Děti odhalí to, co dospělí chtějí skrýt, říká objev loňského festivalu v Cannes Mascha Schilinski

Začněme u názvu. V němčině (i češtině) se vaše filmová sága o různých obyvatelkách jednoho statku jmenuje Pohled do slunce. Mezinárodně proslula pod titulem Sound of Falling tedy Zvuk pádu. Každý z těchto názvů vyvolává odlišné pocity. Jak jste k nim dospěla a co znamenají pro vás?

Čtyři roky měl film pracovní název Doktor říká, že budu v pořádku, ale je mi smutno. Ten titul mám moc ráda, jenže toho mínění jsem byla sama. Všem ostatním se zdál dlouhý, byli nervózní, že by nefungoval. Tak jsme přišli na Sound of Falling. Jde o zvuk uvnitř člověka, když se v jeho nitru něco zlomí a on to slyší – ale jen on! Zvenku se ten jedinec jeví být tichý. To jsme chtěli zachytit a zprostředkovat. Navíc naše hrdinky ve filmu opravdu padají. A také padáme skrze čas – z jednoho období do druhého. Snažili jsme se vytvořit proud obrazů, jako by všichni lidé, kteří kdy žili na stejném statku, snili nebo vzpomínali ve stejný okamžik. Protože film je o tom, jak funguje samotná paměť a jak se paměť a představivost prolínají do sebe. Všichni známe ze snů pocit pádu – padáme a nemůžeme s tím nic dělat. A probudíme se. To jsem chtěla zachytit.

Trailer k filmu Pohled do slunce, který se vloni objevil v českých kinech a nyní je k vidění na KVIFF.TV, zdroj: YouTube

A co název Pohled do slunce?

Překlad Sound of Falling do němčiny moc nefunguje, protože pro „sound“ nemáme vhodné slovo – v němčině by znamenalo spíš hluk, a to neznělo správně. Německý distributor tudíž požadoval jiný název. Pohled do slunce – to byl jeden z prvních obrazů, které jsem měla v hlavě, když jsme začínali točit. Lidé, kteří se dívají do slunce a zavírají oči, a za víčky vidí vlnící se pulzování. Takový amorfní, beztvarý pulzující obraz, jakousi auru. Je prvotní a silná, s oranžovou barvou. Dívat se do slunce je bolestivé – tak bolestivé jako dívat se do tváře smrti. Je to téměř nemožné, ale dívky v mém filmu se do slunce dívají velmi dlouho. I do tváře smrti.

Snímek je založen více na pocitech než na faktech, velké dějiny zachycuje přes osobní prožívání. Jak jste se spoluscenáristkou Louisou Peter dávaly ten „pocitový“ scénář dohromady?

Louisa je moje blízká přítelkyně, známe se velmi dobře už od puberty. Chodily jsme spolu do školy, a to bylo pro tento film klíčové, protože bez důvěry by vzniknout nemohl. Sdílely jsme spolu spoustu věcí – bylo to skoro jako terapeutická sezení. Dva roky jsme spolu každý den mluvily, deset hodin denně, abychom odhalily skryté, drobné pocitové příběhy, pro něž nemáte jméno a jimž se snažíte neustále vyhýbat, nebo je v sobě potlačujete. Jsou to totiž věci plné studu, nebo takové, které si prostě neuvědomujete, protože máte pocit, že přicházejí odněkud odjinud – nemáte je propojené se svou vlastní biografií. Chtěly jsme zachytit pocit neklidu. Známe ho z vlastních životů. Je to něco, co nemá skutečnou váhu, zdá se beztížné. Chtěly jsme nastražit uši a pozorně naslouchat. Byla to velmi důležitá součást celého procesu.

Nakolik je podstatné místo, kde se všechny osudy odehrávají, tedy odlehlý statek v severozápadním Německu?

Vždycky jsme měly pocit, že by se tento film mohl odehrávat kdekoli v Evropě nebo na světě, jen by vypadal jinak. Nakonec jsme spíš náhodou skončily v regionu Stará marka na severu Německa. Když jsme na to místo přijely, došlo mi, že se může stát nádobou pro všechny naše myšlenky. Hodně nás to místo inspirovalo, proto jsme začaly hledat různé prameny, abychom pochopily, co je to za oblast. Altmark leží v části Německa, která patřila k bývalé komunistické  NDR.

Hanna Heckt ve filmu Pohled do slunce, foto: © Studio Zentral

Byly pro vás důležité historické rešerše, když film zachycuje především pocity?

Velmi! Naším původním záměrem nebylo vytvořit vyprávění nahlížené ze ženské perspektivy. Sesbíraly jsme spoustu materiálu i o transgeneračním traumatu mužů. Našly jsme knihy o tomto regionu napsané jak muži, tak ženami. Ty z ženské perspektivy však byly pouze dvě a víc nás zaujaly, protože byly psané téměř konverzačním tónem. Pojednávaly o idylickém dětství – děti si hrají v seně, otec si cpe dýmku, matka pere prádlo a podobně. A mezi tím se objevovaly kousky vět typu: „Se ženou se musí něco udělat, aby už nebyla pro muže nebezpečná“. Nebo tam služka říká: „Nežiju pro nic“. Šokovalo nás to, protože ta slova byla psaná stejně věcně jako zbytek textu. Skoro byste je mohli přehlédnout. A my si říkaly: Co se tu stalo? Co to bylo?

