Fotograf Robert Vano bilancuje: Kluci, holky, móda, časopisy a absence oponentury

Po listopadovém převratu, kdy se emigrant Robert Vano (* 1948) objevil v Praze (později se v ní zabydlel), se ne úplně zasvěcenému publiku jeho jméno často pletlo s Tonem Stanem, jiným slovenským fotografem usazeným v české metropoli. Shodou okolností se jejich velké retrospektivy nyní v Praze časově potkaly. O té Stanově jsme zde již psali. Takže teď je na řadě Vano.

Do určité míry je pozoruhodné, že oba autory do tuzemského fotografického prostředí uváděla kunsthistorička, kurátorka a kritička Anna Fárová. V osmdesátých letech spoluformovala mladého Tona Stana a jeho souputníky ze slovenské vlny z Katedry fotografie FAMU (na nynější Stanově retrospektivě jsou k vidění dokumentární snímky, kterak jim tenkrát pomáhala s jednou výstavou). Když s listopadovým převratem rozjela své aktivity pražská Agentura Radost, Anna Fárová byla její spolupracovnicí, a právě s Radostí se Robert Vano kontaktoval. Předcházela jej pověst světoběžníka, jenž už potkal kdejakou celebritu a fotil pro západní módní časopisy. Fárová mu počátkem devadesátých let pomohla s knihou Love You From Prague, což byla v jejím desítky let trvajícím zacílení na černobílou uměleckou a dokumentární fotografii výjimka příznačná pro mimořádný porevoluční čas. Vano je totiž tvůrce jiné ražby, než fotografové a fotografky, jejichž tvorbu Fárová interpretovala a kurátorovala.

Z módních fotografií na výstavě Roberta Vana v pražské Galerii Tančící dům, foto: Oskar Stolín

Robert Vano se autorským naturelem pohybuje na rozhraní mezi uměleckou a módní zakázkovou fotografií. Jistě, hranice mezi nimi jsou prostupné, Helmut Newton nebo Richard Avedon náleží k těm, kteří povýšili módní fotografii na umění, ale Vano nebyl takový formát. Jeho práce od počátku vykazovaly více líbivosti, ornamentu, trendovosti. Jsou hodné, laskavé, neostré – přeneseně i doslova. U fotografií mužů, vesměs aktů, nešlo nevidět autorovu gay orientaci, do aranžmá modelů ji totiž vtěloval přímočaře, s jakousi permanentní zamilovaností; nešlo o sošný a ve vyzněný ambivalentní eroticko-šokantní (hyper)realismus Roberta Mapplethorpa, který fotil právě i muže v New Yorku sedmdesátých a osmdesátých let. V tu dobu a v tomtéž městě totiž Vano – nejprve coby emigrant, později občan USA – rovněž pobýval; však také některé newyorské fotografie zařadil do své nynější retrospektivy a souběžně vydané knihy, jíž se v následujících odstavcích rovněž budu věnovat.

Za jakou cenu

Když procházíte expozicí ve dvou podzemních podlažích Tančícího domu a instalované fotografie si v hlavě chronologicky poskládáte, nemusíte být v oboru kovaní, abyste pochopili, že Vano, původním povoláním módní kadeřník a make-upista, který focení odpozoroval od těch, v jejichž blízkosti se pohyboval a případně jim asistoval, se co do výrazu našel právě už v osmdesátých letech. Když autor v nynější knize říká, že „prvotiny patří k nejžádanějším fotografiím na mém e-shopu“, dá se tomu věřit. V jeho raných pracech najdete svěžest a energii: ať je to primární neostrost úmyslně „způsobená“ už při samotném focení, anebo „rukodělná“ úprava pozitivů. Oboje dodává snímkům patinu, posiluje obrazovost, vtiskuje jim romantický, téměř secesní (a optimistický) retronádech.

