Pět švestek křičí na řecké mraky. Jan Svěrák natočil svůj nejhorší film

První film, jímž na sebe Jan Svěrák (* 1965) výrazněji upozornil, se shodou náhod rovněž zabýval důchodci. Tehdy jednadvacetiletý student dokumentaristiky na FAMU v krátkém studentském snímku Vesmírná odyssea II z roku 1986 ztvárnil setkání dvou starých paní na sídlišti stylem, který připomínal postupy bombastických hollywoodských filmů. Téma se týkalo stáří, ovšem bylo podáno způsobem mladistvě svěžím, hravým, přetékajícím tvůrčí energií.

Svěrákovy nejosobitější projekty vycházely právě z kontrastu banální lokální každodennosti a excitovaného, megalomanského ztvárnění inspirovaného hollywoodskými blockbustery pozdních sedmdesátých a osmdesátých let. V celovečerních titulech Akumulátor 1 a Jízda se mu dařilo na základě tohoto kontrastu vystihnout porevoluční dobu, kdy česká společnost na mnoha úrovních toužila udělat z domácího rybníčku něco světového. Tenhle způsob uchopení materiálu se navíc výrazně lišil od postupů, které ve svých dílech uplatňoval jeho otec Zdeněk, ačkoliv jinak psal scénáře k většině synových filmů.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Ovšem od snímku Vratné lahve (2007) se přístup Jana Svěráka zásadně proměnil. Jeho novější filmy jsou čím dál pragmatičtější, uměřenější a vytrácí se z nich hravé a ironické využívání hollywoodských postupů. To nejlepší, na co se zmůžou, jsou prvoplánově líbivé záběry, které vypadají, že je natočil zručný reklamní režisér – takových výjevů je plná třeba jeho pohádka Tři bratři.

Letošní snímek Pět švestek však nemá ani to! Kdyby v titulcích nebylo uvedeno Svěrákovo jméno, nejspíš bychom film považovali za další z řady vztahových komedií určených pro diváctvo českých komerčních televizí, kde se všechno točí kolem konformity a trapnosti. Dílko totiž po nás například chce, abychom se smáli zhuleneckým poznámkám pronášeným penzisty nebo – co hůř – důchodkyni s Alzheimerem, která na potkání vypráví lidem, kolikrát už dnes „kakala“. 

Hoďte to za hlavu

Pět švestek má přitom náběh na to stát se vážnějším, v něčem dokonce velmi temným portrétem stáří. Základním motorem ústřední hrdinky Věry, která plavbu lodí po řeckých ostrovech zorganizuje, je totiž smrt. Sama má blízko k náročné operaci mozku a podobnou bezvýchodnost pozoruje u svých přátel, které k podniku přemluví. Schválně si k výletu vybere místo, kde se podle předpovědi počasí schyluje k nebezpečné bouři, a doufá, že jejich loď ztroskotá a všichni se utopí.

Z filmu Pět švestek, foto: © Biograf Jan Svěrák

Jenže nejde o ponurou komedii o dobrovolné poslední cestě, jakou je třeba Velká žranice Marca Ferreriho nebo japonský film Zájezd. Pět švestek totiž nedokáže a nejspíš ani nechce své téma brát vážně. Což platí i pro ostatní témata, jež se ve vyprávění objeví. Všechno je tu jen záminkou k prvoplánovým vtípkům. Přičemž „všechno“ zahrnuje nejen klíčovou otázku důstojného stáří, ale rovněž problematiku měkkých drog jako formy medikace pro seniory, homosexualitu, stařeckou demenci, ochrnutí, únos či všemožné rodinné tragédie. Kdybychom děj tohoto filmu někomu vyprávěli, nejspíš by vyzněl jako neobyčejně tíživé drama. Svěrák se svým týmem však z něho neudělal komedii s mistrným citem pro ironii. Namísto toho se prostě pouze rozhodl brát všechna témata naprosto lehkovážně – a ještě zesměšňovat ty, kdo je vážně berou. Proto výsledek proto vyznívá jako vědomá pitvořivá fraška.

