Bizár v české krajině a rande s květinou. Tři pražské komorní fotovýstavy

Začněme nejmladším autorem z dnešní trojice. Yutong Xie (* 1999), původem z Číny, předloni absolvoval magisterské studium v Ateliéru dokumentárních strategií na pražské FAMU. Živí se jako fotograf a kameraman. V Galerii Fotografic dává nahlédnout do svého cyklu Czech Landscape čili Česká krajina. Yutong Xie křížem krážem jezdí po Česku a pozorně se dívá kolem sebe: pozoruje města i venkov, krajinu otevřenou i městskou, všímá si surreálných konstelací. Kupříkladu procovské zlaté limuzíny parkující uprostřed šedivé poloprůmyslvé zástavby kdesi na periferii. Nebo objektiv zacílí tak, aby bylo patrné, že jakési sídliště bylo vystavěno pouhých pár set metrů od těžbou „ohlodané“ kamenné masy. Automobilová dodávka s českou vlajkou na zádech si to bůhvíproč  štrikuje nehostinnou, asi příměstskou scenérií s jezírkem a skálami. Lamí farma našla své v areálu továrny.

Takových bizarních setkání nalezl Yutong Xie v českých krajích desítky, jak se dá vysledovat z projekce v Galerii Fotografic – uprostřed devíti na velký formát vytištěných a na cihlovou zeď instalovaných barevných fotografií se totiž ve stejném formátu nachází projekční plocha, na niž ve smyčce běží další práce, které vybranou fyzickou devítku prací doplňují. Z této projekce, stejně jako z přiložených ukázek z tištěného čtvrtletníku SpringBao Newspaper, který je vydáván na Tchaj-wanu a v němž  Yutong Xie publikoval, se dá vyrozumět, že autor nazvětšoval a na syrové stěny Fotograficu pověsil ty nejpovedenější snímky; aspoň mně se ta devítka jeví být pregnantnější než zbytek, jenž působí jako variace, někdy jen do počtu.

Yutong Xie: z cyklu Czech Landscape. Z autorovy výstavy v pražské Galerii Fotografic, repro: Galerie Fotografic

Na jednu stranu zde při vnímání autorových děl pochopitelně působí skutečnost, že je cizincem: zajímá nás, jak právě on nahlíží „českost“ krajiny. Na stranu druhou Yutong Xie organicky navazuje na dokumentární fotografickou tvorbu určitého typu, demaskující civilizačně-spotřební neurvalost. V Česku můžeme v této souvislosti jmenovat Milana Jaroše, fotografa časopisu Respekt, jenž se ve svém volném cyklu Bohemian Rhapsody dokonce potkává s některými konkrétními náměty, jichž si všiml Yutong Xie. Na Slovensku tento typ subjektivního – vždy nějakou měrou ironického dokumentu – prezentují Martin Kollár či Andrej Bán.

Text, který návštěvník si může přečíst na webových stránkách Galerie Fotografic nebo přímo v ní (tam jej lze obdržet i v papírovém vyhotovení), praví, že projekt Czech Landscape „vypráví příběh o tom, jak se společnost vyrovnává s relikty socialismu a současně čelí pokračující a nejisté transformaci“. Nevím, zda se ještě v roce 2026, kdy demokratická republika existuje už o pouhé čtyři roky kratší dobu, než trvala éra komunistického Československa, dá takhle přímočaře odkazovat na relikty socialismu a transformaci. Není to už výmluva – už proto, že globální civilizační vývoj akceleruje? To by asi vydalo na velkou diskusi, zatímco se jeví téměř bez diskuse, že můžeme být rádi, že máme tak pozorného spoluobčana, jakým je Yutong Xie.

Mimo sítě, i na nich

Vojtěch Veškrna (* 1988) po způsobu vycepovaného, ale dobrovolného, srozuměného ekvilibristy balancuje mezi zakázkami a volnou tvorbou, přičemž náleží k těm, kteří dokládají, že z toho ve výsledku nemusí trčet neřešitelný rozpor. Ostatně ve fotografii tomu tak bývá: vždyť třeba slavné módní a obecněji lifestylové snímky Richarda Avedona, ale také třeba některé panoramatické krajinářské záběry Josefa Koudelky vznikly na zakázkový popud. Možná jde vždy především o to, jakou míru tvůrčí svobody zadavatel poskytne. Podstatná je důvěra. Veškrna má to štěstí, že nachází zakázky, v nichž může uplatnit své vidění (i když výhradně ve štěstí to netkví – člověk musí být na příležitosti nachystán).

Miniaturní výstava v Galerii Teleport nese titul OFF Grid. Význam toho sousloví je víceznačný: kromě jiného znamená „mimo sítě“, „bez připojení“, ale také „bez mřížky“, do níž se na platformách skládají fotografie k sobě. Expozice v jedné své linii čerpá z pozorování městské divočiny v české metropoli: Veškrna se v částečně covidových letech 2021–2023 podílel na projektu Zdivočelá Praha, který v pražském CAMPu (Centru Architektury a Městského Plánování) vznikal – jak se lze dočíst v textu vyvěšeném v Teleportu – coby „svébytná obrazová linka k povídkám Anny Beaty Háblové“, přičemž Veškrna „vytváří fotografické eseje věnované městu, jeho architektuře , brownfieldům i nenápadným zákoutím, která běžně míjíme bez povšimnutí“.

