Angažovanosti v umění se dnes téměř nejde vyhnout, tvrdí kurátorka pražské výstavy Umění aktivismu
Právo na svobodný projev, dostupné bydlení, identitu, azyl i na bezpečné životní prostředí. Výstava Umění aktivismu v Galerii hlavního města Prahy ukazuje, jakým způsobem tato témata reflektují vybraní umělci. S kurátorkou výstavy Jitkou Hlaváčkovou jsme si povídali o tom, co je „aktivismus“ a co už „aktivistické umění“, zda umění může něco změnit a proč dělat výstavy, které v podstatě nelze celé prohlédnout.
Jaké je místo umění ve společnosti plné konfliktů a krizí? Má ještě smysl vytvářet umění, které tyto problémy přímo nereflektuje?
Určitě to smysl má. Před rokem 1989 nebo ještě v devadesátých letech u nás byla autonomie umění chápana jako určitý ideál: umění mělo být nezávislé, neangažované, soustředěné především na vlastní tvůrčí proces. V českém prostředí byla tahle tendence obzvlášť silná, protože jakákoli angažovanost byla dlouho vnímána jako nutně ideologicky zatížená, případně rovnou jako propaganda, částečně samozřejmě oprávněně. Zatímco dneska je naopak obtížné vytvářet umění, které by bylo skutečně autonomní v tomto klasickém slova smyslu.
Dokumentace protestní akce Nechte kliniku dýchat, 2016, foto: Petr Zewlakk Vrabec
Byl tedy vámi zmíněný ideál autonomie umění iluzí?
Nemůžeme si namlouvat, že by umění mohlo existovat mimo sociální kontext. Vždy je nahlíženo skrze společenskou a politickou situaci, mediální filtry i aktuální umělecký diskurz. Zcela autonomní umění podle mě neexistuje, ale člověk se o něj může přesto snažit. Může jím být právě i vědomá reakce na všudypřítomnou angažovanost a informační přetlak.
Vedle angažovanosti potřebujeme nutně také prostor umožňující určitý odstup, únik z reality, často velmi tíživé. Žijeme sice v relativně komfortním a svobodném prostředí, ale neustálý příval informací v nás vytváří pocit, že jsme součástí procesů vedoucích ke krizovým, často až apokalyptickým scénářům. Právě proto považuji za důležité, aby existoval prostor pro umění, které není přímo politické, ale může do společnosti přinášet nezbytnou energii – skrze imaginaci, poetiku nebo jinak nevšední způsoby nahlížení světa.
Bolt958, protestní performance Transgas hoří, 2017, foto: archiv GHMP
V katalogu k výstavě Umění aktivismu se hlásíte ke kurátorovi Peterovi Weibelovi, který označoval aktivistické umění za „první novou uměleckou formu 21. století.” Nebylo tu ale „aktivistické umění” tak nějak vždy – jen třeba nebylo vnímáno jako umění?
Aktivistické umění tu ve formě určité společenské avantgardy bylo přítomné vždy, ale často bylo jen do určité míry jako umění vnímáno. To, co pojmenovává Peter Weibel, je myslím něco trochu jiného – jde o široce sdílený umělecký diskurz spíš než o okrajovou avantgardu nebo experimentální fázi stylu.
Umění bylo vždy společenským zrcadlem, ale rozdíl oproti minulosti tkví v tom, že dnes funguje jako platforma schopná reagovat na obrovské množství témat rezonujících ve společnosti. Vzhledem k tomu, kolik témat a problémů se nyní promítá v informačním prostoru, a svým způsobem nás nutí k zaujetí určitého postoje, může se zdát, že umění je dnes téměř vždy angažované.
Zároveň se daleko více díky informačním technologiím propojují různé sféry – aktivistická hnutí, vizuální kultura, memy, sdílená gesta. Tyto vizuální strategie fungují na pomezí angažovaného umění a kolektivního aktivismu a individuální umělecká produkce z nich pak dále čerpá. To je zásadní rozdíl oproti minulosti, kdy se politické umění často artikulovalo skrze individuální manifesty. Dnes jde mnohem více o kolektivní, masově sdílené formy reprezentace.
