Daniel Šperl je obdivuhodně vytrvalý dokumentarista, ale v galerii nezná míru

Daniel Šperl (* 1966) začal s fotografováním v rodném Táboře velmi brzy, díky otci; už na gymnáziu byl členem táborské tvůrčí fotografické skupiny Ekran, v devadesátých letech vystudoval fotografii na FAMU. V roce 2003 mu vyšla první „řádná“ monografie, dvousetstránková publikace Všední slavnosti. V letech 2016–2019 si vlastním nákladem vydal tři drobnější tematické publikace: Japonsko, Homo Pragensis a Amerika. I díky kameramanské profesi hojně fotografoval na zahraničních cestách. Nynější výstavu v Leica Gallery Prague (LGP) však omezil na dokumentární snímky z České republiky, nejpočetněji je zastoupena Praha, v níž Šperl žije. V názvu retrospektivy se objevuje autorem mnohokrát již použitý (zejména na výstavách) motiv všednosti.

Od úvodní pasáže Všedností v LGP je patrné, že fotografovi se v průběhu let nastřádaly tematické, respektive námětové „šanony“, do nichž se noří. Začíná se snímky, které spojuje motiv domácích zvířat, poté přijdou na řadu děti, k sobě jsou rovněž seřazeny záběry, na nichž lidé holdují alkoholu, a suverénně nejpočetnější je kolekce Praha 1990–2025, jíž je vyhrazeno celé zvýšené podlaží galerie. Tyto námětové trsy jsou proloženy solitérně zavěšenými záběry nebo sestavami k sobě poskládaných fotografií, mezi nimiž však neexistuje námětově nebo motivicky zřetelná vazba.

Daniel Šperl: Praha, 2019. Z autorovy výstavy Všednosti v Leica Gallery Prague, foto: Daniel Šperl

Šperl nemá úplně svůj osobitý autorský rukopis, možná na něho sedí sousloví uměřený eklektik. Pohybuje se na pomezí humanistického a subjektivního dokumentu a nikdy se „nadobro“ nepřiklonil ani na jednu stranu. V jeho pracích můžeme vysledovat vliv – zůstaneme-li u domácích tvůrců – Viktora Koláře, Dagmar Hochové, Vladimíra Birguse, Jindřicha Štreita, Dušana Pálky. Při procházce Všednostmi si můžeme povšimnout, že Šperlovi s věkem zrak zatím nekornatí, že pořád „má oko“ na vystižení určitých „všedních slavností“, intenzivních okamžiků, viz třeba výtvarně pěkná fotografie ptáků sedících na drátech vysokého napětí (Litoměřice, 2021) nebo konstelace dětí při hře v lese (Dětenice, 2019) či záběr řádové sestry pouštějící na střeše domu v centru Prahy draka (viz úvodní fotografie k této recenzi). Čili: řada prací z posledních let nezaostává za nejlepšími snímky z předešlých desetiletí.

Problém Daniela Šperla nejen u současných Všedností v LGP, ale lze si jej rovněž povšimnout na jeho webových stránkách, kde k prohlédnutí nabízí desítky svých děl, tkví v neschopnosti oddělovat zrno od plev. Jako kdyby k obrazové hmotě nahromaděné za už docela dlouhou dobu cítil všeobjímající, téměř nerozlišující lásku a možná unesen oněmi chvílemi, kdy ten či onen snímek vznikal, nebyl s to říznout do sebe sama. Jenže kdyby tak učinil, nešlo by o sebepoškozování, nýbrž o nutnou kritickou sebereflexi (proto si někteří fotografové své práce nechávají doma uležet i několik let, aniž by je publikovali – ověřujíce si tím sami na sobě, zda i s odstupem je dané snímky oslovují, zda z nich nevyprchala energie, kterou u nich zprvu pociťovali). Obzvlášť patrné je to u některých Šperlových snímků s námětem domácích zvířat, u nichž se možná dojímají milovníci třeba koček, ovšem „ryze“ fotograficky jde o selanku. Rovněž nejeden exponát ze souboru Praha 1990–2025 je na úrovni velmi průměrné momentky, kterou donese na schůzi fotoklubu kdejaký jeho člen (kupříkladu snímky z jakýchsi oslav na Václavském náměstí).

Daniel Šperl: Buštěhrad, 2021. Z autorovy výstavy Všednosti v Leica Gallery Prague, foto: Daniel Šperl

Ostatně není úplně standardní, aby kurátorský text začínal jak v galerii, tak v tiskové zprávě takto: „Po celé měsíce zvětšoval klasickou cestou stovky fotografií, jež by vrchovatě zaplnily Galerii Rudolfinum nebo Dům U kamenného zvonu. Ale Leica Gallery Prague má poněkud menší rozměry. A tak jsem spolu s ředitelkou galerie Mílou Dubskou před časem musel absolvovat velmi kruté chvíle, kdy jsme Daniela Šperla přesvědčovali, že ne všechny jeho kvalitní a pečlivě adjustované fotografie se do této galerie vejdou a že některé bude muset vyřadit. Dobře chápu nemilosrdnost takovýchto podmínek, sám vím, že autorské rozhodování, kterou fotografii vystavit a kterou ne, mnohdy připomíná situaci ze slavného Styronova románu Sofiina volba. Ale nakonec vše dobře dopadlo…“

Takhle tedy text otevřel Vladimír Birgus, kurátor Všedností. Protože zdejší fotografický rybníček je malý (tak jako je tu malý rybníček každého uměleckého oboru) a Birgus velmi dobře Šperla zná – doktorát Šperl získal na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, jemuž Birgus šéfuje – kurátorský text formuloval s dikcí profesora diplomatické akademie. Až na to, že to nedopadlo dobře. Všednostem v LGP chybí jasná akcentace, fotografií je zde příliš, kurátorská ruka měla být o poznání přísnější. Není to na české fotografické scéně zdaleka první příklad z posledních let, kdy dokumentaristé postrádají soudnost a kurátoři nad tím přivírají oči.