Z výstavy Vojtěcha Veškrny Off Grid; pohled na jeden z exponátů instalovaných na stěně pražské Galerie Teleport, foto: ČT art – Josef Chuchma

Bez dalších vysvětlivek: Veškrnovi vydaly pochůzky Prahou situace a konstelace, jež nemají daleko k tomu, co nachází Yutong Xie v „české krajině“. Vidíme třeba osobní auto zaklesnuté v divoké floře jakési zahrady. Pozorujeme zbytky průmyslového „čehosi“ téměř již srostlé s kmenem stromu. Spatříme pingpongový stůl posazený pod širým nebem, v nezastavěné krajině. V OFF Grid rovněž můžeme vysledovat obtížnou symbiózu fauny s městkou krajinou; civilizace pracuje na tom, aby příroda byla až ta druhá…

Veškrna má s Yutongem Xieem společné přinejmenším to, že bez nějaké velké výrazové sofistikovanosti, bez udivující technické či kompoziční brilance, ale také ne amatérsky či „nevědomě“, prostě digitálně a barevně zaznamenává někdy surreálná, jindy více melancholická setkání v (převážně) městské krajině. Do místnůstky Teleportu se na její dvě protilehlé podlouhlé zdi příliš exponátů nevměstná, pokud nechcete volit exponáty pohlednicového formátu. Tím spíš si každý, kdo tam vystavuje, musí velmi dobře rozmyslet, co vybere. Vojtěch Veškrna je v tom střídmější než třeba v nedávné minulosti Tomáš Pospěch či Dušan Tománek. Ale to asi jen kvůli druhé linii v instalaci OFF Grid. Galerijním prostorem se totiž vine dlouhý pás záběrů právě pohlednicového formátu (pořadatelé píší o devíti metrech délky). Vznikl stažením, vyzvětšováním a vytištěním Veškrnova instagramového účtu. Ta přepestrost, deníkovost a hlavně zalidněnost na stovkách záběrů stojí v přímém kontrastu se solitérními scenériemi městské divočiny bez lidí,  se záběry „mimo mřížku“.

Vojtěch Veškrna nalezl téměř konceptuální řešení, jež prostorově invenčně vstupuje do sevřeného prostoru Teleportu. Kontrast „zastavených“ téměř kontemplativních jednotlivin a zahlcující mnohosti sice není žádná velká hloubka, víceméně běží o mechanicky postavený protiklad s doufáním v hlubší významy, ale v rámci pouhého nádechu, který galerijka dovoluje, je to funkční.

Jen pro ten dnešní den?

Zatímco dva předešlí autoři jsou víceméně „čistokrevní“ fotografové, u nichž je výsledkem fotografický obraz jako takový, Radku Brousilovi (* 1980) bývá ve volné tvorbě „holý“ fotografický záznam velmi těsný. Daleko spíše je vizuálním umělcem, který využívá fotografii v instalacích, u nichž pracuje s různými materiály, často látkového charakteru (lze o tom přesvědčit z portfolia, které je ke stažení na autorově webu). Spolupracuje s kurátory nikoliv specializovanými na fotografii, nýbrž na současnou výtvarnou tvorbu. Vystavuje soustavně doma i v zahraniční (nejednou v USA). Ale dílo Date with a Plant, jímž se do Ateliéru Josefa Sudka na pražském Újezdě autorsky vrací po dvanácti letech, lze za fotografické označit bez velkých dovětků či početných přívlastků, i když by to nebyl Brousil, aby v něm neuplatnil konceptuální přístup a nemalou dávku postprodukce. V zásadě však ano: můžeme hovořit o originální fotografické sekvenci. A o jednom podotknutí: v postranní místnůstce, kterou Ateliér Josefa Sudka (AJS) „skrývá“, se nacházejí dvě autorovy fotografie zcela jiného typu…

Ale popořadě. Než abych zde takzvaně svými vlastními slovy beztak jen přepisoval to, co v doprovodném textu k Date with a Plant (Rande či dostaveníčko s květinou) líčí kurátor výstavy Ján Gajdušek, rovnou zacituji z jeho textu, když přibližuje, o co běží: Jde o časosběrnou sekvenci „černé surfinie, jejíž velurově tmavé květy se sametovým povrchem světlo spíše pohlcují než odrážejí. Brousil pracoval metodou DIY ve svém vinohradském bytě a pro záznam použil fotoaparát Yashica Samurai Z z roku 1989 ve formátu half-frame (18 × 24 mm), výsledný film následně přeskenováním a digitálním tiskem převedl na povrch skleněných desek. Sekvence pětadvaceti snímků pokrývá časovou osu pětadvaceti hodin a vytváří tak fiktivní pětadvacetihodinový den, který funguje jako záměrné vychýlení z civilizační normy 24/7. Dvacet pět fotografií je zároveň nepravidelně rozloženo do dvanácti barevných odstínů – šesti náležejících do spektra dne a šesti do spektra noci. Sametová čerň květů surfinie i technologie tisku na transparentní materiál nám pak připomínají nesamozřejmost viditelného obrazu v podmínkách reprodukce.“

