Takoví jsme (prý) my. Češství ve fotografiích Tomáše Pospěcha

Tomáš Pospěch (* 1974) toho zvládá hodně. Je historikem a kurátorem fotografie, pedagogicky působí na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě, provozuje nakladatelství zacílené převážně na fotografii (PositiF) a na částečný úvazek spravuje v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu sbírku fotografie, především dílo Josefa Koudelky (je také editorem několika knih). Původně však Pospěch prostě „jen“ fotil. I při všech právě vypočítaných úvazcích a závazcích nikdy fotit nepřestal. Tvoří v cyklech, v letitém sběru „dat“ na dané téma, například po republice dokumentoval rozličné varianty domů, jimž se říká šumperák – a z takto vzniklého cyklu sestavil stejnojmennou knihu, dnes jen obtížně sehnatelnou. Nebo sledoval venkovské fotbalové zápasy a ze záběrů složil soubor (a knihu) Bezúčelná procházka.

Související článek

Tomáš Pospěch: Nelákalo mě být uzávorkován ve světě černobílé momentky

• Eva Jarešová

Týmž „sběratelským“ přístupem si Pospěch od počátku století zaznamenával více či méně bizarní estetické konstelace, na něž lze natrefit, když si jen trochu otevřete zrak a všímáte si, jak si věci spolu (ne)ladí. Jako správný neortodoxní a hravý „konceptualista“ si nadefinoval rovných sto slov, která podle něho mohou charakterizovat české socio-kulturně-estetické nastavení – a následně dohledával doličné předměty nebo konstelace. To hovoříme o projektu Češství. První takovou kapitolu nasnímal v letech 2001–2011, pak se k tématu vrátil v období 2018–2022. A nyní dává do Češství v Galerii Teleport nahlédnout. Tam také v úvodu výstavy pod sebou visí zmíněná stovka slov, například: ateismus, buchty, houbaření, Igráček, kámo!, kompot, ležák, nohejbal, papuče, pokojovky, Rusáci, Říp, slivovice, smažák, Sudety, svíčková, tramping, tunelování, vole!, Žižka.

Fotografie z volného cyklu Češství, jehož část je vystavena v pražské Galerii Teleport, foto: Tomáš Pospěch

Malé, ale naše!

Auto přikryté plachtou v barvách státní vlajky. Turecké kafe, které vůbec není turecké, zato po té žbrundě plivete zrníčka kávy usazená na jazyku či mezi zuby. „Stará dobrá“ rukodělná výroba zkrášlovacích předmětů do domácnosti. Petr Hapka a Michal Horáček kdysi napsali píseň Buřty, pivo a nenávist; Pospěch v sobě nemá ten vztek, ala čidla pro „buřty a pivo“ ano. Pozoruje tyto projevy s ironií, kterou se však zdráhám označit za laskavou, neboť nemám za to, že na bizarní úkazy hledí s pochopením či snad dokonce s jakousi sympatií, nýbrž daleko spíše s tichým údivem. Máme právo na své malé radosti a libůstky, na svůj klídek, a nikdo nám je nebude zpochybňovat, natož brát. Takhle nějak nezanedbatelná část občanstva České republiky smýšlí, takhle to cítí. Momentálně ji reprezentuje koalice v čele s premiérem, který říká (abychom se odvolali na aktuální dění z počátku roku 2026): Muniční iniciativa na podporu Ruskem napadané Ukrajiny ano, ale nesmí nás to stát ani korunu a naše vojáky nikam posílat nebudeme! Jeví se vám to jako nepatřičná souvislost s Pospěchovými fotkami češství? Ale právě že to spolu souvisí – ať pomoc platí jiní, když chtějí. My se musíme starat jen o sebe. Co je za humny, to není naše starost.

Nyní něco k fotografické povaze Češství. Účel u něho světí prostředky. Tomáš Pospěch nic nekomplikuje, vybraný námět barevně vyfotografuje co nejjednodušeji. Někdy je znát, že se dovede podívat, že má cvičené oko a znalosti kompozice, že ovládá techniku, nicméně v zásadě to, co v rámci Češství nastřádal, by dneska mohl zvládnout každý, kdo umí pracovat s fotoaparátem v trochu lepším mobilním telefonu. Pospěch netvoří s vyhraněnou konceptuálností, s rafinovaně iritující obyčejností a nijakostí jako například dvojice Jasanský & Polák, ani své nálezy neposouvá do roviny přesvícených či jinak technicky nebo kompozičně vychýlených momentek nebo zátiší jako například Dušan Tománek, který v Galerii Teleport vystavoval vloni.

Jedna z fotografií volného cyklu Češství na stěně pražské Galerie Teleport. Tomáš Pospěch v tomto komorním prostoru vystavuje část jmenovaného souboru, foto: ČT art – Josef Chuchma

Hned také dodejme, že Teleport je specifický výstavní prostor. Nevelká místnost, vlastně jen dvě protilehlé podlouhlé stěny a jedna stěna krátká, respektive pouhý výsek z ní, vhodný pro jeden exponát. Tomáš Pospěch a kurátorka Štěpánka Stein si s daným omezením poradili instalačně velmi dobře, do útlého výseku umístili monitor s projekcí záběrů z cyklu Češství, na podélné stěny „rozházeli“ tisky o velmi různé velikosti, od pohlednicových po takzvané výstavní zvětšeniny. Na drobných pohlednicích se nacházejí postavy, všední výjevy s přítomností lidí – zkrátka titěrnost; možná proti leckterému diváckému očekávání jsou naopak vyzvětšovány snímky předmětů, stopy po lidské činnosti, autor zdůrazňuje estetiku detailů. Takovou významovou hru s akcenty prostřednictvím značných formátových rozdílů umožňuje právě jen výstavní prezentace, v knize naráží na zvolenou velikost publikace (pokud ta má být relativně standardního formátu a únosné ceny). Ale třeba si Tomáš Pospěch poradí s prezentací Češství na papíře nějak jinak, ale také dobře. To by se mělo ukázat během letošního roku, kdy souboru chce dát knižní podobu.