Tajemství vesmíru v době postpravdivé. Spielberg pořád dokáže vzbudit úžas

Spielberg se tentokrát inspiroval zprávami o tajných vládních programech i reálnými slyšeními komise pro národní bezpečnost amerického Kongresu. Během nich před pár lety zazněla i svědectví o tak zvaných UAP (Unidentified Anomalous Phenomena), tedy objektech, které nebylo možné jednoznačně identifikovat jako letadla či známé přírodní jevy. Sám režisér v rozhovorech provokativně podotýká, že ačkoli bude film veřejností nejspíš vnímán jako sci-fi, podle něj jde o odraz aktuální reality a vědeckého poznání.

Ve Spielbergově filmografii nepředstavuje potřeba dialogu s přítomností tak zásadní obrat, jak by se mohlo zdát. Vždy s větší či menší mírou explicitnosti a kritičnosti reflektoval sociopolitické klima, v němž jeho díla vznikala. Skrze dobovou optiku se nabízelo interpretovat nejen novinářské drama Akta Pentagon: Skrytá válka a životopisného Lincolna, ale taky komedii Terminál či sci-fi Válka světů, která vystihly neurózy a nedůvěru americké společnosti po teroristických útocích z 11. září 2001.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Zejména během posledního čtvrtstoletí se Spielbergova reflexe dějin a národních traumat doplňuje s prozkoumáváním nových filmových forem. Prakticky s každým uvedeným projektem, ať to byl štafetově vyprávěný Válečný kůň nebo animovaná Tintinova dobrodružství, testuje limity zvoleného žánru i klasického hollywoodského vyprávění. Na pomyslném průsečíku politické naléhavosti a narativního experimentu stojí i Den odhalení.

Téma vládního utajování mimozemských fenoménů totiž Spielberg a jeho osvědčený scenárista David Koepp nevyužívají coby záminku pro trikový spektákl, ale k myšlenkově podnětnému zkoumání různých systémů víry a vědění. Tomu odpovídá i žánrové ukotvení filmu, který spojuje paranoidní atmosféru konspiračních filmů ze sedmdesátých let s ikonografií sci-fi o návštěvách z vesmíru a dynamikou hitchcockovského thrilleru o nevinných, nic netušících lidech na útěku (viz Na sever severozápadní linkou).

Pravda versus iluze

Den odhalení nezačíná pomalým uvedením do děje, jak velí scenáristické příručky, ale doslova uprostřed akce – ocitáme se v ringu během wrestlingového zápasu, přičemž fyzické agrese není ušetřena ani kamera. Proti sobě stojí dva zápasníci, jejichž barevné rozlišení vystihuje současné politické rozštěpení americké společnosti – jeden se rve v modrém, druhý v červeném dresu. Wrestling, založený na nepsané dohodě s publikem, které ví, že sleduje pouze divadlo, současně nastoluje klíčové téma víry a ochoty participovat na iluzi.

Skutečné drama se odehrává v hledišti, kde mezi vzrušenými diváky sedí i vyděšený Daniel Kellner (Josh O’Connor), kyberbezpečnostní expert pracující pro vojensko-průmyslovou společnost WARDEX. Po zjištění, že tato instituce již od incidentu v Roswellu v roce 1947 utajuje důkazy o mimozemské přítomnosti na Zemi, se rozhodl přísně utajovaná data odcizit a dát všanc veřejnosti. Společně s přítelkyní Jane (Eve Hewson) se kvůli tomu stává lovnou zvěří pro svého bývalého šéfa, cynického autokrata Noaha Scanlona (Colin Firth).

Colin Firth v roli cynického autokrata Noaha Scanlona ve filmu Den odhalení. Scanlon vnímá utajování informací jako ochranu obyvatel před chaosem, foto: © Universal Pictures

Scanlon nevnímá desítky let trvající utajování pravdy jako zločin, nýbrž jako nutnou ochranu lidstva před chaosem. Proti jeho pragmatismu stojí idealismus Huga Wakefielda (Colman Domingo), charismatického vůdce hnutí za transparentnost. Wakefield, jehož předobrazem byl harvardský psychiatr John E. Mack, je naopak přesvědčen, že odtajnění znepokojivých videí, zachycujících i kruté výslechy mimozemšťanů, lidstvo scelí a pomůže mu vykoupit se z vlastních hříchů.

Souběžně sledujeme Margaret Fairchild (Emily Blunt), roztržitou moderátorku zpráv o počasí na lokální stanici v Kansas City, u níž se po iniciačním setkání s kardinálem červeným začne projevovat zvláštní nadání. Najednou mluví snad všemi pozemskými i mimozemskými jazyky a disponuje výjimečnou empatií. Díky tomu by se právě ona mohla stát médiem, které lidem zvěstuje pravdu.

Honba za pravdou

Koeppův scénář diváka nezatěžuje vysvětlováním širších souvislostí a expozici redukuje na minimum. O eskalujícím napětí mezi světovými mocnostmi a hrozbě třetí světové války se dozvídáme jen z televizního zpravodajství na pozadí. Také informace o minulosti a vnitřních motivacích obou protagonistů jsou dávkovány útržkovitě, když zrovna před nikým neprchají, což odpovídá jejich prostorové a ontologické dezorientaci.

Margaret ani Daniel dlouho nechápou, co se s nimi a kolem nich děje. Podobně jako hrdinové paranoidních thrillerů typu Tři dny kondora jsou spíš figurkami ve vyšší hře. Jejich kroky ostatně na dálku koordinuje Wakefield, který s charakteristickou šálou kolem krku připomíná Spielbergovo alter ego. Podobně jako filmový režisér s hrdiny obratně manipuluje a připravuje jim kulisy pro velké závěrečné odhalení.

