Jsme rádi, že točíme filmy i v tomhle divném politickém klimatu, říkají tvůrci Citové hodnoty
Skandinávští tvůrci Joachim Trier a Eskil Vogt tvoří úspěšné scenáristické duo, jež na sebe upozornilo zejména snímky Nejhorší člověk na světě a Citová hodnota. Právě druhý z nich má o víkendu šanci získat devět oscarových sošek včetně té za nejlepší film, režii a scénář. V půlce ledna navíc film o dvou sestrách a jejich komplikovaném vztahu k otci-režisérovi ovládl Evropské filmové ceny. Přinášíme rozhovor s oběma filmaři.
Napsali jste spolu šest celovečerních filmů. Máte pocit, že vyzráváte a každý z nich je lepší, než ten předchozí? Podle jejich úspěchů by to tak vypadalo…
Joachim Trier: Ani ne. Líbí se mi, že se to říká, dává mi to pocit, že trochu dospívám. Ale spíš to vychází z témat snímků. Citová hodnota působí zraleji, protože pracujeme s postavami v různých životních fázích — jde o polyfonní příběh. Některé naše dřívější snímky se víc zabývaly problémy mladých lidí, kteří vstupují do dospělosti.
Ale snažíme se klást sami sobě výzvy. Pokaždé, když točíme, máme spoustu pochybností. Bude to fungovat? Nic není jisté. Z pohledu režiséra věřím metodě důkladné přípravy: vyplatí se věnovat se zkouškám s herci, ač to stojí peníze, čas a energii. Filmařinu beru jako slušně placenou práci, i když ve srovnání s některými mezinárodními režiséry jsem z ní nezískal jmění. Ale získávám čas s herci. Citovou hodnotu jsem točil přes šedesát dní. Točím na filmový materiál, mám právo finálního střihu. Snažím se dát veškerou energii i rozpočet do toho, co je ve výsledku vidět na plátně, ne do snahy na tom zbohatnout. To je evropská tradice, na kterou bychom měli být hrdí a udržovat ji.
Citová hodnota byla vyhlášena nejlepším evropským snímkem roku 2025. Vznikl jako norská, švédská, dánská, německá, francouzská a britská koprodukce. To dokonale zosobňuje ideu evropské spolupráce…
Trier: Není to pozoruhodné? Všichni spolupracovali v době, kdy se po světě – i v Evropě – zvedá vlna národního konzervatismu. Je hezké, že aspoň v umění se pořád ještě držíme za ruce a navzájem si vyprávíme příběhy. V Evropské unii k tomu přispívají i filmové pobídky a systém distribuce. I proto potřebujeme Unii. Promiňte, že tady kážu, ale je důležité, abychom udrželi pravidlo kulturní výjimky, pokud jde o soutěžení s ostatními, zejména s americkou kinematografií, a abychom chránili regionální jazyky v kultuře. Díky tomu můžeme pracovat od kreativity směrem k trhu, místo abychom nechali trh určovat produkt. Vyzývám politiky ve všech evropských zemích, aby pořád mysleli na to, že jedním ze způsobů, jak udržovat v těžkých časech lokální kulturu, je i podpora umění.
Joachim Trier (* 1974)
Narodil se v Kodani a vyrostl v Oslu, jeho dánský otec (vzdáleně spřízněný s rodinou Larse von Triera) byl zvukař, jeho děda Erik Lochen jazzový muzikant a filmař. Kinematografii vystudoval v Norsku a ve Velké Británii, ceny začal sbírat už se svými krátkými snímky. Za celovečerní debut Repríza (2006) získal cenu za režii na MFF Karlovy Vary, kde měl snímek světovou premiéru. Všechny jeho další filmy, s výjimkou Thelmy, měly premiéru v Cannes.
Repríza tvoří spolu s tituly Oslo, 31. srpna (2011) a Nejhorší člověk na světě (2021) takzvanou Oslo trilogii. Kromě ní Trier natočil anglicky mluvené rodinné drama Hlasitější než bomby (2015), hororovou romanci Thelma (2017) a tragikomedii Citová hodnota (2025), za jejíž režii i scénář získal Evropskou filmovou cenu a nominace na Oscara, BAFTA a Zlatý glóbus. Citová hodnota také vyhrála Grand Prix v Cannes, dostala šest Evropských filmových cen a uchází se o devět Oscarů.
Mezi Trierovy oblíbené spolupracovníky patří herci Anders Danielsen Lie, Renate Reinsve a scenárista Eskil Vogt, s nímž napsal všechny své hrané filmy.
Dánský scenárista a režisér Joachim Trier na vyhlášení Evropských filmových cen letos v lednu v Berlíně, foto: Christian Behring / imageBROKER / Profimedia
Evropskou kulturu eprezentujete ve světě, mimo jiné na Oscarech. Takový úspěch obvykle vede k nabídkám z Ameriky. Odmítl jste jich už hodně?
Trier: Ano, dost, nějaké už před dvaceti lety. Ale mám s americkým filmovým průmyslem i dobré zkušenosti. Třeba se společností Neon, která distribuovala naše poslední dva filmy. Vědí, jak dostat dobré mezinárodní snímky na americký trh. Navíc se o Citovou hodnotu zajímali ještě předtím, než jsme měli hotový scénář. S našim týmem se snažím tuhle příležitost a zájem využít. Na trhu teď existuje prostor, abych to řekl ekonomicky, pro mezinárodní filmy, aby vydělávaly. Citové hodnotě se v amerických kinech daří, v USA jsme teď i na VOD. Mám z toho radost.
