Když výtvarnice Věra Nováková byla rozzlobenou mladou ženou, která chce být brána vážně
Soubor zápisků, které si výtvarnice Věra Nováková pořizovala na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století, je místy až fascinujícím svědectvím o autorčině vnitřním zápase. Vedla jej o svoji lidskou, občanskou a tvůrčí integritu. Její zápas měl i výraznou feministickou dimenzi.
„Jsem v situaci komplikované, závislé, bez naděje na nějaké východisko, na nějakou změnu, bez vlastního halíře, s tak málem času na změření svých vlastních sil. Zbývá mi pranepatrně málo času na to, abych si mohla dokázat, že to peklo bezútěšnosti a beznadějnosti, které podstupuji, není nadarmo, až jednou, až jednou budu moci podniknout rozhodující boj, a že není jisté, že nevyjdu poražená.“ – Tak zní jeden ze zápisků v souboru Záznamy 1947–1950/1. Obdobně laděných pasáží se v něm nachází řada. Přesná datace citovaných vět není určena, editorka Tereza Šnellerová publikaci sestavila ze záznamů pěti autorčiných „zápisníků, sešitů či bloků pocházejících z let 1947 až 1950, případně 1951 (ostrou hranici datovat nelze)“. Protože Věra Nováková se narodila v lednu 1928, běží o záznamy mladé ženy na hranici plnoletosti (ta byla od začátku roku 1951 stanovena na 18 let, předtím platila hranice 21 let).
Pohled do knihy Věra Nováková: Záznamy 1947–1950/1, na levé straně autorčin autoportrét z roku 1950, foto: Revolver Revue
Odmítám být druhým pohlavím
Je dobré znát autorčinu situaci v daných letech. V roce 1947 byla přijata na pražskou Akademii výtvarných umění. Roku 1949 však z ní byla z politických důvodů vyloučena. Nebyla sama. Mezi další vypuzené patřil spolužák Pavel Brázda. S ním se sblížila. Museli se nějak existenčně protloukat. Brázda nastoupil do učení na malíře pokojů, Nováková byla vedena jako pomocnice v domácnosti Heleny Palivcové, což byla Brázdova babička. Té po zatčení manžela, básníka a diplomata Josefa Palivce hrozilo, že buď úplně přijde o rodinnou vilu, anebo bude (takzvaně pro nadměrné metry) rozdělena na byty, a do nich úřady nastěhují cizí nájemníky. Navrhla tedy Pavlovi a Věře, ať se vezmou a do domu nastěhují, aby se v něm zvýšil počet obývajících osob a nemovitost byla pro rodinu zachráněna. A tak 24. dubna 1950 byla svatba.
Zadní strana obálky svazku Věra Nováková: Záznamy 1947–1950/1, foto: Revolver Revue
V témže roce pak Věra a Pavel nastoupili – navzdory tomu, že si z AVU odnesli zákaz studovat kdekoliv jinde – do třetího ročníku Vyšší školy uměleckého průmyslu; stalo se tak díky odvaze ředitele toho ústavu Josefa Solara, který zatajil jejich kádrové posudky.
Detaily se lze dočíst ve vzpomínkové knize Věry Novákové Každý krok je volba, která vyšla na konci roku 2023, nedlouho před autorčiným úmrtím (30. března 2024). Tato publikace tvoří k Záznamům 1947–1950/1 ideální pandán, neboť situaci Novákové a Brázdy v daném období přibližuje prostřednictvím dalších informací a dokumentů. Zatímco v memoárové knize umělkyně na vyhrocená léta vzpomíná s odstupem i nadhledem a samozřejmě také s ohledem na širší publikum, dobové zápisky jsou naplněny vášní, bolestí, energií, láskou – a jsou „šifrovány“ skutečností, že jde o záznamy vysloveně osobního charakteru (a tudíž se v nich snadněji orientuje tomu, kdo aspoň trochu zná kontext). Věra na sebe vznáší požadavky, dává si příkazy, do zápisníků drásá i excitované formulace po způsobu maxim, jak nahlížet na umění, na vztahy, na svět jako takový. „Proboha, lidé, proč tu jste! Co žádáte od života? Báječný, skvělý život plný lesku a společenských událostí?! Ó ubohá, zchátralá společnosti!“ – „Optimismus v umění není pravdivý, protože existenční vztah člověka k věčnosti není optimistický, optimismus je příliš lichotivý a nepravdivý.“
Obraz Věry Novákové Zátiší – vlastní podobizna, s nímž grafici Konrád Karlík a Viktor Karlík pracovali při tvorbě obálky svazku Záznamy 1947–1950/1 i předsádek této knihy, repro: DOX Praha, © Věra Nováková
Sžívání se s Pavlem Brázdou se pro Věru Novákovou ukázalo být tvrdým oříškem. Oba byly výraznými individualitami, umělecky ambiciózními osobnostmi a naráželi nejen na politické a ideologické limity dané komunistickým režimem, ale i na limity obecně kulturní, na společenské úzy. Nováková se cítila být Brázdou nahlížena (řečeno se Simone de Beauvoir) jako „druhé pohlaví“. Měla za to, že on se cítí být rozervaným géniem s velikou duševní citlivostí, kdežto ji má za všední rozumářku. Zapsala si například: „Odpor proti mužství, nikoliv proti mužům, tak jako je slučitelné negativní stanovisko k lidstvu s pozitivním k lidem.“ Nebo: „Je možné, je Bohem dovolené státi se mužem činu, když ses jím nenarodil? Nebo se ze své ženské ničemnosti a bezradnosti vůbec nevymotám? Já chci, já musím být ženou činu.“ A také: „Žena v zajetí své fysis. Osudně. Dá se to překonat, nebo ne? Závidím Pavlovi jeho mužský organismus, zdá se mi daleko svobodnější, nespoutanější.“
