Ticho a hudba, které zůstávají po Ireně & Vojtěchovi H.

Silným příběhem české hudební kultury, mluvíme-li o posledních sedmdesáti letech, je její vztah k Západu, k obdivované angloamerické scéně. Přihlásit se k ní znamenalo nárok na svobodu, vzdorování geopolitickému osudu: Chceme být jako oni, nikdo nám to spojení nemá brát! I proto řada vyznavačů popu, jazzu, rock’n’rollu, či indie rocku vytvářela hudbu spíš ohlasovou, tolik se chtěla stylově napojit, že potlačila (lehce nebo i víc) moment autorství.

Vojtěch a Irena šli za svou hudbou jinudy. V samotném jádru jejich originality bylo spojení dalekého a blízkého. Uslyšeli dobový impuls repetitivní hudby: koneckonců mladému hudebnímu kritikovi v roce 1990 půjčili desky Steva Reicha, šamanistických jazzmanů Art Ensemble of Chicago, tibetských klášterních rituálů a avantgardisty na samém okraji rockové scény Captaina Beefhearta – což je výmluvný seznam inspirací.

S pokorou a snahou jasně, stručně komunikovat, donesli své nahrávky americké autorce, performerce a zpěvačce Meredith Monk, se kterou je spojovalo jak oslovení minimalismem, tak ekumenické a nevyřčené tíhnutí k spiritualitě. Jenomže, a to je to podstatné: žádnou z obdivovaných autorit nenásledovali ani zdaleka přímo.

Vojtěch a Irena se osudově setkali s violami da gamba, barokními nástroji příbuznými violoncellu – a svou verzi minimalu, hudby vynořující se věčnosti, usadili do těchto nástrojů „Prahy magické“. Smyčky motivů, vpíjející se do sebe v proměnách i v pocitu statičnosti, hrály dvě osoby, ale v tak zřejmém propojení, že člověk měl před očima jedno jediné. I proto byla hudba Ireny a Vojtěcha nejpřesvědčivější naživo: úkaz dvou osob, které vystupují samy ze sebe, aby v živě vytvářené hudbě splynuly, byl tak vzácný. Zřejmá tu také byla citlivost vůči detailům zvuku a ponor do hlubšího naslouchání: něco, co se tehdy špatně vysvětlovalo a co je dnes už vnímané běžněji.

Když se postupně začalo vědět o Havlových v zahraničí, právě sound viol da gamba vzbuzoval údiv: takový (post)minimalismus nikde jinde nevznikl. Havlovým vyšel jejich risk nenásledovat západní scény: koneckonců podobně vyšel dravé ženské variaci na folklór Dagmar Andrtové Voňkové a hudbě Ivy Bittové, všichni s ní sklidili ohlas na několika kontinentech. Tahle „česká akustická alternativa“ může být dodnes povzbuzením a argumentem pro cesty originálního autorství oproti snění o převzaté identitě, oproti hře na někoho z Londýna či USA.

Přestože byli Vojtěch Havel (* 1962) a Irena Havlová (* 1959) hluboce napojeni, neznamená to, že byli stejní. Vojtěch, který vystudoval kromě violoncella i obor skladby na konzervatoři, víc rozhodoval o notách, Irena pak o jejich usazení do zvuku, o jemné akustice skladeb.

Jejich odchodu ze světa se pak dotýká ještě jiná polarita. Oba žili duchovním životem, Vojtěch byl ovšem ten praktičtější, komunikativnější a přítomnější v běžnějším společenském kontaktu. Irena přecházela do jiného světa už nějakých patnáct let. Nořila se do spojitých stavů meditací a kontemplací, a to skutečně dlouhodobě. Občas cestovala spolu s Vojtěchem na koncert daleko od domova, ale na místě nepromluvila. Skutečností pro ni bylo něco, co prožívala uvnitř a co můžeme jen tušit.

V takové situaci byla jejich společná hudba mostem, přes nějž se Irena vracela zpět do společenství lidí. Obdarovávala publikum hrou, byl to způsob, jak vrátit zpátky do světa něco ze svého daru. Když 21. října 2024 Vojtěch náhle zemřel, pro Irenu to musela být víc než ztráta životního blížence. Viděla, že je konec jejich společné hudbě: a tedy kontaktu s okolní realitou, s námi všemi. Pohasl tak pro ni důvod zajímat se o svět, k němuž už beztak neměla silné pouto. Osobnost jiného typu by se snad po partnerovu úmrtí stala strážkyní společného díla, uspořádala diskografii vydanou během pěti dekád u různých vydavatelů a napomohla pečlivé reedici, která by se jistě dočkala ohlasu a ocenění. Ale to bylo na Irenu jistě moc zprostředkované, plamen živé přítomnosti se v koncertní akci mihotal naplno. Nic dalšího se tomu neblížilo.

Skoro přesně rok po Vojtěchovi Irena „odešla beze slov, tichounce, do ticha“, jak sdělil její bratr Petru Ostrouchovovi, poslednímu vydavateli Havlových. Zemřela vloni 31. října, ale přála si prý mlčet o tom pět měsíců. Zprávu, že odešli oba manželé Havlovi, jsme dostali až koncem března. Je to součást Irenina odklonu od světa, odchodu od hmotných realit? Vlastně těžko říci, tak málo informací máme.

Zmizeli, jako by se rozplynuli. Nekonalo se veřejné rozloučení ani s ním, ani s ní. Mají nebo budou mít společný hrob? A pokud to zůstane tajemstvím, stane se tak na základě jejich přání, přání jednoho z nich, nebo rozhodnutí pozůstalých? Paradoxem poněkud hořkým je všechna ta láska, kterou by jejich posluchači a souputníci donesli na rozloučení – a není kam.

Zůstává tu hudba. U vydavatele Animal Music jsou pořád k dispozici výrazná pozdní alba Four Hands (jen čtyřruční klavír a varhany) nebo Excursin Animato (výjimečné setkání s ambientními elektroniky Kora et le Mechanix). Sami Havlovi naštěstí shromáždili skoro všechna svá alba na hudební platformu Bandcamp (havlovi.bandcamp.com). Společné nahrávky s písničkářem Oldřichem Janotou připravili ještě za života k blížícímu se vydání na labelu Indies Happy Trails. Václav Havelka III s kolegy hudebníky avizuje budoucí koncertní memoriál. Ale to už jsme zase u informací. A hudba Vojtěcha a Ireny byla tak zjevně odjinud, ne z informačního věku: proto se k ní posluchači obraceli až vyprahle.