Sídliště umí být inspirativním prostředím. Důkaz: výstava v Kulturní stanici Galaxie

Skrze práce umělců, architektů, ale i výpovědi místních obyvatel zachycuje výstava Sídliště specifika života v těchto sídelních lokalitách. Expozice se nachází v bývalém sídlištním kinosále předělaném na výstavní prostor, avšak původní využití interiéru je přiznáno. Vzniká tak pravý opak výstavního stylu white-cube gallery, což vnímám jako příjemnou změnu. Díla jsou instalována úměrně možnostem, jež bývalý kinosál nabízí. Divák se může procházet po kaskádách sloužících kdysi coby hlediště, využita je i betonová zeď, na níž bývalo promítací plátno – nyní je „vyzdobena“ už jen zbytky skelné vlny. Místnost je tedy ponechána v nezkultivované podobě a současné výstavě to jen svědčí.

Fotografie Jaromíra Čejky z výstavy Sídliště, repro: 4 + 4 dny v pohybu

A co děti, mají si kde hrát?

Jedním z nejstarších zde zastoupených umělců je (nyní již zesnulý) fotograf František Dostál, který dokumentoval sídliště Lhotka v roce 1972, kdy bylo z velké části staveništěm. Na Dostálových fotografiích lze vidět syrově, a přesto humorně zachycené obyvatele tehdy budovaného sídliště zápolící s bahnem a rozježděnými cestami. Zato (rovněž už nežijící) fotograf Jaromír Čejka se zaměřil na dokumentování dětí, které si z rozestavěného sídliště Jižní Město udělaly hřiště a vytvořil jakousi zpověď o nekonečnosti dětské fantazie.

Fantazie nechyběla ani sochaři Kurtu Gebauerovi, který na ostravském sídlišti Fifejdy II vybudoval v první půli osmdesátých let dětské hřiště Minikrajina, dnes už klasické dílo svého druhu. Projektů, jako je Gebauerovo dětské hřiště, které by do betonových komplexů přinášely kreativní ozvláštnění, je ovšem pomálu. A právě tato typická sídlištní jednotvárnost a mdlost jsou inspirací mnoha umělcům, kteří jsou na výstavě uvedeni.

Umělkyně Sylva Francová sérií fotografií InPanel dokládá, že stavebně unifikované obývací pokoje jsou zcela identické až do chvíle, kdy do nich přinesou kus své osobnosti v podobě nábytku a dalších předmětů jejich obyvatelé. V tu chvíli se jednotné interiéry transformují v originální místa vyprávějící příběhy o svých majitelích, místnosti najednou získávají duši.

Na výstavě jsem vnímal silnou společnou linku u všech zúčastněných umělců – a tou linkou je jakási melancholie spojená s prostředím sídlišť. Jistě, někteří tvůrci se snaží na betonovém sídlišti nacházet pozitivní přístupy a témata, avšak toto hledání „naděje“ je vyvoláno právě onou „panelákovou melancholií“. Na přehlídce však narazíme i na díla, která sídlištní melancholii absorbují a přenášejí v celé své existenciální naléhavosti: jmenovat se dají Josef Bolf či Jakub Janovský. Výjevy na Bolfových obrazech se opakovaně odehrávají v prostředí panelové architektury, kde ústředními postavami mnohdy bývají právě děti a stejně tak se objevují i v podobě objektů od Jakuba Janovského. Je vůbec zajímavé sledovat, jak se na výstavě děti opakovaně vyskytují jako námět – ať v dokumentárních fotografiích, tak v takřka snových obrazech, anebo v betonových instalacích. Jako by zasazení dítěte do prostředí panelových komplexů bylo protikladem ideálního prostředí pro výchovu dětí a jejich vyrůstání a vznikal tak (pro umělce) atraktivní paradox.

Josef Bolf: Před školou. Z výstavy Sídliště, repro: 4 + 4 dny v pohybu

Hořkosladký genius loci

Musím také zmínit díla konceptuální a performativní, jelikož tvoří značnou část expozice. Mezi takové tvůrce patří například Kateřina Šedá, Eva Koťátková či Tomáš Ruller. Jejich díla zde fungují coby interpretační klíč k pochopení sídliště nejen jako fyzického prostoru, nýbrž také místa formujícího vztahy mezi místními obyvateli, a především jako místa určujícího identitu jedinců i celých komunit.

Kurátorský výběr vystavených děl svým širokým záběrem ukazuje, jak hlubokým inspiračním zdrojem prostředí sídlišť je, a nakolik prostupuje tvorbou umělců rozdílných zaměření a technik. Navzdory tomu, že jsou sídliště často vnímána jako škaredá architektura odkazující na bolestivou minulost komunistického režimu, nedá se jim upřít hořkosladký genius loci, jenž může být silným inspiračním zdrojem. To je zpráva, kterou výstava Sídliště podává. A vyvstává otázka, zda současné bytové komplexy stavěné developerskými firmami budou někdy inspirovat vlnu umělců, nebo tyto stavby navždy zůstanou „domy s líbivou maskou, ale bez ducha“.