Věra Nováková a Pavel Brázda na výřezech ze svatební fotografie pořízené 24. srpna 1950 na Staroměstské radnici v Praze. Tyto výřezy jsou součástí ilustračního doprovodu knihy Záznamy 1947–1950/1, repro: ČT art
Svár individualismu s kolektivismem
Nejen záznamy o soužití, o ženství a mužství, vyznívají i po těch letech aktuálně, rázně až radikálně, bystře, polemicky, podnětně. „Komplex cvičení, utužování svalů, nabývání síly; Kdožkoli budeš používat činek značky ‚fysis‘, staneš se silný a nepromořitelný, staneš se mocným tohoto světa, připravíš se na rány života. Život jako obrovská tělocvična nebo boxerský ring, každý se tu v něčem cvičí, aby vyniknul nad své bližní.“ Místy jsou v textech cítit ozvuky dobového existencialismu, i když tento termín nepadne ani jednou. Ale poválečné existencialistické duchovní rozpoložení, kromě jiného důsledek civilizačního otřesu, který válka přinesla, jako by se do vědomí Novákové zřetelně otisklo. „Jsme znetvořeni věčným úšklebkem,“ poznamenává k české mentalitě. „Naše křečovitost, násilnost, neuvolněnost, neustále potlačování, z něhož vyplývá stísněnost, sopka, která vyprchává uvnitř, aniž by se výbuch dostal na povrch.“
Jedním z leitmotivů jsou poznámky o komunismu. Jeho paradoxní zásluha tkví v tom, zapsala si Věra, že „opravdu sjednotil svět, a to přímo i nepřímo, nebo ‚pro sebe’ a proti sobě“. Tehdy bylo krátce po spuštění železné opony. „Západní subjektivně individualistický svět, rozdrobený na nepatrné nulečky, z nich jedna požírala druhou, nenáviděla a ničila ji, přestal býti. Uvědomil si svou sounáležitost, jakmile byl ohrožen prudkým, nekompromisním, expresivním komunismem.“ Co však ukázal další vývoj, protažený až k dnešku? Neměli pravdu ti, na něž se Nováková odkazuje v jiném záznamu: „I velmi rozumní lidé se domnívají, že ‚bude zase individualismus, a to jaký ještě nebýval‘.“
Věra Nováková a Pavel Brázda12. dubna 2017 na své retrospektivě v českokrumlovském Egon Schiele Art Centru, foto: ČTK – Václav Pancer
Zvláštní „podkapitolu“ tvoří záznamy vizí, fantazií i fantasmagorií, domýšlení skutečnosti ad absurdum. V nich se Věřina mysl ubírá směrem ke krajinám, které nejednou zpodobňuje ve své výtvarné tvorbě, kupříkladu v kresbě Strom života (1950), z níž je v knize na celou dvoustranu reprodukován výřez. V jedné takové partii, kdy Nováková fantazíruje o domácnostech náležitě uvědomělých občanů, v nichž se nachází i „přístroj na trvalou“, jenž má „býti umístěn ve zvláštní hygienické místnosti nebo v době bytové krize v koupelně nebo na záchodě“, přičemž byly konány „kontroly, nespí-li paní v natáčkách, neb to bylo zakázané“, jsem slyšel sarkastické tóny příbuzné těm, které ve svém díle rozehrávala scenáristka a výtvarnice Ester Krumbachová.
Věra Nováková s knihou Každý krok je volba; Praha, 18. ledna 2024. Předposlední březnový den toho roku umělkyně zemřela, foto: ČTK – Kateřina Šulová
A konečně při této probírce Záznamů 1947–1950/1 neměla by být pominuta Novákové duchovní polemika se světem. „Co Pán Bůh činí, dobře činí! Phahahahahaha. Fuj. 3 x fuj: Kéž bych jednou natolik otupěla, abych i tuto frázi byla schopná bez výhrad přijmout.“ Zapsala si ovšem také: „Toužím po řádovosti, vzpírám se přijímat hysterický rozbolestněný individualismus posledních let.“ Dodejme, že nedlouho poté, co počátkem padesátých let odložila zápisníky, z nichž sestává nynější kniha, u autorky nastal zásadní obrat (opět viz předloňský titul Každý krok je volba). Konvertovala ke křesťanství. Do soužití to vneslo nová pnutí, ale v manželském svazku Věra a Pavel zůstali až do konce svých dlouhých životů (o necelé dva roky starší Brázda zemřel v prosinci 2017).
Přední strana obálky svazku Věra Nováková: Záznamy 1947–1950/1, foto: Revolver Revue
Věra Nováková: Záznamy 1947–1950/1
Koncept Terezie Pokorná a Viktor Karlík. Texty Věry Novákové k vydání připravila, uspořádala a ediční poznámkou opatřila Tereza Šnellerová. Revolver Revue, Praha 2024, 144 stran, doporučená cena 490 korun.
Pěkná práce
U knihy Záznamy 1947–1950/1 nemůže být pominuta její hmotná stránka. Grafici Konrád Karlík a Viktor Karlík jí vtiskli podobu záznamníku v pevné vazbě s oblými rohy, které jsou zabaleny, stejně jako hřbet svazku, do modrého plátna. Přední i zadní stranu obálky i obě předsádky vyplňují detaily z autorčina skvělého (a barevně výrazného) obrazu Zátiší – vlastní podobizna. Řada ilustrací je přiřazena k samotným záznamům, což odpovídá skutečnosti, že Nováková si vedle textových zápisků do sešitů pořizovala i skicy a kresby. Výsledná publikace včetně polygrafického zpracování by mohla zaujmout porotu tradiční soutěže Nejkrásnější české knihy roku.
