Viktor Kolář i po osmdesátce prochází svou Ostravou a fotografuje ji
Patnáct let poté, co nakladatelství Karla Kerlického KANT vydalo monografii Viktora Koláře jednoduše nazvanou Ostrava, vydává témuž fotografovi Ostravu znovu. Důvody jsou v zásadě dva – původní publikace je těžko k sehnání a autor svůj „nekonečný“ ostravský cyklus za uplynulých patnáct let rozšířil o další práce a nynější edice je bere v potaz. Proto součástí názvu knihy je i datace: 1963–2024.
Viktor Kolář (* 1941) fotografuje rodnou Ostravu už více než šedesát let. Respektive: vyjma období 1968–1973, kdy pobýval v kanadském exilu. Pak se na sever Moravy vrátil, pracoval v hutích či jako kulisák v divadle a po šichtách chodil s kinofilmovým aparátem po „svém“ městě. Celou tu dobu, dekádu za dekádou, v podstatě usiluje o jediné: vystihnout paradoxy moderního člověka, který si přetváří prostředí ke svému účelu, aby se mu žilo pohodlněji, byl více svým pánem nad přírodou, ale v tomto prostředí se pak cítí ztracen, odcizen okolí i sobě samému. Je vystaven samotě, ač se třeba nachází v davu lidí. Jedinou vertikálou v takovém prostředí jsou stavby, jejichž účel ovšem není duchovní, nýbrž ekonomický, a na člověka (obrazně řečeno) spíše padají, utiskují jej, než aby jej povznášely. Kanadská autorská epizoda a ostravská epocha stojí na témže principu; kulisy se liší, ale existenciální rozložení sil nikoliv.
Viktor Kolář není dokumentaristou v informujícím, dokumentačním slova smyslu. Z jeho fotografií nesložíte příběh o vývoji, natož modernizaci Ostravy, i když scenérie v sobě pochopitelně odrážejí proměny, jež s sebou ta která doba nese – kupříkladu sílící vizuální smog, znivelizované nakupování v obchodních centrech či pestřejší oblečení, než bylo to za časů permanentního maloobchodního nedostatku. Je-li Kolář dokumentaristou, pak pouze a jen v tom smyslu, že zas a znovu dokumentuje onu situaci moderního člověka. A to prostředky, které jsou typické pro dokumentární (dnes by se asi spíše řeklo street) fotografii – černobílá škála, jasně převažující šířkový formát, dominance exteriérů nad interiéry.
Knihy se mění, něco zůstává
Na začátku jsem napsal, že jde o Kolářovu druhou „Ostravu“ v nakladatelství KANT. Celkově však běží o „Ostravu“ již čtvrtou! První vyšla roku 1986 v ostravském, dnes dávno neexistujícím nakladatelství Profil coby pátý svazek fotografické řady Podoby, s textem Daniely Mrázkové. Sice v titulu brožovaného svazku stojí pouze jméno fotografa, ale obrazová část knihy je vymezena jasně: Ostrava, fotografie z let 1967–1983. V pětadevadesátém roce učinil Viktor Kolář poněkud trpkou zkušenost: na zakázku ostravské radnice sestavil spolu s básníkem Jaroslavem Žilou knihu Ostrava – obležené město. Radnice ji zamýšlela coby reprezentativní a upomínkovou publikaci, zástupci samosprávy ovšem po spatření výsledku seznali, že takhle si tu reprezentaci nepředstavovali (nevelká část nákladu se potom objevila ve volném prodeji). Dnes je to kniha-vzácnost. Za nemalé peníze se teď z druhé ruky prodává i Kolářova průřezová monografie z roku 2002, jež vyšla v nyní již bohužel neexistující edici FotoTorst. A pak jsou tu ony dvě ostravské knihy pod značkou KANT.
Některé snímky se nacházejí ve všech pěti zmíněných titulech. Ty práce tvoří jádro Kolářovy tvorby. A dokonce: na obálkách všech zmíněných svazků se nacházejí právě fotografie exponované před rokem 1989 – to už naprosto evidentně naznačuje, co autor považuje za bernou minci a rozpoznatelný znak svého díla. Na obálce Ostravy 1963–2024 se nachází jeden z takzvaně ikonických Kolářových záběrů, datovaný 1967. Autoři koncepce této knihy – Karel Kerlický a Martin Dostál – ji sestavili tak, že zpola volili mezi snímky exponovanými do roku 1989 a zpola mezi těmi, jež fotograf vytvořil od počátku devadesátých let, přičemž po roce 2010, kdy Kerlický produkoval předchozí Kolářovu „Ostravu“, vznikla čtvrtstovka nyní zastoupených prací.
Kerlický & Dostál monografii koncipovali jako svého druhu obrazovou poemu, kterou Viktor Kolář skrze své obrazy Ostravy déle než půlstoletí „skládá“. V textové složce do knihy nezařadili obligátní soupisy výstav, životopisná data, seznam literatury o umělci. Autoři textů jsou hned čtyři a žádný z nich o fotografii nepíše soustavně. Básník, esejista a kurátor Jaromír Typlt knihu otevírá stručným, víceméně volným příspěvkem o pozornosti, postřehu, o umění zpozorovat – a tyto schopnosti nachází v Kolářovi. Tři krátké texty před patnácti lety zesnulého spisovatele Jana Balabána téměř po způsobu básní v próze domýšlejí tři konkrétní fotografie, tvoří s nimi dvojhlas. Francouzský básník a esejista (občasně publikující i v tuzemských médiích) Manuel Anceau rovnou přiznává, že nebude „příliš hovořit ani o umění fotografie, ani o ‚fotografii‘, ale o poezii“. V příspěvku uvažuje o neokoralém zraku a jeho schopnosti nahlédnout za viděné, takové oko a autorské nastavení spatřuje v Kolářově neodtažitém, empatickém vztahu ke světu.