Začaly jsme hledat víc takových věcí. Objevily jsme množství drobných nevyprávěných příběhů žen, natolik plných studu, že o nich nikdo nepromluví ani na smrtelné posteli. Přesně o tohle nám šlo – o ten nejvnitřnější pohled. Chtěly jsme se dostat do tepu protagonistek. Nezajímaly nás velké historické události – jen ty momenty, kdy se něco v dějinách stane a skutečně zasáhne životy našich postav.

Obrazy, které ve filmu vidíte, jsou důležité, ale obrazy, které v něm nevidíte, jsou ještě důležitější. Co je potlačené? Kde už si postavy nedokážou vzpomenout, protože je to příliš bolestivé a musely to potlačit, aby přežily? Některé věci jsme nedokázaly přesně zjistit, ale téměř halucinačním způsobem jsme se spolu s těmi postavami snažily odhadnout, co se tam mohlo stát. Je to i film o paměti – o tom, jak je paměť nespolehlivá. Nezáleží na tom, jestli se stalo to, nebo ono. Jde o pocit, který máte, jenž zůstává…

Pohled do slunce je poměrně temné dílo, mezi jeho protagonistky přitom patří velmi mladé herečky. Jak jste s nimi pracovala?

To byla obrovská zodpovědnost. Měla jsem na ně štěstí, všechny ty děti jsou totiž nesmírně chytré a mají skvělý cit pro to, co je správné a co ne, co funguje, a co nikoliv. Ale samozřejmě jsem se vždycky bála, protože vím, že když se ponoříte hluboko do tématu, někdy při natáčení dochází k jakémusi bumerangovému efektu – věci pod povrchem vyplouvají na světlo ve štábu. Byla jsem si vědoma, že Pohled do slunce je i hodně o smrti, a měla jsem velký strach, aby se nic nestalo, třeba při natáčení scén létání. Byla jsem neustále v napětí.

Delegace ke snímku Pohled do slunce na loňském festivalu v Cannes (uprostřed režisérka Mascha Schilinski), foto: Christian Ender / imageBROKER / Profimedia

Čím je pro vás zajímavá perspektiva dětí a dospívajících, skrz niž svůj film vyprávíte především?

Když mi bylo něco s dvacet, pracovala jsem v castingové agentuře pro děti a teenagery a zažila jsem s nimi spoustu castingů. Miluju filmovou perspektivu očima dětí, protože děti dokážou téměř halucinačním způsobem odhalovat věci, které dospělí chtějí skrýt. Rodí se do světa, který je plný předem daných konceptů a představ, a musí se ptát: Kam jsem se to vlastně dostal? Fascinující je, jak se děti pohybují světem jako detektivové. Snaží se rozluštit všechny naše koncepty, pochopit myšlenky a pravidla, a přitom je dokáží dovézt ad absurdum. Zatímco dospělí už zavedené představy vlastně nezpochybňují, děti je podrobují zkoumání. A to je filmově velmi silné.

Kromě temných makabrózních momentů váš film zachycuje i okamžiky něžné. Jak jste přistupovala k oné směsi stínu a slunečního svitu, tíhy a krásy, která se odráží i ve vizuálním jazyku Pohledu do slunce?

Chtěla jsem vytvořit pocit, že jsem se ocitli v hlavách těch dívek. Nezajímalo mě nějaké vysvětlování jen pro diváka. V takový koncept ani nevěřím, zajímají mě spíš situace, jako když jdete po ulici, kolem procházejí lidé a vy zachytíte pouhé útržky z jejich rozhovorů. Okamžitě máte z těch lidí nějaký pocit. To jsem měla na mysli, když jsem chtěla vytvořit sen jednoho století. A v paměti se krása a násilí odehrává zároveň. Je to prostě život. Celé to spektrum života jsme se snažili zachytit.

Snímek získal osm nominací na Evropské filmové ceny, včetně těch za nejlepší film a režii. Čím se podle vás daří Pohledu do slunce oslovit dnešní evropské publikum?

Zachycuje určitou náladu „před“ nebo „po“. Nikdy se neocitneme přímo v okamžiku války, ale před jejím vypuknutím, nebo po jejím konci. Zaostřujeme na momenty mezi konflikty. I my se nyní nacházíme v podobném období – v určitém smyslu v době „před“ – zažíváme pocit, že se věci změní, a objevují se první signály, že ta změna je nevyhnutelná. To je myslím právě teď velmi aktuální, nejen pro Evropu, ale pro celý svět. A to v Pohledu do slunce opravdu cítíte.