Génia nahraďme geniem loci aneb Vídeň představuje ženské umělkyně radikálně jinak
Vídeňský Belveder dává nahlédnout na období modernismu první poloviny 20. století netradičním způsobem. Výstava Radical! Women*Artists and Modernism 1910–1950, sestavená kurátorkou Stephanií Auer, pobízí publikum k vnímání modernismu coby mnohohlasého proudu s často i protichůdnými tendencemi.
Belveder je v posledních letech k umělkyním velmi vstřícný. Z velké části za to vděčí své umělecké ředitelce Stelle Rolling, která stojí v čele instituce od ledna 2017 a genderové aspekty dějin umění jsou v centru její pozornosti. Vypovídá o tom nejen plán chystaných výstav, mezi nimiž jsou například retrospektivy Anni Albers (od 30. dubna do 16. srpna 2026) nebo Eriky Giovanni Klien (od 18. září 2026 do 31. ledna 2027), ale i snaha Belvederu upozorňovat na díla umělkyň v rámci stálé expozice. Originálním způsobem tak činí například pomocí audio tour nazvané provokativně Museum Without Men (Muzeum bez mužů). Britská kunsthistorička a kurátorka Katty Hessel v ní popisuje a zasazuje do umělecko-historického kontextu jedenáct děl umělkyň ze stálé sbírky Belvederu. Aplikace v angličtině je dostupná kdekoliv na světě z mobilního telefonu.
Široké spektrum
Nynější výstava Radical! Women*Artists and Modernism 1910–1950, trvající do 12. října, vychází ze spolupráce Belvederu s nizozemským Museum Arnhem a německým Saarlandmuseum – Moderne Galerie. Představuje díla – obrazy, sochy, grafiky, textilní návrhy, kresby, fotografie či filmy – více jak šedesáti umělkyň z více než dvaceti zemí. Zapadá do snah Belvederu dívat na se dějiny umění více inkluzivním a demokratizujícím pohledem. Ostatně hvězdička v názvu u slova women odkazuje k tomu, že se tu termín „umělkyně“ používá inkluzivně – zahrnuje řadu genderových identit. Výstava Radical! navazuje na současnou vlnu výstav reflektujících tvorbu a postavení žen v rámci dějin umění a usiluje o jejich náležitou re-kontextualizaci a re-evaluaci.
Můžeme mezi ně zařadit i výstavu Národní galerie Praha ve Valdštejnské jízdárně Ženy, mistryně, umělkyně 1300–1900, kterou lze navštívit do 2. listopadu. Použitím slova mistryně projekt odkazuje na název stálé expozice Národní galerie Staří mistři ve Schwarzenberském a Šternberském paláci, kde je role žen výrazně upozaděna. „Ženy až na malé výjimky nemohly stát v čele malířských dílen. U nás se například mistryní v cechovní dílně mohly stát pouze vdovy po malířích,“ zmiňuje jednu z překážek pro tehdejší umělkyně kurátorka výstavy a editorka rozsáhlého katalogu k ní Olga Kotková.
Inspirativní katalog, dalo by se říct až manifest, provází rovněž vídeňskou výstavu. Zvláštní pozornost si zaslouží úvodní studie Od génia ke geniu loci: Transkanonické příběhy ženského umění a modernismu britské profesorky dějin umění Marshy Meskimmon. V textu s trochou vtipné nadsázky navrhuje odpoutat se od géniů a místo nich se více zajímat o genia loci. Tedy: nenahrazovat slepě staré kánony jinými – například nesnažit se reagovat na kánon velkých umělců kánonem (znovu)objevených velkých umělkyň. Meskimmon navrhuje více se zajímat o kontext, situovanost či neustále se proměňující vztahy mezi periferií a centrem. Profesorka například upozorňuje, že nelze stejným způsobem pohlížet na tvorbu evropské bílé umělkyně z vyšších vrstev a umělkyně černé pleti žijící v první polovině minulého století na jihu USA.
Právě respekt k individuální historické situaci tvorby každé z umělkyň umožnil vídeňské výstavě geograficky se rozestoupit i mimo tradiční centrum západního umění první poloviny dvacátého století. V Belvederu jsou tak zastoupeny například americká umělkyně a sociální aktivistka černé pleti Elizabeth Catlett (1915–2012), vůbec první irácká umělkyně, která získala vládní stipendium na studium v zahraničí – Madiha Omar (1908–2005), nebo pakistánská malířka Zubeida Agha (1922–1997), průkopnice abstraktního modernismu ve své zemi. Na výstavě jsou jejich díla prezentována v přímém dialogu s díly (zatím?) slavnějších západních umělkyň, kupříkladu Alice Neel (1900–1984), Sophie Taeuber-Arp (1889–1943), Mayi Deren (1917–1961) nebo Tamary de Lempicka (1898–1980).
Nevěsta s cigaretou nečeká idylu
Pro tuzemské návštěvníky a návštěvnice nabízí Radical! navíc ještě jeden zajímavý aspekt: prezentuje tvorbu tři českých umělkyň: Milady Marešové (1901-1987), Toyen (1902-1980) a Vlasty Vostřebalové-Fischerové (1898-1963). Když jsem se ptala kurátorky výstavy Stephanie Auer, proč právě ony, zdůraznila, že při sestavování nevycházela z potřeby „mít něco od Toyen“, nýbrž z konkrétního zájmu o konkrétní dílo, které by co nejlépe vystihovalo kurátorský koncept. Proto padla volba na obraz Vlasty Vostřebalové-Fischerové Ženy v lázních (1925), dvě malby Toyen: Přeji vám mnoho zdraví! (1943) a Polní strašák (1945) a dvě díla Milady Marešové: V zastavárně (1932) a Nevěsta s cigaretou (1933).
