Jaká bývala budoucnost? Tři výstavy hledají odpovědi – v něčem plodné, v něčem marné

Když ještě žili lidé

Začněme výstavou, která za pár dní skončí. Jméno Vladivoje Kotyzy (* 1943) letmý návštěvník galerií asi znát nebude. Tento plzeňský výtvarník kráčí osobitou cestou od šedesátých let minulého století. Jeho retrospektiva v Západočeské galerii v Plzni, nazvaná Zjevování světa, je komponována proti proudu času. Začíná autorovou nejnovější tvorbou, v níž Kotyza s až bezelstnou, leč umanutou poctivostí skicuje přírodu, jako by tu již zítra s námi neměla být, a končí nejstaršími pracemi, v nichž vidíme proces téměř opačný. Lidská civilizace je na sklonku své existence, umělé a přirozené již není k rozeznání a příroda si zabírá své místo zpět.

Ryzí sci-fi výjevy s roboty a troskami měst jsou ve volné tvorbě malířů poměrně vzácné. Svádějí k narativnímu čtení, jako by šlo o ilustrace nějakého sci-fi románu, na němž se výtvarníkova imaginace teprve rozproudila. Je pravděpodobné, že Kotyzu četba sci-fi v průběhu šedesátých let ovlivnila – byla to doba, kdy ještě nebylo úplně zřejmé, zda science fiction je výhonkem nového „vysokého“ umění, anebo jen další položkou v neustále se obměňujícím přívalu popkultury.

Na Kotyzových obrazech se sci-fi tématy tušíme dědictví Skupiny 42 (v jeho pozdější tvorbě zejména Karla Součka) i vábení pop artu. Základem je ovšem precizní vnímání prostoru a vykreslování všech detailů, jako by neexistovalo nic, co není podstatné. Kurátor výstavy Petr Jindra označuje Kotyzu především za fenomenálního kreslíře.

Od ruin civilizace se přes malby ruin domů plzeňské čtvrti Roudná určené k demolici propracoval Kotyza až k bezprostřední fascinaci samotnou přírodou. Podobně jako v probíhající výstavě Poslední muzeum? v pražském Letohrádku Hvězda nabýváte pocit, že je zde zachycováno cosi, co se sice jeví samozřejmě, ale co by mohlo jednou pominout a co bychom si mohli už jen připomínat z fragmentů a otisků. My, nebo spíše ti, kteří nás tu jednou nahradí a budou se ptát, v čem člověk viděl zdroje krásy.

Vladivoj Kotyza: Pohled, 1978–1979, olej na plátně. Z autorovy výstavy Zjevování světa, repro: ZGP

Zborcené paraboloidy

Pohled do budoucnosti představované před půl stoletím vyvolává v mysli zvláštní disociaci. Takový je fenomén futuretra. Budoucnost minus minulost, to je vlastně dnešek. Tak nějak přemýšlely kurátorky výstavy Kino Kosmos v ostravském PLATO, městské galerie současného umění, jedné z nejhezčích v Česku. Název se opírá o ikonické kino Kosmos nalézající se v nedalekém Třinci. Tam – na dohled od bloku domů zbudovaných v padesátých letech v ukázkovém socialistickém realismu určeném pro zaměstnance Třineckých železáren – vyrostlo v letech šedesátých zvláštní „ufo“: moderně pojatá budova kina.

Železobetonovou střešní konstrukci kina Kosmos podpírá ve své době unikátní systém osmasedmdesáti ocelových lan vyprojektovaný Josefem Poštulkou. Sám technický název střechy připomíná nějaký prvek se sci-fi: zborcený hyperbolický paraboloid. Výstavba kina souvisela s komunisty naplánovanou „kinofikací“ republiky, která měla propojit lidovou zábavu s ideologickými obsahy. (Aktuálně třinecké kino prochází rekonstrukcí.)

Samotná výstava v PLATO s mezinárodní účastí není prvoplánovým ohlížením se do minulé budoucnosti. „Východiskem je právě Kosmos, jehož název i funkce aktivují prostor k reinterpretaci vztahů mezi historií, lokálním nářečím, pohyblivým obrazem, přírodou, hranicemi a teritoriálností,“ uvádějí kurátorky Daniela a Linda Dostálkovy.

Pokud se přece jen chcete oddat vzpomínkám, výstava šťastně zpřítomňuje nepříliš známého výtvarníka Rudolfa Štalfu, zaměstnance propagačního ateliéru Třineckých železáren. Ve svém zaměstnání získal snadný přístup k železným polotovarům, s nimiž dále nakládal a vytvářel menší i monumentální železné plastiky. Právě před kinem Kosmos byla původně umístěna jeho politicky motivovaná plastika Totem svobody z roku 1968, později jakousi ironií přestěhovaná do středu kruhového objezdu v těsné blízkosti zmíněného urbanistického celku vybudovaného v duchu stalinské architektury let padesátých. Plastiku podpořil přímo tehdejší ředitel železáren a stala se uměleckým symbolem místa.