Z portrétních fotografií na výstavě Roberta Vana v pražské Galerii Tančící dům, foto: ČT art – Josef Chuchma

Nic dalšího a lepšího Robert Vano už nevymyslel, k ničemu dalšímu se nedobral. Po celá následující desetiletí u něho probíhá zápas o to, kolik si z onoho původního náboje v sobě podrží, zda zavedené a osvědčené výrazové variace nespadnou pod určitou úroveň. Někdy se mu to daří, někdy už ne. Ale to se bavíme o jeho módní fotografii nebo o volné tvorbě, kdy zas a znovu fotí kluky, jak říká mladým mužům (a o mladých ženách obdobně mluví jako o holkách). „Klukům“ náleží celé druhé podzemní podlaží Tančícího domu; do toho prvního se vešel průřez módní fotografií, dále portréty, nalezneme zde také několik zátiší a fotografií Prahy. Portréty jsou vlídné a líbivé, focené na zakázku, jen několik z nich má ambici jít „do duše“ portrétované(ho); řekněme, že je to řemeslo o chlup invečnější než u takového Jakuba Ludvíka (a naštěstí ne tak procovské a podnikatelské jako u Jadrana Šetlíka). Zátiší a Praha jsou libůstky, nevykazují nic soustavného a originálního, nýbrž je lze brát jako rozšiřující položky do portfolia, drží se nadýchané náladotvornosti Vanovy poetiky.

U výstavy není uveden kurátor či kurátorka, autor si skladbu více než sto padesáti černobílých a barevných exponátů tedy zřejmě navrhl sám. Instalace se dá označit za multimediální: na plátno se promítá film v režii Adolfa Ziky, jejž o Vanovi natočil v roce 2018, jsou zde tablety se sluchátky, kde je možné si poslechnout autorovo vyprávění, v jedné chodbě procházíme podél stěn s nalepenými snímky mužských aktů (a na kratší stěně je obrazovka s fotografovou promluvou na téma focení mužů); návštěvník rovněž dostane možnost vyfotit sebe sama před šedým pozadím, které má Vano při práci nejraději. Portréty mechanicky vedle sebe běží i na té části stěny, od níž se jen pár desítek centimetrů nachází točité schodiště, jímž se do sálů vstupuje, takže při prohlídce je dobré si dát na to pozor – nezapomenout se jako já, který postupoval podél stěny, prohlížel fotky a najednou bác – rána do hlavy o schody.

Pohled do těch partií výstavy Roberta Vana v pražské Galerii Tančící dům, které jsou vyhrazeny výhradně fotografiím mužů, foto: Oskar Stolín

Fotografie jsou nově vytištěny (tedy žádné vintage zvětšeniny), převažují formáty 50 x 70 a 70 x 100 cm, podle informace v galerii jde o tisky trvanlivými pigmentovými inkousty na saténovém papíře o hmotnosti 235 gramů. Uvedeno je to proto, že díla jsou prodejná, na popisce je vždy cena (od každého exponátu se nabízejí tři autorské originály se signováním a evidenčním číslem); jde tedy o komerční podnik. Řekl bych, že své zákazníky si to zboží (ceny dle formátu 22 a 32 tisíc korun) najde, a že se tu dají vybrat kousky, které při dobrém sladění s interiérem mohou být i jeho ozdobou či prostě organickou součástí. Osobně bych radil, když už jsme u komerčně-estetické stránky věci, zajímat se prvořadě o fotky rané černobílé a u barvy o exponáty na pomezí módy a volné tvorby.

Sjedeme to ještě jednou, Roberte?

Kniha, která se na výstavě křtila, není – na rozdíl od publikace k výstavě Tona Stana – přiznaným a příležitostným katalogem, nýbrž výpravnou třistastránkovou monografií na kvalitním papíře, vázanou, těžkou, na první pohled důstojnou. V tiráži je coby manažerka projektu a autorka textů uvedena Natalie A. Rollko, která s Vanem spolupracuje již roky. Texty jsou do přepsané krátkých Vanových promluv a komentářů k jednotlivým fotografiím, událostem nebo etapám jeho života a tvorby.