Stane se moderátorka zpráv médiem, jež zvěstuje lidstvu utajenou pravdu? Emily Blunt ve filmu Den odhalení, foto: © Universal Pictures

Příběh vystavěný jako paralelní rozvíjení několika dějových linek, které se definitivně protnou až v dojemném finále, nabízí sotva pár minut mistrně zrežírovaných akčních scén. Přesto si po celou stopáž udržuje vnitřní tenzi a podněcuje diváckou zvědavost. Připomíná horečnatou honbu za pravdou ve světě, kde realitu již nelze spolehlivě odlišit od fikce.

Spielberg jednotlivé, tonálně odlišné linie rafinovaně propojuje variováním určitých stylistických postupů a skrze sdílené motivy. Postavy si kladou totožné otázky ohledně vlastního pohledu na svět, ale k jejich dešifrování využívají odlišné epistemologické nástroje – někdo matematiku, jiný zas náboženskou víru nebo mezilidský kontakt.

Přechodu postav od zmatení k porozumění pak odpovídá i proměna vizuální strategie. První část filmu je utopena v šerosvitu. Scény se odehrávají v noci nebo v nevlídných interiérech levných motelů a opuštěných statků, přičemž kameraman Janusz Kamiński herce systematicky rámuje v odrazech zrcadel, přes sklo a jiné překážky v prostoru. Toto distancované, voyeurské snímání nám brání v přímém přístupu k nitru postav a zpřítomňuje všudypřítomnou podezřívavost a korporátní dohled. Ovšem s tím, jak hrdinové překračují své omezené kognitivní rámce, kamera se jim dostává víc na tělo a světlo už je nepronásleduje, ale vnáší do jejich životů jasno.

Mezi vírou a pochybnostmi

Naznačený vývoj je přesvědčivý i zásluhou typově bezchybně vybraných herců. Daniel v podání Joshe O’Connora představuje typicky spielbergovského civilního hrdiny – muže bez fyzické převahy, jehož nejsilnější zbraní je morální integrita a potřeba jednat správně. O’Connor svými nervózními pohyby a těkavými pohledy výborně vystihuje Danielovu paralýzu z toho, jak velkou nese zodpovědnost.

Ještě komplexnější výkon předvádí Emily Blunt. Zpočátku využívá komediální, lehce afektovanou mimiku a gestiku. Po získání schopnosti vnímat cizí vědomí se ale začnou ozývat její dávná traumata. Spíš než superschopnost je to pro ni břemeno a spouštěč panických atak, které Blunt hraje s až fyzicky nepříjemnou intenzitou.

Steven Spielberg při natáčení filmu Den odhalení, foto: © Niko Tavernise / Universal Pictures

Optimismus protagonistů vyvažuje skeptický Scanlon v podání Colina Firtha. Představitel charismatických britských gentlemanů hraje ústředního padoucha s neměnně klidným hlasem a prakticky bez emocí. Ty nedává příliš najevo ani během jednoho z nejvíc zneklidňujících dialogů Spielbergovy filmografie. Scanlon naváže telepatickou komunikaci s Jane, aby z ní vypáčil její a Danielovo útočiště. Spielberg za přispění obou herců a precizního paralelního střihu inscenuje komorní duel mezi vírou a pochybnostmi.

Několikaminutová scéna možná nejlíp demonstruje, čím Den odhalení ve své podstatě je. Spielberg svůj nejnovější film staví primárně na střetu myšlenek a přesvědčení a na psychologickém napětí, ne na velkolepé digitální destrukci. Při tom nápadněji než dřív využívá symboliku judaismu, přítomnou ve jménech postav i rekvizitách pohánějících děj.

Neznamená to, že by americký hitmaker ztratil svou vypravěčskou lehkost, stylistickou bravuru a smysl pro humor. Vyprávění je díky několika současně běžícím akcím a Kamińského plynulé pohyblivé kameře dobře rytmizované a stále vtahující. A tíživé téma hříchu a vykoupení Spielberg vyvažuje funkčními slapstickovými gagy i kuriózními scénami mezidruhových setkání, vizuálně odkazujícími k Bibli i disneyovkám.

Související článek

Steven Spielberg ve své novince vypráví, jak se u něho zrodila láska k filmu

• Jan Jaroš

Nebojte se žasnout

Přestože film poměrně vstřícným způsobem vypráví o hledání společného hodnotového základu a propojování oddělených osudů a světů, diváky paradoxně může polarizovat. Koeppův scénář je v prostřední pasáži přehlcený motivy a některé vysvětlující dialogy skřípou. Hlavním důvodem k rozporuplnému přijetí však pravděpodobně bude žánrový úkrok v závěrečné třetině. Napínavá honba za kosmickým tajemstvím se mění v regresi do dětství, v tradiční spielbergovský návrat domů.

Pro někoho budou poslední minuty moc doslovné a patetické, pro jiné málo velkolepé. V jejich přímočarém humanismu ale vězí těžiště celého filmu. Ten ve výsledku nevypráví o mimozemšťanech a vládních spiknutích, ale o naší kolektivní ztrátě schopnosti dětsky bezprostředního zakoušení reality. Apel na to, abychom se na svět podívali bez apriorního strachu a předsudků, je nakonec obsažen i ve vzkazu, který mimozemští návštěvníci skrze Margaret předávají lidstvu: „Nebojte se toho, co neznáte“. K témuž úžasu nás svým suverénním, a přitom neschematickým a upřímným vyprávěním vede i Steven Spielberg.

Český plakát k filmu, zdroj: CinemArt