Kdo tohle Viktoru Kolářovi poradil? Jeho vesměs vynikající fotografie dostaly trapné popisky

Od loňského listopadu až téměř do konce letošního února jsou v pražské Galerii Fragment vystaveny fotografie Viktora Koláře (* 1941). Tento týden se naplno vyjevilo, proč tomu tak je. Autor převzal 20. ledna 2026 v Národním muzeu – v rámci slavnostního vyhlášení výsledků soutěže Czech Press Photo 2025 – Ocenění za celoživotní přínos fotografii. Laureátovy práce jsou tudíž veřejnosti „k ruce“. Koordinace je to snadná a pochopitelná: novinářské klání organizuje instituce Czech Photo, tedy táž, která v metropoli disponuje dvěma výstavními prostory v dosahu metra linky B: starší z galerií se nachází u stanice Nové Butovice, mladší u stanice Invalidovna – to je ona Galerie Fragment. Situována je v areálu (v tomto desetiletí dokončené) budovy Fragment, o níž se „opírá“ mohutná figurína nahé ženy (od Davida Černého). A to vše je majetkem developerské a stavební společnosti Trigema.

Galerie Fragment je komorní a (zdá se) víceúčelový prostor: v jeho „zastrčené“ části směrem k toaletě se nachází náznak kuchyňky, některé stěny jsou určeny pro klasické zavěšení exponátů, ale na celkem pěti televizních monitorech lze exponáty promítat – a před největším z nich se nacházejí dvě křesílka s dvěma stolky plus koberec. Kromě toho v místnosti stojí zasedací stůl se židlemi, takže se kolem některých snímků na stěně víceméně protahujete; běžný odstup je nemožný: buď jste velmi blízko, anebo hledíte přes stůl. I tak lze existenci galerie, jež má daleko k „white cube“, uvítat, neboť vystavování fotografie to ani v hlavním městě nemá úplně jednoduché.

Pohled do výstavy Viktora Koláře Neklidné oko v pražské Galerii Fragment. Na velkém TV monitoru běží ve smyčce projekce některých autorových prací, vlevo dole monitor s dokumentem, který o fotografovi vznikl v roce 2013 pro Českou televizi, foto: ČT art – Josef Chuchma

Přehlídka prací Viktora Koláře se vzhledem k nastíněným technickým parametrům Galerie Fragment skládá ze dvou linií: jednou jsou běžné výstavní zvětšeniny pověšené na zeď, druhou projekce děl na monitorech, z nichž jeden je vysloveně velkoplošný. Na tom největším z monitorů vystupuje obrazová síla Kolářových „pouličních“ záznamů, které z valné části sice vznikly v jeho rodné Ostravě, ale zvěčňují situace obecnější, existenciální. Pak je zde trojice vedle sebe do stěny zasazených menších monitorů, na nichž se střídají fotografie ve frekvenci a konstelacích, jež jdou poněkud proti tomu, co divácky vyžadují Kolářova díla – totiž spočinutí, zadívání se do zachyceného výjevu. A na monitoru, který sekunduje tomu největšímu, běží ve smyčce film, jenž roku 2013 pro Českou televizi natočila režisérka a fotografka Klára Řezníčková a zájemce si jej může pustit na iVysílání.

Prezentace prostřednictvím monitorů se nám třeba nemusí zamlouvat, ale aspoň nechává Kolářova díla promlouvat sama za sebe. To však v Galerii Fragment neplatí pro standardní zvětšeniny instalované na stěnách – zde jsou totiž vybaveny názvy, a právě to se nemělo stát. Fotografie, jež právem náleží ke špičce české dokumentární fotografie (zejména Kolářovy snímky z poslední třetiny minulého století), nikdy popisky nepotřebovaly. Nyní však autor anebo kurátor (Dan Materna) seznal, že věci je třeba doříct. A tak například výtečná fotografie chlapce, který je na schodech narvaného autobusu otočen směrem do ulice a hledí fotografovi do objektivu, je doprovozena popiskem Návrat domů mezi chlapy (viz obrazová galerie k tomuto textu). Nejenže je to doslovení dokonale zbytné, nadto i stylisticky neohrabané: jako že chlapec bydlí s nějakými chlapy a k nim se vrací? Nebo: zezadu snímaná žena s masou nákupních vozíků, snímek symbolizující paradoxy hypermarketového prodeje, je na výstavě opentlena názvem Nákup na víkend; působí to jako nedůvěryhodný a manipulující přílepek (opět viz obrazová příloha). Či také: vynikající fotografie vlčáka, jehož pohled směřuje k průmyslové zóně severomoravské metropole, je umenšena polopaticko-bizarním popiskem Průmysl a já (znovu: viz obrazová příloha).

Pohled do výstavy Viktora Koláře Neklidné oko v pražské Galerii Fragment. Vpravo dole televizní monitor, na němž běží dokument o fotografovi, který v roce 2013 natočila pro Českou televizi dokumentaristka a fotografka Klára Řezníčková, foto: ČT art – Josef Chuchma

Takto by se dalo pokračovat fotku po fotce. Nejpřiléhavějšími adjektivy k popiskům v Galerii Fragment jsou výrazy zbytný a trapný. V knihách, které Kolářovi v minulosti vyšly, se nikdy nic takového nevyskytovalo. Proč tedy nyní? Běží o autorskou ztrátu soudnosti vedenou pochybnou představou, že věci by se měly doříct? Nebo jde o výsledek kurátorského tlaku, v tomto případě dokonale pomýleného, jemuž by tvůrce neměl ustupovat? Reálně nesejde na tom, čí je tohle „zásluha“. Výsledek je prostě tristní.

Pravdou však také je, že zvolený postup ladí s nynějším obecnějším trendem polopaticky navést publikum na „správné“ vnímání díla – hezky všechno dopovědět, aby nebylo pochyb, „o čem“ to je, neboť lid se musí  náležitě „orientovat“. Podceňovat publikum, počítat s nejmenším společným jmenovatelem, to je to, oč tu běží. Naštěstí je dílo Viktora Koláře zapsáno do dějin tuzemské tvůrčí fotografie i bez pitomých popisků. Na ty se –  doufám – rychle zapomene jako na dobový tanec, jenž bude zpětně hodnocen coby pomatenost v zájmu „srozumitelnosti“.