Válka, domácí násilí i problémy menšin. Letošní Anifilm ocenil společensky kritické filmy
Mezinárodní festival animovaných filmů Anifilm letos oslavil 25 let. Hlavním tématem tohoto ročníku, který probíhal v Liberci od 5. do 10. května, byly snímky čerpající inspiraci v mýtech a legendách. V soutěžních sekcích však zvítězily především filmy vyjadřující se k aktuálním společenským problémům.
Na liberecké přehlídce letos vedle snímků, jež se inspirovaly hlavním tématem mýtů a legend, vzbudily největší pozornost soutěžní filmy, a to jak krátké, tak celovečerní. Mezi oceněnými snímky převažovaly autobiograficky laděné animované dokumenty, které reflektovaly – někdy ironicky, jindy poeticky – zejména sociální problémy.
Nejvýraznějším příkladem je vítěz celovečerních snímků pro dospělé, kanadský anidok Nekonečná Cookie, který u nás letos uvedl festival Jeden svět a nyní je k vidění na VOD platformách Apple TV či MUBI. Záměrně „vyšinuté“ výtvarno, potrhlost i nekorektní humor připomínají kultovní seriály South Park či Rick a Morty i americkou nezávislou animaci. Zpočátku je těžké si k tomuto stylu najít cestu, ale trpělivost vás odmění vrstevnatým pohledem do života domorodých obyvatel v Kanadě i nezvyklou směsicí humoru a sociální kritiky.
Trailer k filmu Nekonečná Cookie, zdroj: YouTube Snímek sourozenců Petera a Setha Scriverových je autobiografický a oba jsou také hlavními postavami tohoto lehce chaotického příběhu o netradiční, rozvětvené rodině. Seth se vydává za svým nevlastním bratrem Peterem, který žije v odlehlé osadě Shamattawa v severní Manitobě. Ačkoli mají oba stejného otce, Peterova matka je z kmene Cree, zatímco Sethova je běloška. Snímek zároveň reflektuje Sethovo natáčení a skládá se z řady poměrně raritních historek, které doma u kafe vypráví bodrý Peter, přičemž ho neustále někdo ruší – buď některé z jeho osmi dětí, nebo některý z jeho dvanácti psů. Skrze koláž historek se postupně odhaluje odpor domorodých obyvatel vůči kolonizaci, sociální vyloučení i rasismus a koneckonců i bizarní rodinné vztahy. Ze všech i bolestných témat si však protagonisté a současně tvůrci utahují.
Dva nevlastní bratři, dvě kultury, dva úplně jiné příběhy… Záběr z filmu Nekonečná Cookie, zdroj: Anifilm
Dojem chaotičnosti umocňuje ztvárnění postav, které málokdy mají klasickou lidskou podobu. Autorem všech návrhů je Seth Scriver. Jeho neteř Cookie se například objevuje doslovně jako sušenka, synovec milující cosplay je zpodobněn v jednom ze svých charakteristických outfitů a jedno z Peterových dětí vypadá jako červené víčko od konvice na mléko, což je odkaz na místní obaly i přezdívku z dětství. Tato volnost odráží tón filmu: na povrchu absurdní a komický, v jádru realistický a emotivní. „Nešlo o to oddělit fantazii od reality. Ty příběhy jsou surrealistické, protože tak prostě život tam na severu vypadá,“ dodává jeden z autorů snímku, jehož hlavní devizou je, že dokáže i těžká témata podat širšímu obecenstvu zábavným způsobem. Zároveň se vzpírá mainstreamovým představám o tom, jak vypadá „normální“ rodina, a ukazuje, že něco, co zvenčí působí nekonvenčně, může v jádru dobře fungovat, když jsou přítomny láska, respekt a tolerance.
Když promlouvají švy, výšivky i vlna
Vítězným krátkým snímkem se na Anifilmu letos stala Březnová zima arménské režisérky Natalie Mirzoyan. Jde rovněž o autobiografický animovaný dokument, v němž autorka se svým tehdejším partnerem utíká z Ruska krátce po invazi ruských vojsk na Ukrajinu v únoru 2022. Nejen že nechtějí být nadále v zemi válečného agresora, ale cítí se ve své zemi bezmocní. Jejich útěk je plný překážek a mění se v surreálnou noční můru. Styl animace koresponduje s vnitřními pocity postav. Jde o loutky z látky, jejichž obličeje autorka vyšila, vyšité ovšem jsou i fasády budov a další ve filmu zpodobněné předměty. Pocity postav se promítají do jejich vzhledu – látka se postupně páře, nitě se vyvlékají, posléze znovu sešívají či odhalují švy.