Pohled do výstavy Umění aktivismu, foto: Jan Kolský
Na výstavě citujete umělce a aktivistu Gustava Metzgera: „Otázka, zda jsou některá z mých děl ,uměním’ či nikoli, mě příliš nezajímá. Byl bych stejně spokojený, kdyby to umění vůbec nebylo.” Předpokládám, že v rámci přípravy nynější výstavy ve velké instituci jste ovšem musela jednotlivá díla s touto otázkou konfrontovat. Jak jste si sama pro sebe definovala, co je „aktivistické umění” a co je jen „aktivismus”? Kde leží ta hranice?
Jednou z mých hlavních motivací bylo otevřít debatu o tom, zda má aktivistické umění místo na umělecké scéně a v galerijních institucích. V českém prostředí se této oblasti věnuje minimální pozornost – chybí systematická kritika, teoretická reflexe i literatura. Zatímco v zahraničí je to velké téma, u nás se o těchto věcech mluví jen okrajově.
Neměla jsem a nemám jasnou definici hranice mezi tím, co je a co není umění. Spíš mě zajímaly různé strategie vstupu do veřejného prostoru prostřednictvím uměleckého konceptu nebo vizuálních gest, práce s politickými tématy, participace komunit a souhrnně snahy o společenskou změnu. Důležitý tu byl především záměr a proces, ne výsledná estetická podoba díla.
Proto se na výstavě objevují z uměleckého hlediska velmi nesourodé příklady – od iniciativ, jako je Sametové posvícení, které je více lidovou tvorbou, až po umělecky vyzrálé projekty etablovaných umělců. U Sametového posvícení mě zajímá jeho funkce živého, performativního pomníku sametové revoluci, který se každoročně aktualizuje a zapojuje přitom různé občanské iniciativy. To je podle mě mnohem životaschopnější forma paměti než statický monument.
Na opačném pólu stojí projekty renomovaných umělců, třeba Barbary Holub, které mají sice podobu galerijních instalací, ale vznikají na základě hluboké participace s komunitami, například s migranty nebo bezdomovci. Oba ty přístupy považuji za relevantní.
Pohled do výstavy Umění aktivismu, foto: Jan Kolský
Výstava Umění aktivismu, jak sami na jejím začátku deklarujete, obsahuje přes 1000 minut pohyblivého obrazu a hodně vysvětlujících textů. To v podstatě nejde absolvovat. Přesto jste některé zásadní aktivistické umělecké skupiny, třeba Ztohoven, opomněli. Proč?
Záměrně jsem nechtěla vytvořit reprezentativní přehledovou výstavu. Šla jsem po strategiích, ne po jménech. Zvažovali jsme prezentaci prací desítek dalších umělkyň, umělců i skupin, ale ačkoliv je prostor Městské knihovny veliký, není neomezený. Některé známé skupiny z této koncepce jednoduše vypadly, například proto, že určitá strategie už byla zastoupena jinými domluvenými díly. Zároveň jsem také chtěla zviditelnit věci, které u nás až tak veřejně známé nejsou.
Zvažovala jsem i klasickou galerijní formu s menším počtem děl, která by možná měla silnější účinek, jako to v minulosti v případě angažovaného umění dělala například Galerie Rudolfinum. Tento model funguje velmi dobře ve smyslu napojení se na konkrétní téma, ale nakonec jsem se přesto rozhodla jinak.
Opět tu hrál roli rozdíl mezi angažovaným a aktivistickým uměním. Aktivismus totiž vyžaduje obrovské osobní nasazení a často znamená volbu mezi vlastním komfortem, osobními zájmy a zájmem společenským. Spolu s architektem výstavy jsme dospěli k závěru, že právě tento zahlcující a náročný způsob prezentace nejlépe vystihuje situaci, v níž se dnes nacházíme – svět, který je nepřehledný, naléhavý a nutí nás neustále reagovat. A především situaci lidí, kteří se s problémy světa snaží aktivně bojovat.
Pohled do výstavy Umění aktivismu, foto: Jan Kolský
Může umění skutečně něco změnit?
