Konceptuální umění mezi tajnosnubností a doslovností. To je Roman Ondak v Kunsthalle Praha

Roman Ondak (* 1966) se otevřeně hlásí k uměleckému přístupu předchůdce konceptuálního umění Marcela Duchampa, jehož Fontána (1917) byla dílem, které definovalo pojem ready-made art a stalo se jedním ze základních kamenů konceptuálního přístupu, jenž myšlence přikládá větší váhu než estetickému provedení. A tento princip prostupuje napříč celou expozicí The Day After Yesterday.

Řekli byste to?

Hned na jejím začátku narazíte na dveře se seříznutými okraji a opřené o zeď. Vypadají naprosto obyčejně. Intuitivně se vydáte k popisku a dozvíte se, že dílo nese název Freed Doorway a jde o dveře Ondakova dětského pokoje z domu jeho rodičů. Zároveň se dočtete, že ty dveře „poukazují na Ondakovu schopnost přenášet předměty z každodenního života do prostoru galerie…“, což mi přijde jako konstatování prosté skutečnosti, že před vámi stojí dveře opřené o zeď. Ke konci anotace se praví, že jde o metaforu osvobození a lze ji prý vztáhnout i na samotného umělce. Roman Ondak se totiž „osvobodil“ v druhé polovině devadesátých let z lokální scény a začalo se mu dařit na té zahraniční; a tehdy také vymyslel Freed Doorway.

V první výstavní místnosti najdete řadu dalších prací, jejichž srozumitelnost je různá. Například Demarcation představuje nenápadný zvonek umístěný na stěně. Vydal jsem se vzápětí k popisku. Obeznámil mě s tím, že vertikální spára ve zdi, na níž je zvonek umístěn, patří k dílu a že dvě tlačítka na zvonku náleží ke každé straně řezu ve zdi. „Názorně (dílo) ukazuje Ondakovu schopnost vybírat si běžné předměty a skrze ně realizovat drobné intervence ve výstavním prostoru,“ sděluje popisek. Otázkou zůstává, nakolik je vizuálně i významově obyčejný zvonek na zdi pro diváka atraktivní, aby podněcoval jeho fantazii a myšlení.

Pohled do retrospektivy Romana Ondaka The Day After Yesterday v Kunsthalle Praha, foto: Kunsthalle Praha – Vojtěch Veškrna

Za nejsvébytnější exemplář v úvodní místnosti považuji asambláž Anthena, jíž Ondak odkazuje na minulost sice rovněž osobní, avšak takovou, s níž se přinejmenším část návštěvnictva může ztotožnit. Asambláž sestává ze dvou zkomponovaných ready-made objektů: z antény a nalezené malované turistické mapy hor u Žiliny, kde autor vyrůstal. Anténu vytvořil Ondakův otec v sedmdesátých letech, kdy přístup k informacím a svobodná komunikace byly politicky krajně omezeny. Propojuje zde jak odkaz na svou rodnou oblast, tak na historický kontext, na dobu takzvaného reálného socialismu. Jemné asociace i přímé odkazy na toto období a různá specifika střední Evropy prostupují napříč umělcovou tvorbou, avšak ne vždy jsou divácky uchopitelné, obzvláště ne pro návštěvníky z bývalého západního bloku.

Budete zaznamenáni

Co do velikosti expozici dominuje křídlo letadla Boeing 737-500. Vnáší do retrospektivy hravý prvek a aktivně zapojuje publikum, neboť se po křídle můžete projít. Dle umělce křídlo vypovídá o svobodě, které vždy máte jen určité množství, má své hranice – stejně jako prostor, po němž je vám umožněno se na křídle pohybovat. Křídlo z Boeingu vnímám jako vizuální „tahák“ akce, neboť na fotografiích prezentujících výstavu vyhlíží atraktivně, stejně tak na sociálních sítích v příspěvcích návštěvníků.

V další části se stáváte součástí performance Measuring the Universe. Začala prázdnou bílou stěnou a postupně se zaplňuje, když zaměstnanci galerie na zdi označují výšku, jméno návštěvníků a aktuální datum. V minulosti byla performance uvedena v Muzeu moderního umění v New Yorku nebo v londýnské Tate Modern.

V následující místnosti se po celé zdi rozprostírá instalace Event Horizon. Tvoří ji kotouče rozřezaného stoletého dubu z Ondakova slovenského rodiště. Každý kotouč zastupuje jednu světovou událost a v průběhu výstavy je každý den na zeď jeden z nich zavěšen. Mezi zmiňovanými událostmi můžete najít například vynalezení penicilinu, konec první světové války nebo bolševickou revoluci v Rusku. Event Horizon tedy vyvrcholí v poslední den výstavy, kdy sestava s dubovými kotouči bude na zdi kompletní. Geopolitická témata považuji za silnou stránku Ondakovy tvorby, jelikož působí jako pojivo mezi divákovým  společenským vědomím a konceptem samotného díla.

Dílo Perfect Society v retrospektivě Romana Ondaka The Day After Yesterday v Kunsthalle Praha, foto: Kunsthalle Praha – Vojtěch Veškrna

Význam pohovky

V téže místnosti jako Event Horizon se nachází i relativně nenápadné dílo Resting Corner – pohovka z dob socialismu (Ondak ji poprvé vystavil roku 1999). Návštěvník v Kunsthalle může ten letitý kus využít k odpočinku. Tuto instalaci čtu coby příhodné zpodobení současného umění. V obrazárnách, kde visí obrazy starých mistrů, bývají pohovky standardem, aby divák mohl kontemplovat nad uměním a strávit s ním v relativním pohodlí tolik času, kolik uzná za vhodné. Zatímco ve white cube galerii zaměřené na konceptuální umění se setkáte se sedačkou spíše v případě, pokud je součástí instalace jako takové, nebo v místnostech s projekcemi. Kdežto u Resting Corner se sami stáváte performery už tím, že si uprostřed expozice rádi odpočinete. Zkrátka: koncept.

Za značnou nevýhodu výstavy považuji, že v doprovodných textech se o dílech buď moc nedozvíte, anebo naopak vám je předkládáno, jak si je máte interpretovat. Jste buď odkázáni na vlastní představivost, nebo je vám pro změnu servírován už hotový a poměrně uzavřený pohled, který vám Ondakovu tvorbu dovolí – paradoxně vlastně bezmyšlenkovitě – konzumovat. A ještě něco: vedle popisků je k dispozici audio průvodce. Když jeho služeb chcete využít, musíte si do mobilu stáhnout aplikaci, a poté zjistíte, že hlas sdělí prakticky tytéž informace, které obsahují popisky, někdy dokonce doslova.

Roman Ondak, foto: Benoit Linero / zdroj: Kunsthalle Praha

Z mého pohledu nejzajímavější a nejsrozumitelnější jsou díla pracující se všeobecně známými fenomény nebo s odkazy na historické události. Celkově bych retrospektivu The Day After Yesterday doporučil spíše návštěvníkům se znalostmi konceptuálního umění a geopolitického dění posledních minimálně třiceti let.