Nikoliv náhodou se u Typlta vyskytuje tvrzení, že Kolář nás uvádí do „bezmála zázračných setkání, surrealistických ‚objektivních náhod‘ nebo ‚synchronicit‘“, a u Anceaua lze narazit na formulaci: „A není pochyb o tom, že Kolář je také ‚surrealistou‘, okem rozevřeným jako kružítko s nožičkami, které jsou o to pohyblivější, že se jejich hroty zapichují v touze po ‚určujícím setkání‘“. Typlt a Anceau jsou prakticky z jednoho těsta, oba se zajímají o surrealismus a art brut (ostatně prvně jmenovaný je kurátorem Galerie Art brut Praha). Spolueditor knihy Martin Dostál (nyní umělecký šéf Slovenské národní galerie, dříve výtvarný kurátor) se jeví být z textového kvarteta nejslabší: sice se jako jediný dopouští několika srovnání Kolářova díla s tvorbou světových nebo tuzemských fotografů, ovšem běží o sebestředný a co do stylu silácký nához, který se víc tváří, než aby přesně pojmenovával.
Poodstoupení
O Kolářových fotografiích, a těch ostravských zejména, již toho bylo napsáno dost a není důvod to u příležitosti nové knihy rozhojňovat; ostatně pokus o základní charakteristiku autorovy jedinečnosti byl učiněn v úvodních odstavcích přítomného textu. Tady mě zajímá (zjednodušeně řečeno) jediné: zda fotografova tvorba vzniklá po roce 2010, tedy od vydání předešlé „Ostravy“, obstojí vedle jeho klasiky. A dochází v ní k nějakému posunu?
Nechronologická skladba knihy, plynutí snímků založené na příbuznosti námětů či výskytu obdobných motivů na sousedících tiskových stránkách, do sebe nové práce organicky vtahuje. Pětadvacítka nejmladších fotografií je rozprostřena do bezmála půldruhé stovky zastoupených děl. Dá-li se u pozdního Koláře něco zobecnit, potom asi to, že v pohledech poodstupuje od člověka. Ze čtvrstovky oněch novějších fotek jich je jedenáct nefigurativních, na pěti jsou jedinci zaznamenáni z dálky, v kontextu prostředí, které obrazu vizuálně dominuje.
Krajinné scenérie, ať městské či přírodní, Kolář fotografoval vždy, jsou v jeho tvorbě přítomné od počátku, ale v posledních letech se již nepřibližuje lidem na dotek tolik jako dříve. Může to mít několik příčin, například věk autora či obezřetnost dnešních lidí, kteří sice mobilními telefony rádi fotografují kdeco včetně sebe, ale často jsou velmi neradi, když na ně namíří objektiv někdo druhý. Možná svůj podíl nese i důvod „filozofický“ – třeba Kolář čím dál více nabývá dojmu, že soudobý jedinec se ztrácí, je znicotňován v bezskrupulózně zastavěné, zabetonované krajině. Každopádně nadále platí slova, jimiž Marek Pokorný otevřel svůj text pro knihu autorových zaoceánských fotografií (svazek Canada, 1968–1973 vydal Karel Kerlický v roce 2013): „I na těch vzácně se vyskytujících fotografiích Viktora Koláře z ‚kanadské série‘, na kterých chybí člověk, vnímáme právě jeho zjevnou absenci jako zakládající princip obrazu. Negativní přítomnost lidské postavy má podobu jeho otisku, respektive otisku její přítomnosti jako podmínky zobrazené situace, události, podoby fotografované krajiny či snímaného místa,“ napsal Pokorný, shodou okolností od roku 2016 ředitel ostravské galerie moderního umění PLATO.
Ať už je tomu u Koláře s ústupem od explicitní figurativnosti jakkoliv, neustává ve snažení podat obecnější výpověď skrze děje a konstelace nalezené v rodném městě. Vzhledem k povaze jeho tvorby a k roku narození snese to snažení přívlastek statečné. U necelé poloviny nových prací se dá konstatovat, že se na dohled přibližuji standardu z autorových vrcholných, nejproduktivnějších dekád – ukázka z oné dnes již klasiky je volně k nahlédnutí na fotografových webových stránkách. Tam lze také natrefit na soubor barevných prací, které až na výjimky ve srovnání s černobílou tvorbou (ani tou pozdní) bohužel neobstojí. To samozřejmě nemůže nijak devalvovat nezastupitelnou stopu, kterou Viktor Kolář v české fotografii zanechal a zanechává.
Titulní strana Kolářovy monografie s fotografií z roku 1967, repro: ČT art
Viktor Kolář: Ostrava 1963–2024
Koncepce: Karel Kerlický, Martin Dostál. Texty: Jaromír Typlt, Jan Balabán, Manuel Anceau a Martin Dostál. Překlad: Martin Tharp. Vydal Karel Kerlický – KANT, Praha 2025, 192 stran, doporučená cena 780 korun.