Ano, a na výstavě je řada pozitivních příkladů. Například umělkyně Lenka Tyrpeklová tu prezentuje dlouhodobý participativní projekt s vězni ve věznici Bělušice. V tomto projektu je velký potenciál – nejen pro samotné účastníky, ale i jako model, který může sloužit za příklad funkční praxe.
Nebo iniciativa Mamograf skupiny KOZA NOSTRA. Šlo o skupinu žen, které se původně sdružovaly jako čistě umělecký kolektiv, ale na začátku devadesátých let se rozhodly angažovat v pořízení prvního mamografu v Česku. V roce 1993 tady tento přístroj skoro nikdo neznal. Členky objížděly republiku s pokladnicemi v podobě soch, dělaly osvětu, a nakonec se jim s další pomocí skutečně podařilo potřebnou částku vybrat.
Jiným příkladem může být skupina Exterra XX. Sestávala z východoněmeckých umělkyň, které se v osmdesátých letech věnovaly feministickým performancím, objektovým módním přehlídkám, točily progresivní filmy. Po roce 1989 sehrály klíčovou roli při blokádách Stasi archivů. Jejich performativní akce a fyzické blokády pomohly archivy zachovat, jinak by bývaly byly zničeny. Po letech za to dostaly i státní ocenění.
Pohled do výstavy Umění aktivismu, foto: Jan Kolský
Jedna z vašich premis zní: aktivismus může být radikální, ale nesmí být bezohledný. Zahrnula jste do přehlídky nějaký projekt, který přesně balancuje na této hraně?
Ano, jsou zde zastoupeny i příklady občanské neposlušnosti pohybující se na hraně zákona, například ničení cizího majetku. Zároveň jde téměř vždy o situace, kdy aktéři počítali s následky a byli ochotni nést osobní odpovědnost, to například znamená, že museli platit vysoké pokuty.
Problém spíš nastává ve chvíli, kdy někdo odmítá nést důsledky svého jednání nebo když aktivismus směřuje k omezování práv jiné skupiny lidí. Proto jsem si aktivismus definovala tak, že by neměl být bezohledný, ale hlavně by neměl směřovat k potlačování práv druhých – například v případě útoků na migranty nebo jiné zranitelné skupiny. Právě tady podle mě leží etická hranice aktivismu a veřejných projevů obecně.
Gustav Metzger, Flailing Trees, Manchester, 2009, foto: archiv GHMP
Co se s aktivistickými skupinami, iniciativami a protesty stane ve chvíli, kdy je „zavřete“ do galerie?
O tom jsme hodně přemýšleli. Formu jsme se snažili co nejvíc přizpůsobit prostředí, z něhož jednotlivé iniciativy vycházejí.
Žádné z děl nebylo vytvořeno pro tuto výstavu – jsou to dokumentace nebo rekonstrukce projektů, které se odehrály jinde. Takže jsme usilovali o zachování co nejautentičtějšího kontextu. Například u autonomního sociálního centra Klinika jsme se pokusili vytvořit prostředí, které se tomuto prostoru podobá.
Cílem bylo potlačit klasický galerijní prostor i obvyklý designový prezentační přístup. Ten sice v instalaci nějak přítomen je, ale návštěvník alespoň nemá pocit, že se dívá na objekt určený pro umělecký trh. Většina prezentací má proto podobu poněkud punkových dokumentací, tištěných třeba na kancelářské tiskárně nebo pracovních reliktů, nikoli estetických artefaktů.
Pohled do výstavy Umění aktivismu, foto: Jan Kolský
Ve svém textu v katalogu píšete, že vystavení reliktů po aktivistických počinech může v muzejních expozicích „vysávat životní energii z původních historických impulsů“. Nestalo se to i tady?
Do určité míry asi ano. Ale snažili jsme se, aby k tomu docházelo co nejméně. Zároveň chceme sledovat, jaký přínos může mít takováto výstava pro samotnou oblast aktivistického umění. V českém kontextu je tento segment zatím velmi málo viditelný. Tím, že se dostane do institucionálního rámce, může se o něm konečně veřejně i odborně diskutovat.
Docházelo během výstavy i k určitému „aktivismu zevnitř“ instituce?