Působivé je také Štafovo Kosmické slunce (1970), umístěné v budově základní školy Slezská v Třinci. Štafovi se podařilo šťastně vdechnout surovému průmyslovému materiálu nadčasový estetický náboj i duši, což dokládá i výstavka malých modelů jeho plastik.

Práce Němce Andrease Greinera v sobě mají cosi z raných obrazů Vladivoje Kotyzy, byť pocházejí z nedávných let. Umělec provádí rytiny do tištěných obvodových desek počítačů, takže na první pohled starobylá kresba při bližším ohledání vyjevuje technologické podloží. To vše je navíc podrobenu cílenému reznutí a doplněno mechem. Pod přírodou se někdy může objevit dávno minulá technologie.

Nejatraktivnější je nástěnné dílo The Game (2023), které využívá mřížku s překlápěcími body. Prvek původně používaný na zobrazování symbolické navigace zde byl přetvořen v matematickou hru Game of Life, v níž každý bod mění svůj stav podle počtu „živých“ sousedů. Vzniká hybrid, v němž technologie imituje život. Rovněž fotografie slezského pralesa Mionší volně a na dálku korespondují s pozdní tvorbou Vladivoje Kotyzy, opět jde o pečlivé dokumentování přírody bez člověka.

Řada jiných prací (a částečně i celá výstava) však příliš nefunguje bez vysvětlujícího, ba někdy až interpretačního komentáře, což je případ objektů autorské dvojice Selmeci Kocka Jusko, kteří například velmi nenápadně vycházejí z myšlenek sci-fi autorky Ursuly LeGuin, či videa Cally Henkel a Maxe Pitegoffa. Celkově stojí projekt Kino Kosmos přesně na pomezí srozumitelnosti a vábení k libovolné dojmologii. Možná to byl kurátorský záměr.

Z výstavy Kino Kosmos. Calla Henkel a Max Pitegoff: Ráj, vlevo Rudolf Štafa: Kosmické slunce, 1970, foto: © Martin Polák, PLATO

AI, skousněte si

Paradoxně nejarchaičtěji působí výstava využívající nejnovějších technologií. Umělecká skupina Rafani má dobrý smysl pro sebepropagaci, snaží se být společensky kritická a vyhmatávat neuralgické body dneška. Když však přijde na budoucnost, předloží nudu a klišé.

Autoři zvou na expozici Všichni mají nárok na všechno, instalované  v humpolecké 8smičce, tímto textem: „Představme si svět, kde mají všichni nárok na všechno, všechny touhy a potřeby jsou uspokojeny, každá naše starost najde své řešení. Všichni budou mít práci, chodit do ní méně a nikomu nebude moc vadit, že ji musí často měnit a že k ní nemá vztah. Odevšud bude blízko kamkoliv, dá se utéct, schovat. Ať už na vzdálené ostrovy nebo do virtuálních mraků. Lidstvo zapomene na utrpení způsobená historickými snahami o nastolení komunismu, kapitalismus se definitivně urychlí a prolne se s utopickými představami o plně automatizované luxusní budoucnosti.“

Co s takovým prohlášením umělci udělali? Zadali ho AI, s níž ani neumí dost dobře pracovat. Výstava je tak přehlídkou bezradnosti, jak s futuro-kritikou současných trendů naložit. Snahou bylo ukázat palčivé problémy v esteticky líbivém hávu, a tím ještě více podtrhnout naši fascinaci povrchem.

První místnost je jakoby pekelná. Na orezlých stojanech stojí monitory a ukazují výjevy odlidštěné blízké budoucnosti, které vyrobila umělá inteligence. Nic, co byste neviděli při sledování jakýchkoliv jiných AI videí, která zaplavují dnešek. Na místě by byla spíše kritika samotného média než jeho nenápadité užití. Ještě frapantnější to je v případě filmu v další místnosti, který – ano – opět dodala AI, teď ovšem již očividně poněkud staršího modelu. Obsah videa? Paní v blízké budoucnosti revoltuje tím, že věci recykluje, namísto aby si kupovala nové. Společnost spotřeby krutě demaskována!

S čím máme ještě problém? S politickými influencery? Nechme tedy namluvit herce na kameru vábivé řeči, které vás obalamutí. A kamery umístěme na malé stolečky-ostrůvky odkazující na ostrovy utopie. Protože – jak dnes víme – v jádru každé utopie byla nebezpečná propaganda. Ten kontrast! To se bude líbit. A není snad výdejní Alzabox dalším symptomem spotřeby a ztráty pracovních míst v přepážkách na poště, kde se pod tlakem naštvaných zákazníků tak skvěle pracovalo? Šup s Alzaboxem do výstavy, a nechme ho nedobytně vibrovat a dunět. Ještěže máme ve sluchátkách audio průvodce od autorů…

Výstava Kino Kosmos reflektuje někdejší ideologický koncept, nicméně poskytuje prostor k divákově imaginaci. Rafani rovněž nakládají s ideologii, jen s jiným znaménkem, ale jsou při tom zoufale doslovní a  archaičtí.

Pohled do výstavy Všichni mají nárok na všechno v humpoleckém prostoru 8smička, foto: © 8smička