Černobílé fotografické blues Pavla Nasadila, dokumentaristy, který přemýšlí koncepčně

Pavel Nasadil (* 1975) je povoláním architekt a ve fotografii samouk, což dnes už prakticky nic neznamená, zejména pokud má člověk potřebu tvořit dokument. Ten se totiž na fotografických školách beztak nyní vyučuje sporadicky. A čtení sociálního kontextu, psychologický vhled a dovednost empatie – to vše je pro dokument důležité! – na těchto školách studující téměř jistě nenaberou.

Pavla Nasadila coby fotografa zajímají lidé. V roce 2018 bodoval v soutěži Czech Press Photo: v kategorii Problémy dnešní doby zvítězil cyklem Awaiting Trial, v němž nahlédl do drsných podmínek nápravných zařízení pro mladistvé v Sierra Leone. Nynější expozice v Leica Galery Prague, nazvaná Delta. Americké deníky, je obrazově jiná než Awaiting Trial. Kromě toho, že cyklus ze Sierry Leone autor fotil barevně, tak je u něho patrné, že s kultivovanou efektností pracoval se světlem a kompozicí, snímky vykazují výtvarné kvality. Deltu pojal černobíle a efektnost je potlačená ve prospěch výpovědi jako celku, který je osobní zprávou o setkáních v převážně černošských komunitách na územích v deltě řeky Mississippi.

Pavel Nasadil: Ashley, Memphis, Tennessee, rok 2023. Z autorovy výstavy Delta. Americké deníky v Leica Gallery Prague, foto: © Pavel Nasadil

„Překračoval jsem hranice jednotlivých států sem a tam, bloumal jsem skrz Mississippi, Louisianu, Arkansas, Tennessee, Alabamu a Kentucky. Projížděl jsem městy i malými obcemi, pátral po stopách příběhů, historických i současných, vyslovených i těch beze slov,“ píše autor v textu k výstavě. „Fotografoval jsem gospelové zpěváky na nedělních mších zalitých ranním světlem, opuštěná nároží ve městě, farmáře obědvající v krámech na vesnici, pohřební průvody a rozlehlé krajiny, které působily zapomenutě a věčně.“

Služba celku

V hudbě existuje pojem Delta blues, často se píše s velkým „D“ právě s odkazem na místo svého výskytu, jímž je geografická oblast Mississippi Delta. Tento styl patří v bluesové hudbě k nejstarším, jeho základními výrazovými prostředky jsou akustická kytara, emotivní zpěv, výpověď o dřině života; v české hudební publicistice se často operuje s přívlastkem dřevní (blues). K danému stylu také Nasadil odkazuje hned v úvodní sekvenci výstavy, kdy cituje bluesmana Watermelona Slima („Bydlím v Mississippi, v té nejchudší části.“), jenž je na prvním z dvacítky portrétů lidí, které fotograf složil do nezvyklého, ale funkčního proudu k sobě přitisknutých zvětšenin v černých rámech.

Vůbec důraz na instalaci, jež naslouchá členitým prostorům galerie a současně komponuje práce do logických kapitol, je výrazným rysem Nasadilovy prezentace; téměř jistě se v tom projevuje profese architekta, cit pro umístění. Fotograf rovněž velmi dobře ví, co které snímky chtějí a unesou, těm obrazově nejzajímavějším poskytuje velkorysý prostor, vytiskl je do velikosti, v níž sugestivně vystupují na povrch struktury těl či hmoty. Naopak kapitola Pouliční evangelium sestává z několika desítek na (dvou sousedních) stěnách rozstrkaných záběrů pouličních tabulí-nápisů, které „zachycují rytmus a hodnoty každodenní Ameriky – její morální připomínky, pozvání k jídlu, modlitbě i sounáležitosti,“ jak uvádí autor v textu, který na stěně galerie tento oddíl doprovází.

Některé fotografie by bez vysvětlujícího textu byly asi jen těžko pochopitelné. Jedním takovým je snímek domu skrytého za hustým porostem s dominujícím letitým stromem. Vedle zvětšeniny se lze dočíst informace, které fotce dodávají úplně jiný rozměr: „Chátrající budova v opuštěné vesnici Money ve státě Mississippi kdysi sloužila jako obchod Bryant’s Grocery. Právě zde byl v roce 1955 čtrnáctiletý Emmett Till obviněn z toho, že hvízdnul na bílou ženu, Carolyn Bryant. O několik dní později byl unesen, brutálně mučen a zavražděn. Jeho vrazi byli zproštěni viny. Emmettova matka, Mamie Till-Mobley, se rozhodla pro pohřeb s otevřenou rakví, aby světu ukázala, co bylo jejímu synovi provedeno. Šokující fotografie sehrály klíčovou roli při vzniku Hnutí za občanská právě. Obchod tu stále stojí jako silná připomínka americké historie rasového násilí.“

Detail z úvodní části instalace výstavy Pavla Nasadila Delta. Americké deníky v Leica Gallery Prague, foto: ČT art – Josef Chuchma

Kolekce Delta. Americké deníky zkrátka není snůškou vynikajících jednotlivostí, jakkoliv obsahuje několik „samonosných“ silných snímků. Devízou souboru je neokázalý zájem o téma, vědomí souvislostí, služba celku, koncepční uvažování, které si, prosím, neplést s konceptuálním přístupem. Pavel Nasadil neuvažuje v metavýznamech, jeho rozum a cit primárně nesledují „myšlenku“, pro niž se hledá vizuální a interpretující kód, nýbrž s pokorou přistupuje k žité realitě. Z poslední doby se mi v tuzemském kontextu vybavuje jediná výstava fotografického dokumentu, která by obdobně naslouchala prostoru a instalaci rovněž chápala coby prostředek k zásadnímu umocnění zážitku, totiž Rustonka Karla Cudlína, jež byla loňské jaro instalovaná v pražské Synagoze na Palmovce.