Tak třeba: postava Lucie trpící stařeckou demencí se potácí po scéně a blekotá nesmysly; ochrnutý Eman si v jedné scéně nechává od ostatních vyměňovat plenu; gaye Rudolfa filmař pojal jako stereotypní karikaturu rozmazleného bonvivána s piercingem na penisu, a když v jedné scéně pod vlivem drog souloží s Lucií, ostatní se tomu smějí s tím, že se to aspoň stalo konsenzuálně. Podobných dloubanců do kultury „politické korektnosti“ je ve filmu víc a podtrhují celkovou strategii díla, jež spočívá v tom, že se všechny potenciálně tíživé motivy prostě hodí za hlavu.

Tragická komedie

Kdyby šlo o pokračování série Scary Movie, byl by podobný tón mnohem pochopitelnější. Jenže Pět švestek zůstává ve své podvratnosti na půl cesty. Film na jednu stranu nechce brát vážně nic, na druhou chce být brán vážně sám. A v tomhle ohledu působí až hrůzně naivně. Opravdu si máme myslet, že nejlepším lékem na stařeckou demenci je strávit pár dnů na sluníčku se svými starými kamarády a trochu si zahulit? Skutečně se dá příšerná vyhlídka operace mozku s patrně fatálními následky řešit tím, že se s přáteli odstěhujeme na chatu, kde se o nás bude starat tým ošetřovatelů? Protože přesně tohle vyústění Svěrák ve finále nabízí (spoilerem tady opravdu už není co zkazit). Jestliže zbytek filmu působí jako křečovitá snaha uhýbat před problémy, které tíživá zápletka nastolila, pak závěr už je čirá útěšná fantazie, v níž staroušci odkážou své přehnaně starostlivé potomky do patřičných míst, a pak si vzpomenou, že vlastně mají peníze a další prostředky postarat se o sebe sami. Budiž jim přáno, ale za obecný recept na šťastné stáří to asi úplně vydávat nelze.

Z filmu Pět švestek, foto: © Biograf Jan Svěrák

Celé vyprávění se bezradně plácá mezi tragédií a fraškou a dramaturgicky míří odnikud nikam – viz zmíněný závěr, který působí jako nepravděpodobný happy end, jenž se v ději vynořil odnikud. Lépe na tom nejsou ani další filmařské aspekty. Filmy Jana Svěráka byly kdysi právem oceňovány za hladké, plynulé vedení diváctva prostřednictvím kamery a střihu, navíc vyšperkované hravými originálními nápady. Z tohoto pohledu nejnáročnější první část Pěti švestek, v níž se prostřihává mezi několika prostředími a paralelními ději, působí zoufale těžkopádně. Když se děj přesune na loď, stane se epizodičtějším a zároveň časoprostorově jednoznačně ukotveným. Ale odmyslíme-li si logistickou náročnost některých scén natáčených na reálné lodi, snímek nenabízí nic, co by se vymykalo standardům komedií Jiřího Vejdělka a podobných rutinních dělníků zdejší filmové zábavy. Vyloženě příšerná je pak psychedelická sekvence s roztančenými mráčky a usmívajícími se kamínky, která jako by vypadla z nějakého dětského televizního programu z devadesátých let minulého století.

Pokud byl Jan Svěrák zklamaný z reakcí kritiky na svůj předchozí film Betlémské světlo, pak u Pěti švestek těžko může čekat větší vstřícnost. Naopak, ještě více se posouvá do teritorií, kam ho soudná kritika těžko může následovat – i když své spokojené publikum si asi najde. Pořád ještě zůstává především neškodně populární, ale v některých ohledech už upadá do demagogického zkreslování společenských témat, které potkáváme v některých filmech Jiřího Stracha. Ze Svěrákovy přímořské důchodcovské Vesmírné odyssey III se naprosto vytratila kosmická lehkost a zůstalo bezzubé tlachání a občasné křičení na mraky.

Plakát k filmu, zdroj: Bioscop