Pohled na část exponátů souboru Date with a Plant, který Radek Brousil vystavuje v Ateliéru Josefa Sudka, foto: ČT art – Josef Chuchma

Jak tomu bohužel v kurátorských textech mnohdy bývá, tak z formulací, které by publiku měly poskytnout základní orientaci, nabídnout mu výchozí bod, neboť právě i takovou „výpomoc“ Brousilova sekvence vyžaduje, návštěvník naopak nebývá o nic moudřejší. Mám takový intelektuální deficit, že nejsem s to kurátorský text pobrat, anebo je to jen zašmodrchaně napsané? – tohle na vás doléhá u nejedné výstavy. A tak i zde. Reálně na stěnách AJS vidíte řadu černobílých výškových fotografií květiny (mimochodem: pro vyznění je zcela lhostejné, na jaký přístroj byla surfinie exponována), každá je vytištěna na skle určitého barevného odstínu, ten odstín tvoří jakousi paspartu kolem zvětšeniny. Každý záběr vznikl za jiných světelných podmínek, při procházení podél té řady sledujete proměnu zátiší, jeho atmosféry, vnímáte hru světelných konstelací. Nabýváte dojmu, že časosběrným intervalem nejspíš byla plus minus byla jedna hodina. Dojem běhu času a proměň v něm posilují barevné odstíny paspart: postupně evokují ranní rozžíhání přes polední kulminaci k podvečernímu stmívání až noční tmu tmoucí, kdy zátiší jen tušíme. Ale znamená to – pokoušíme-li se současně brát v potaz a rozklíčovat text kurátora Gajduška –, že s časosběrností je nakládáno „jen jako“? Že posloupnost je pouze simulována a linearita záznamu je popřena (když je slovy kurátora oněch pětadvacet exponátů „zároveň nepravidelně rozloženo do dvanácti barevných odstínů – šesti náležejících do spektra dne a šesti do spektra noci“)??

Těžko říct. Nutno dodat, že kurátorův text není primárně přítomen na stěně galerie (tam je z něho použita základní anotace, s gramatickou chybou v poslední větě); buď jej najdete na webu AJS anebo ve skládané, volně dostupné tiskovině u vchodu do galerijní místnosti. Pokud budete k Brousilově sekvenci přistupovat s minimem znalostí o technickém zázemí projektu a bez kouřové clony kurátorova textu, možná vás ta květina v proměnách denního času a v barevných variacích adjustace osloví nejpříměji, nejopravdověji, ba i duchovně. Uvědomíme si jedinečnost, jinakost každého momentu, kdy sledujeme takzvaně tutéž realitu, ale ona tatáž vlastně nikdy není. Radek Brousil zde nenasedl na osvědčený, mnohokrát zpodobněný časosběrný princip postupně uvadající květiny, nýbrž citlivě tematizuje proměny vnímání reality bez „asistence“ jednotlivých fází existence živého organismu.

A ještě něco k dvěma výškovým fotografiím instalovaným v postranním prostoru AJS. Reálně na nich na tmavém pozadí rotuje mince jedné koruny československé. Tady jste ovšem bez vysvětlujícího textu beznadějně ztraceni. Tak poslouchejte kurátora: „Okamžik rotace zviditelňuje stav mezi, tedy svět, který se právě transformuje a překlápí a jehož budoucnost je nejednoznačná. Symbolika dívky sázející květ lípy na rubu mince je zde pomyslnou analogií pro křehkost surfinie. Současně se pak autorova volba aparátu z roku 1989 propojuje s mincí do dvou historických mezníků, které se k dnešku vracejí v jakémsi znepokojivém loopu. Odkazy na roky 1968 a 1989 jsou zde jemným upozorněním, že zásadní dějinné události často dozrávají dlouho, zatímco jejich průběh bývá překotný a současné proměny společenského i geopolitického řádu tak mohou nést podobnou logiku náhlých zlomů, které se teprve zpětně jeví jako nevyhnutelné.“ – Tohle byste z oněch dvou fotografií sami nevyčetli ani kdybyste měli pušku v zádech nebo vám hrozila mučidla, to vám garantuju.

Na úplný závěr kurátorské shrnutí, protože ani to bych nevymyslel: „Výstava Date with a Plant nám tak ukazuje, že obraz i čas jsou vztahy, které lze vědomě ohýbat, a to jak technicky, esteticky i politicky. A právě v této flexibilitě, mezi světlem a tmou, mezi roky 1968, 1989 a současností, mezi trváním a zlomem, se rozhoduje o tom, co uvidíme, co přehlédneme a kolik hodin má opravdu náš den.“ – Ještě, že ta květinová sekvence Radka Brousila mluví i sama za sebe, byť možná jinak, než si to autor a kurátor přejí. Tak zase někdy na viděnou v galeriích…