Trailer k filmu Březnová zima, zdroj: YouTube Stop-motion technika a materiál umocňující ztvárnění tématu jsou příznačné i pro snímek Vlna indického tvůrce Sureshe Eriyata, který získal v kategorii krátkých filmů Zvláštní uznání poroty. Skrze plstěné textury v něm ožívá místní pastýřská tradice. Oslava černého rouna však odkrývá environmentální žal: miliony tun domácí vlny končí v odpadu, zatímco jiná vlna se dováží. Příběh o lokálním dědictví se tak mění ve varování před kulturním i ekologickým úpadkem.
Trailer k filmu Vlna, zdroj: YouTube Sociálním tématům se nevyhnul ani držitel letošního Zvláštního uznání poroty v kategorii studentských filmů – snímek Křivé hlavy polského studenta animace Jakuba Krzyszpina. Vyloučená lokalita kdesi v Polsku se topí v uhelném oparu. Vidíme výjevy ze života mladíka, na něhož doléhá drsný život na periferii. Atmosférický snímek předává skrze působivou animaci a výtvarnou složku pocit, že utéct z tohoto začarovaného kruhu je více než těžké.
Trailer k filmu Křivé hlavy, zdroj: YouTube Starosti si nechte na doma?
Vedle sociálně kritických snímků ocenili letos porotci a porotkyně snímky dotýkající se nelehkých životních situací. Byť jsou intimnější, jde opět o společensky přehlížená témata, ať je to domácí násilí, psychické problémy či složitá rodinná situace. Vítězný studentský snímek Plout srbské režisérky žijící v Berlíně Jeleny Milunović zachycuje (opět autobiograficky) vztah dcery s otcem, jenž se kvůli svému psychickému onemocnění postupně vzdaluje realitě. Jako by kamsi odplouval. Může s ním dcera navázat spojení, dostat ho „zpátky na zem“? Kreslená černobílá animace nápaditě variuje pocit odplouvání, vznášení se i snahy vracet lidi i vzpomínky zpátky na zem, aniž by upadla do stereotypu, který často ztvárnění duševního onemocnění provází.
Záběr z filmu Plout, zdroj: Anifilm
Diváckou cenu získal krátký snímek Psí ucho maďarského tvůrce Pétera Vácze, rovněž autobiografický. Ceněný tvůrce nazval tvorbu tohoto filmu jako cestu k sebepoznání, protože se v něm vrací do svých dětských vzpomínek, na něž by ovšem asi raději zapomněl. Dojemný snímek o přátelství jedenáctiletého osamělého chlapce Berciho a jeho psa pozvolna odhaluje ve flashbacích každodenní hádky rodičů i náznaky domácího násilí, které zažívá i Berci. Proč je ke svému psovi zpočátku tak krutý? A dokáže díky psímu kamarádovi těžké emoce postupně zpracovat?
Trailer k filmu Psí ucho, zdroj: YouTube Nakonec i vítězný celovečerní snímek pro děti Olívie a neviditelné zemětřesení režisérky Irene Iborry Rizo, jenž je k vidění na HBO Max, se dotýká rodinných vztahů a složité životní situace. Dvanáctiletá Olívie žije s mladším bratrem Timem a matkou v těžké sociální situaci – nemají peníze, matka je na ně sama a nemůže jako herečka najít práci. Nejprve jim vypnou elektřinu, pak se musí z bytu vystěhovat. Film natočený podle předlohy španělské spisovatelky Maite Carranzy nahlíží situaci očima Olívie, která tísnivý stav začne brát jako fantazijní dětskou hru. Přesvědčuje rodinu, že jsou součástí natáčení filmu, kde hraje nejen jejich maminka, ale i oni a jejich sousedi a přátelé, díky nimž nakonec rodině svitne naděje na lepší život.
Trailer k filmu Olívie a neviditelné zemětřesení, zdroj: YouTube Zmíněné vítězné snímky (jejich úplný výčet najdete na stránkách Anifilmu) narušují stereotypní představu, že animace je především určená dětem, je roztomilá a závažnějších společenských problémů se příliš nedotýká. Těžko říct, proč tato představa u nás přetrvává, ale Anifilm se ji snaží každoročně úspěšně bořit. Je škoda, že žádný z vítězných snímků letošního festivalu do českých kin jen tak nezamíří. Přitom by dokázal otevřít nejedno téma.
