „vsuvka“ na křídovém papíře s růžovým podtiskem, obsahující desítky „selfie“, která si hudebník pořizoval s různými osobnostmi vesměs z kulturní sféry – nosil při sobě kompaktní fotoaparát na film Olympus Mju, který na sebe a danou osobnost namířil. Chápu, i tohle je prostě Stivín, divoký, nepoddajný, trochu šílený. Ale když se pak na straně 170 běh snímků vrátí k černobílé škále a k námětům téměř výlučně rodinným, oddechnu si.

Nemusíte vědět všechno

Systém Stivín je v podstatě dokument, ovšem protagonistovo zacházení s fakty a vůbec s popisky jako takovými je spíše básnické. „To je v Praze v Lucerně. Na tom koncertě jsem byl. Jméno si ale nepamatuju. Těch černejch zpěvaček tu hostovalo víc. (60. léta).“ Tak zní popisek ke dvěma fotografiím na stranách 26/27. Za nimi následuje dvoustrana se třemi záběry lidí postávajících zřejmě v koncertních sálech – bez popisků, nedatováno, zřejmě bráno coby náladotvorný „akord“. A hned za ním dvoustrana se dvěma vynikajícími portréty beatnického básníka Allena Ginsberga při jeho legendární návštěvě Prahy v roce 1965. „Dokonce mám někde ten notýsek s vtipama o komunistech, kterej mu pak ukradli bolševici,“ končí Stivín popisek o Ginsbergovi a vy si nemůžete neříct: Když ho beatnikovi „ukradli bolševici“, jak to, že ho Stivín má, v jaké podobě ho vlastní?

Prostě kombinace obrazů a slov je zde mnohokrát pábitelská, jemně řečeno. Jestliže jedním z výrazných rysů Stivínovy hudební tvorby je schopnost improvizace, v knize se potkáváme s její obdobou, kdy se fotograf nechává při identifikaci unést přítomným okamžikem a ponechá slovní formulace na prvním dojmu, na nápadu. Někdy se rozepíše, jindy nenapíše nic. „Tak tu nepoznám. Určitě to není žádná intimně známá. Vlastně to byla intimní známá. (60. léta),“ stojí u fotografie mladé ženy sedící na protější straně stolu kdesi v klubu nebo kavárně.

Cosi jako smutný popiskový majstrštyk se nachází v samém závěru obrazové části. Čtyřem dětem jsou vidět hlavy skrze díry v rozbitých sklech vnitřních dvoukřídlých dveřích; skla v postranních segmentech dveří jsou pruhovaná, v centrální části se nacházejí zbytky skel mléčného zabarvení. Popisek: „Tohle jsou rozbitý dveře, to je známá fotka. Věnoval jsem ji svý ženě k narozeninám. Milovala tyhle pruhovaný skla. Vždycky, když mě nasrala, tak jsem jí ty skla rozbil. A sklenář už pak tyhle skla neměl. Takže když už byly všechny rozbitý, tak jsem jí udělal tuhle fotku s dětma, aby měla nějakou vzpomínku. Čtyři děti, Markéta, dole Jirka, Zuzana a vpravo je Adam. Z toho dárku nadšená nebyla, nějak to nepochopila.“ (konec 80. let)

Obálka knihy Systém Stivín, foto: © Jiří Stivín, archiv Jiřího Stivína

Takže život se Stivínem… Co ještě? Knihu stylově graficky upravil Milan Nedvěd (stojí za vizuální stránkou nejednoho titulu převážně fotografického nakladatelství PositiF). Písmo použité pro popisky jemně, nedoslovně evokuje litery psacího stroje, písmo pro titul a doprovodné texty na konci svazku rozverně střídá minusky a verzálky (malá a velká písmena) třeba i uvnitř jednotlivých slov, rozverný má i řez, mně osobně esteticky evokuje jednu z typografických „nálad“ šedesátých let (tu, již svými úpravami knih tvořil Zdeněk Seydl). Tím spíš pak z publikace esteticky „vypadává“ zmíněná selfie dvanáctistrana.

Fotografická faseta Stivínovy mnohotvůrčí osobnosti je tedy nyní knižně – a vpravdě stivínovsky – pokryta. Dočkal se ve dvaaosmdesáti letech. V té souvislosti si říkám, zda by si knižní zhodnocení nezasloužila i fotografická tvorba možná ještě renesančnějšího Vladimíra Merty, který oslavil letos v lednu osmdesátiny. Kdysi dávno, jako student, jsem viděl výstavu jeho fotek v divadélku v pražské Nerudově ulici. Ostatně na titul své (dnes zcela klasické) LP desky z roku 1978 P. S. použil písničkář Merta záběry, které sám nafotil…