Obraz Milady Marešové Nevěsta s cigaretou patří k oblíbeným dílům kurátorky vídeňské výstavy, foto: Národní galerie v Praze, © Zlata Marešová
Právě Nevěsta s cigaretou patří mezi oblíbená díla kurátorky Auer. Na obraze obdivuje sebevědomý přímý pohled ženy zcela vybočující z tehdejších norem zobrazení skromných nevěst. Stejně tak ji zaujal nonšalantní způsob, jakým si nevěsta přidržuje cigaretu. Auer mě přímo před obrazem upozornila i na drobné gesto ruky v bílé rukavičce, která trochu nadzvedá důstojný závoj, aby na něm neskončil popel z cigarety. Toto fascinující a bytostně moderní dílo bylo před třemi lety zařazeno i na výstavu V kroužcích dýmu. Tehdy jej vystavující Národní galerie Praha popsala na svých sociálních sítích takto: „Obraz, který záměrně zpochybňuje zažitá klišé. Nevěsta není růžolící naivní panna, ale dospělá žena s vědoucím pohledem, výrazným make-upem a sebevědomě zapálenou cigaretou. Zelenkavý odstín pleti kontrastuje s opulentní bělostí svatebních šatů. Krajina v pozadí významně odkazuje k obrazu Ostrov mrtvých švýcarského symbolistního malíře Arnolda Böcklina. Nevěsta od manželství nečeká románovou idylu.“
Obraz Nevěsta s cigaretou visí v Belvederu v části výstavy nazvané Nové reality, nové identity – hned vedle surrealistických, vtipně podvratných koláží Němky Grete Stern (1904 –1999), která v druhé polovině života tvořila v argentinském exilu. Toto nezvyklé propojení začne dávat smysl, jakmile opustíme tradiční geografické kánony či dělení na kulturní centrum a periferii a zaměříme se v obou dílech na humor i sociální kritiku.
Dílo Grete Stern Domácí elektrické spotřebiče se nenachází na výstavě, ale v obsáhlém katalogu, foto: Wikipedia Public Domain
„Klasické dějiny umění většinou vykreslují modernistickou éru jako lineární sled různorodých hnutí. Často zcela opomíjejí díla žen, queer lidí a lidí různých menšin. Výstava Radical! tento narativ zpochybňuje,“ řekla mi Stephanie Auer. „Namísto abychom tyto tradiční kategorie – surrealismus, kubismus či konstruktivismus – zachovávali, klademe do popředí individualitu a osobní přístup k tvorbě každé umělkyně. Snažíme se upozorňovat na to, jak umělkyně ve svých dílech zpochybňovaly tradiční společenské či umělecké konvence, i na jejich houževnatost, s níž – často tváří v tvář odporu – šly umanutě vlastní cestou. Současně mnohá z témat, jimž se věnovaly, jsou dnes stejně relevantní jako před stoletím.“
Bariéry a naděje
Je povzbuzující a sympatické, že podobně nelineární přístup zvolila pro výstavu Mlčící jaro ve Veletržním paláci Národní galerie Praha kurátorka Eva Skopalová: „S tím, co nacházeli umělci před šedesáti či osmdesáti, devadesáti lety se můžeme dobře ztotožnit i dnes, mimo jiné skrze současnou tvorbu umělkyň. Myšlenky lidí, kteří už nežijí, pro nás nejsou mrtvé, participují na současnosti.“ Výstava s dobrým diváckým ohlasem (aktuálně je prodloužena do 12. října) sice není apriori spojována s genderovou tematikou, nicméně začleněním řady umělkyň (Eva Kmentová, Hana Wichterlová, Mária Bartuszová, Daisy Mrázková, Jana Olexová a mnoho dalších) přispívá k diskusi o důležitosti reprezentace a re-evaluace žen v dějinách umění. Zaujal mě především Skopalové kurátorský krok doplnit výběr děl z let 1930–1970 o díla současných autorek, například Anny Hulačové, Elišky Konečné, Jimeny Mendozy, Marie Tučkové a Kristíny Bukovčákové.
Tvorba těchto autorek svým aktivismem a ekologicko-sociálním zaměřením připomíná část vídeňské výstavy Radical! nazvanou Umění jako akt protestu. Umělkyně prezentované ve Vídni, například Käthe Kollwitz, Alice Neel nebo Elizabeth Catllet, poukazují na sociální a politické bezpráví těch, jimž nebylo v tehdejší době nasloucháno (jako třeba ženám v rámci volebního práva, potratové politiky nebo hrozby fašismu).
Současné české umělkyně vystavované v Praze reagují na jiné, ale typově podobné bariéry skrze sociálně-ekologicky zaměřenou tvorbou. A právě díky takovýmto nelineárním, kontextuálním kurátorským konceptům výstav je naděje, že budoucí umělecký dialog bude v galeriích mnohem zajímavější, pestřejší a bližší realitě, než když jsou vedle sebe naskládáni „velcí mistři“.
