Vizuální působivost, ideologická slepota. Animovaný dokument Věčné jaro kreslí jen část pravdy

V březnu 2002 se ve městě Čchang-čchun odehrál incident, který by se v jiných zemích zřejmě stal jednou z kuriozit ve večerních zprávách. Jenže v Číně něco takového znamenalo vystavit se extrémnímu riziku. Skupina příznivců duchovního hnutí Falun Gong tehdy na necelou hodinu převzala kontrolu nad vysíláním státní televize. Místo oficiálních zpráv odvysílali dokument hájící jejich víru. Reakce represivního aparátu byla okamžitá – tisíce zatčených, mučení, nucené práce. Mnoho zúčastněných za čin zaplatilo životem.

Výtvarník a komiksový kreslíř Daxiong ve filmu Věčné jaro. Repro: Lofty Sky Pictures

Snímek Věčné jaro kanadského dokumentaristy Jasona Loftuse dotyčnou událost rekonstruuje prostřednictvím animace a výpovědí přeživších. Hlavním mluvčím je praktikující člen Falun Gong, výtvarník a komiksový kreslíř Daxiong, který se po přerušení vysílání ocitl na útěku. Ve filmu vystupuje coby svědek i jako tvůrce – kreslí (a navrací tím k životu) postavy svých někdejších spolubojovníků, prochází se imaginárním Čchang-čchunem, snaží se porozumět minulosti, která ho stále pronásleduje. Animace tak neplní pouze ilustrační funkci. Je rovněž terapeutickým nástrojem – snahou vymanit určité vzpomínky z ticha a tíhy.Originální vizuální ztvárnění patří k nejvýraznějším aspektům tohoto hybridního filmu. Daxiongova ručně kreslené animace kombinuje výtvarné postupy západních superhrdinských komiksů a komiksů čínských (zvaných manhua). Utkví zejména klidnější pasáže, kdy postavy jen mlčky hledí do kamery a šedomodré městské scenérie se pomalu noří do mlhy. Technická úroveň animace je ovšem dost kolísavá. Akční záběry policejních zátahů, výslechů a útěků protagonistů, animované ve 3D, připomínají takzvané cutscény z roky staré videohry. Tváře ztrácejí výraz, pohyby působí strnule. Animaci v té chvíli chybí jemnost, což oslabuje melancholickou atmosféru.

Ve spojení s rozhovory s Daxiongem a dalšími exulanty roztroušenými po světě nicméně vznikl pozoruhodný mozaikovitý útvar – útržkovitý, subjektivní a emotivní. Nikoliv historické kronika nebo investigativa, nýbrž dílo paměti, připomínající například dánský animovaný dokument Utéct, který byl v roce 2022 nominován na tři Oscary.

Co zůstává stranou

Když lidé pronásledováni režimem společně sledují vizualizaci svých někdejších činů a pohnutě vzpomínají na přátele, kteří – na rozdíl od nich – perzekuce čínské vlády nepřežili, je to drásavé a dojemné. Přesto, navzdory umělecké a emocionální síle a přiznané subjektivitě, film vyvolává pochybnosti, zda někdejší dění nerekonstruuje jednostranně. Tak, abychom všechny praktikanty Falun Gong vnímali výhradně jako oběti.

Na nezasvěceného diváka totiž může Falun Gong působit jako mírumilovné pseudonáboženské uskupení, které ve svých duchovních cvičeních kombinuje meditaci s jógou a morální disciplínou. K popisu jejich učení jsou používána slova jako „pravdivost“, „soucit“ nebo „tolerance“. Opomenut však zůstal esoterický nádech hnutí, životu nebezpečná nedůvěra v moderní lékařství (nemoci jsou považovány za projev špatné karmy), přísné tresty nebo kvazimesiášský status zakladatele Li Hongzhiho, který o sobě tvrdí, že dokáže levitovat, procházet zdmi a stát se neviditelným.

V dokumentu nepadne ani zmínka o tom, že se hnutí v posledních dvaceti letech značně politizovalo a že jeho mediální odnož The Epoch Times dnes patří mezi přední šiřitele pravicového populismu, konspiračních teorií a dezinformací. Někdo by mohl namítnout, že tyto souvislosti nejsou tématem díla. Ale když vyprávíte o morální autoritě, ideologii a lidských právech, podobné opomenutí vyznívá pokrytecky.

V co vlastně Falun Gong věří? Jaké jsou jejich hodnoty? Proč kooperují s krajní pravicí a podporují homofobii? Ve snímku nezazní žádná podobná otázka, neproběhne kritická reflexe. Věčné jaro hraničí s hagiografií: duchovně osvícení outsideři čelící krutému autoritářskému režimu. Jakkoli je pronásledování členů a členek Falun Gongu a dalších náboženských a etnických skupin (například Ujgurů) brutální a nepřijatelné a měla by mu být věnována mezinárodní pozornost, film se uvedeným redukcionismem připravuje o důvěryhodnost.

Každému jeho příběh

Vznikl tedy dokument o hledání pravdy, který se sám bojí čelit rozporům a z reality si vybírá to, co se mu hodí. Ve filmu se přesto sem tam objeví náznak ambivalence. Daxiong třeba přiznává, že měl o obsazení televizního vysílání pochybnosti. Jako umělec nevyhledával konfrontace. Jeho cesta k přehodnocení incidentu je jednou z nejlidštějších linií vyprávění.

V podobných introspektivních momentech Věčné jaro ukazuje, čím mohlo být, kdyby neuhýbalo před četnými kontroverzemi Falun Gongu: mohlo být mnohovrstevnatým zkoumáním napětí mezi osobním přesvědčením, vírou, traumatem a politikou. A taky zamyšlením nad tím, co se stane, když se duchovní praxe stane ideologickým nástrojem a když vás útěk před jednou totalitou dovede k rozsévání jiné, neméně nebezpečné propagandy.

V situaci, kdy je stále obtížnější orientovat se v polarizovaném, dezinformacemi znepřehledněném mediálním prostředí, představuje Věčné jaro cennou připomínku, že historii píšou ti, kdo mají přístup k technologiím a schopnost zformulovat dostatečně atraktivní příběh. Akorát o tomto jevu film Jasona Loftuse pouze nevypráví, jak se navenek může zdát, ale bohužel jej také zpřítomňuje.

Dvě verze českého plakátu k filmu Věčné jaro. Repro: Atlas Cinema

Věčné jaro / Eternal Spring (Kanada, 2022, stopáž 86 minut)

Režie a scénář: Jason Loftus, kamera: John Minh Tran, hudba: Thomas William Hill, střih: David Schmidt. Hrají: Henry Guo, Shi Jian, Yu Feng, Tan Junfeng, Yu Zhicheng, Tony Bai, Zhang Yuhuan, Xiao Yanrong, Masha Loftus, Evelyn Guo, Tan Dabao, Tan Erbao, Zheng Zhi.

Premiéra 26. června 2025.