Ano, a to i vzhledem ke struktuře, v níž Galerie hlavního města Prahy působí. Je zřizovaná magistrátem, tedy částečně politickou reprezentací. To, že si instituce dovolila uspořádat kritickou výstavu, která se místy dotýká i politiky města, považuji za důležitý krok. Pomáhá snad kultivovat vnitřní dialog a schopnost přijímat kritiku – což u českých institucí stále není samozřejmost.
Pohled do výstavy Umění aktivismu, foto: Jan Kolský
Naráželi jste i na praktické limity fungování instituce?
Velmi výrazně. Procesy galerie opravdu nejsou nastavené na spolupráci s aktivistickou scénou. Nešlo o standardní zápůjčky a smlouvy. Některé iniciativy chtěly vystupovat anonymně a i komunikace s nimi probíhala přes anonymní e-maily. Někdy prostě nebylo možné uzavírat klasické smlouvy ani licenční ujednání. Často se věci řešily až na místě, někdy dokonce až po vernisáži. Pro celou instituci to bylo extrémně náročné. I já byla naprosto vyčerpaná, na spoustu věcí jsem zůstala produkčně sama, protože až do konce nebylo úplně jasné, jak je správně řešit.
Maxmilián Aron Mootz, Lime, foto: Dami1992
V odkazech na recenzní text Jana Zálešáka v katalogu popisujete, jak po pandemii covidu, ale i v nynější environmentální krizi, začal globální ekosystém umění „ztrácet svůj původní smluvní rámec a je nucen hledat nové formy reprezentace, péče a sdílené praxe“. Jak by ten nový smluvní rámec mohl vypadat? A s jakými výzvami se musí vypořádat?
Klíčové je hledání dalších modelů podpory umění, které nemá povahu hmotných, snadno ocenitelných výstupů.
V zahraničí existuje mnohem širší škála podpůrných struktur – od grantů přes spolupráci se soukromým sektorem až po funkční systémové modely typu „umění na předpis“, kdy je (například v Británii) umělecká praxe využívána coby prevence sociálního vyloučení nebo psychických obtíží.
Jsou to ale složité procesy, obzvlášť, když je naše společnost stále nastavená tak, že kultura je zbytná komodita. Přitom právě ona je tím, co tu zůstává, co formuje a nese naši identitu. Bez kritických hlasů, zrcadla, které vytváří, hrozí, že se společnost zhroutí pod náporem uměle stimulovaných materiálních nároků a mocenských či ekonomických zájmů.
Kurátorka Jitka Hlaváčková, foto: Jonáš Verešpej
Jitka Hlaváčková
Absolvovala magisterské a doktorské studium dějin umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 2006 pracuje v Galerii hlavního města Prahy, kde je kurátorkou sbírky fotografie a nových médií. Připravila řadu výstavních projektů, mimo jiné Album zpomalených obrazů – Skladby a výtvarná díla z cyklu Nejisté situace (2024); Myšlení obrazem – Vizuální události Miroslava Petříčka (2023); Věštění z noční oblohy částečně zakryté mraky – Role fotografie v postmediální době (2022); Zvuky Kódy Obrazy – Akustický experiment ve vizuálním umění (2019), z monografických projektů např. výstavu Jana Jedličky, Tomáše Rullera, Lawrence Ferlinghettiho, Bohumila Krčila, či tematické výstavy Shadi Harouni, Romana Štětiny, Zbyňka Baladrána, Jiřího Žáka, Michaely Maupicové, Dariny Alster, Pauline Courniere Jardin, Marie Lukáčové, Ilony Németh a dalších. Několik let byla kurátorkou cyklu Start Up GHMP a online galerie videoartu Projektor. Iniciovala založení programu GHMP Umění pro město, byla kurátorkou festivalů m3 – Umění v prostoru a Prague Biennale: Re-connect Art. Ve svém výzkumu se zaměřuje na teorii akustického umění, fotografii, videoartu a umění reflektující technologie v postmediálních kontextech. Souběžně zkoumá strategie městského a environmentálního umění ve vztahu k sociálním, genderovým a komunitním otázkám. Je členkou předsednictva Kulturní a kreativní federace ČR a předsedkyní profesní organizace výtvarných umělců a teoretiků Spolek Skutek (od 2025).