Vitrína s autorovými fotoaparáty na výstavě Roberta Vana v pražské Galerii Tančící dům, foto: ČT art – Josef Chuchma

Monografie je primárně pojata jako základní seznámení se s autorem, nejlépe tedy je o něm nic nevědět, neznat jeho předešlé výstavy a knihy, jichž, mimochodem, není úplně málo – vyšel například rovněž výpravný průřez Memories (2016), k tomu tři textové publikace založené na rozhovorech: Někdy ráj (2008), Robert Vano (2010), Fotka nemusí být ostrá (2015); nyní ohlašuje, že v přípravě je další taková „vyprávěcí kniha“. K tomu samozřejmě množství interview v médiích… Dobrá, pokusím se pro tuto chvíli učinit ze sebe nepopsaný list, tabulu rasu, a podívat se na letošní knihu jakoby bez znalosti předešlých četných setkání s Vanovou tvorbou a jeho interviews. ¨

Zpočátku monografie vypráví autorův životaběh svěže, kombinuje fotografie a informace z dětství, mládí a rané dospělosti s Robertovým uměleckým i komerčním snažením v osmdesátých letech. Logicky následují dva soubory fotek „kluků“, které nafotil počátkem devadesátých v Česku. To jsme někde ve třetině publikace. Pak přichází na řadu jeho profesní angažmá v české mutaci Elle, kde působil v letech 1994–2003. Nejprve jsou reprodukovány některé titulní strany, následuje pěkný, reprezentativní výběr módních fotografií, které pro časopis vytvořil. Za ním desítka stran černobílých mužských aktů, které dle vlastních slov fotil o víkendu, neboť „od pondělí do pátku jsem pracoval pro časopisy a klienty“. A pak opět Elle: portréty celebrit, ukázky z projektů/příběhů, které v časopise připravovali. To jsme těsně za polovinou svazku.

Herečka Klára Issová s monografií Roberta Vana na vernisáži v pražské Galerii Tančící dům, foto: Martin Večera

Když Vano v české Elle náhle a nedobrovolně skončil, hledal, co dál. Naskytla se mu příležitost fotit pro modelingovou agenturu Czechoslovak Models či portrétovat známé tváře pro různé časopisy. Počínaje těmito ukázkami se kniha co do obrazového výrazu začíná cyklit a zesilovat její pouhý registrující charakter, kdy je zmíněna ta či ona zakázka, obálkami jsou připomenuty Vanovy předešlé knihy + jsou do toho vpleteny další ukázky „kluků“ a „holek“ (i z osmdesátých či devadesátých let). V závěrečné třetině publikace se zkrátka naplno vyjeví absence editora/kurátora, který by celku vtiskl tvar a vnitřní logiku a také jej zhutnil.

Autorka textů Natalie A. Rollko, potažmo, redakce, se detaily moc nezabývá. Když v roce 2003 Vana vyhodili z postu kreativního ředitele Elle, říká „bylo mi šedesát a neměl jsem ani zdání, co se mnou bude“. Fakticky mu bylo pětapadesát. Jednou tvrdí, že v Elle „zůstal deset let“, podruhé, že v „Elle jsem pracoval osm let“. „Tato nádherná zátiší (…) vznikla ve spolupráci se stylistkou a dekoratérkou Klárkou Tomanovou“, „skromně“ podotýká fotograf k příslušným snímkům. Jak kniha postupuje, tak jsou doprovodné texty reklamnější i banálnější.

Robert Vano je ve své podstatě asi mírný a hodný člověk, který má rád, když jsou věci hezké, příjemné, bezkonfliktní. Skrz naskrz prosákl filozofií módní krásy a komunity lidí kolem ní. Tenhle přístup je asi produktivní při tvorbě časopisů, ale nikoliv při koncipování třísetstránkové knihy, která by mohla a měla ukázat, že autor během své bezmála už půlstoleté fotografické dráhy dokázal vytvořit snímky, které svými kvalitami přežily dobu svého vzniku – a to bez ohledu na to, zda vznikly jako volná tvorba nebo módní zakázky.