Oscarovou kampaň jste zažili už s Nejhorším člověkem na světě, nominovaným na Oscara za scénář a nejlepší mezinárodní film. Liší se aktuální kampaň s Citovou hodnotou, když se ucházíte o Oscara hned v devíti kategoriích?
Trier: Jsme trochu zkušenější, takže nás s tím spojená pozornost tolik nešokuje. Zároveň mám pocit, že jí je tentokrát mnohem víc. Hlavní rozdíl vidím v tom, že se hodně pozornosti dostává hercům. To je dobře. Herci a herečky točí obvykle řadu projektů ročně, jen mezi nimi přebíhají. Naši herci a naše herečky nám dali čas, všichni do svých rolí vnesli něco osobního. Byli odvážní, zranitelní, ochotní spolupracovat. Připadá mi, že Citová hodnota je pro ně stejně výjimečná jako pro mě. Za to jsem vděčný. Dokázali jsme natočit film společně a na stejné vlně, což asi vytvořilo výsledný dojem něčeho zvláštního.
Trailer k filmu, zdroj: YouTube Od úspěchu korejského Parazita si začaly americké filmové ceny víc všímat neanglicky mluvených snímků. Je evropský film nyní cool?
Eskil Vogt: Myslím, že evropské filmy byly vždycky cool. Pamatuju si, když jsme sledovali Oscary a najednou se tam objevil Bergman nebo Fellini. Netuším, proč se to teď děje v takovém měřítku. Zčásti to možná bude tím, že americký filmový průmysl tak trochu přestal vyrábět snímky pro dospělé publikum. Vznikají, ale vzácně. Lidi, kteří mají tenhle typ filmů rádi, se poohlížejí jinde a zaujaly je mezinárodní snímky. Mimo Hollywood vždycky vznikaly dobré filmy.
Eskil Vogt (* 1974)
Narodil se v Oslu, na pařížské univerzitě La Fémis vystudoval filmovou režii. Jako scenárista se pravidelně podílí na filmech Joachima Triera, díky scénářům titulů Nejhorší člověk na světě a Citová hodnota získalo toto duo nominace na Oscara. Jako režisér natočil dva snímky, které si i sám napsal. Existenciální drama Slepá (2014) získalo cenu za scénář na Sundance, hororové drama o krutých dětských hrách Neviňátka v roce 2021 soutěžilo v Cannes v sekci Un certain regard. Vytvořil také scénář k dánskému thrilleru Kodaň neexistuje (2023).
Scenárista a režisér Eskil Vogt na cenách BAFTA letos v únoru v Londýně, foto: Ian West / PA Images / Profimedia
Evropské filmové ceny jste přebírali v době, kde vrcholila rétorika amerického prezidenta Trumpa kolem anexe Grónska, k níž jste se pak na tiskové konferenci vyjadřovali. Jak chápete roli filmařů v politické debatě dneška?
Trier: Myslím si, že Evropa se z naší temné minulosti poučila o kolonialismu a jeho příšerných následcích. Nyní sledujeme nový druh koloniálního přivlastňování území. Přijde mi to absurdní. Jsem napůl Dán a vím, že v Grónsku dlouhodobě existuje touha po autonomii, podporovaná Dánskem, které pro Grónsku rozhodně nebylo úžasnou koloniální mocností. A teď nastala tahle neobvyklá situace a nemáme tušení, co se stane. Cítíme se všichni zmatení a vystrašení. Musíme respektovat mezinárodní právo, protože jeho principy aspoň nastavují mantinely, aby jednotlivé státy nepřebíraly kontrolu nad suverénními územími, která jim nepatří.
Vogt: Vztáhnu to k našemu filmu. Když jsme Citovou hodnotu psali, situace už nebyla dobrá. Každý den přišla nějaká zpráva, která nás vystrašila, všechno se zdálo nejisté. Bránilo nám to v psaní. Museli jsme na to na chvíli zapomenout a najít určitou útěchu ve filmu. Umění může věci zpochybňovat, může být velmi subversivní. A zároveň je pro člověka útěchou, zejména film. I proto jsme chtěli natočit snímek o smíření a porozumění. Díky němu se rozdíly mezi námi najednou mohou zdát malé. Je to velmi empatický prostor ve světě, který vyhledává polarizaci a příležitost nesouhlasit a útočit. Umění je toho opakem. Nakonec jsem rád, že točíme filmy i v tomhle divném, radikálním politickém klimatu.
Trier: Vnímat toho druhého a opravdu ho poslouchat je důležité, i když těžké. Mimochodem čím větší má náš film úspěch, tím víc se nás lidé ptají na velká témata. Ale my jsme začínali v malém. Děláme humanistické kino, snažíme se zjistit, jestli z individuálních situací dokážeme vyvodit obecnější témata.
Chtěli byste někdy natočit otevřeně politický snímek?
Trier: Doufám, že naše filmy nepřímým způsobem politické jsou. Třeba když jsme cestovali se snímkem Oslo, 31. srpna, který je o zotavujícím se narkomanovi z vyšší střední třídy v Norsku, doma o jeho politickém aspektu nikdo nemluvil. Naopak ve Francii a v Americe několik lidí komentovalo, že žít ve velmi bohaté zemi a přitom necítit, že je vám vstřícná, je vlastně politické prohlášení. Takže politika může znamenat spoustu věcí. Uvidíme, jestli natočíme něco vysloveně politického.
Jak probíhá vaše společné psaní?
Vogt: Abychom našli další námět na film, potřebujeme společný čas. Mám v Oslu velmi malou kancelář. Trávíme v ní s Joachimem společně dny, týdny i měsíce. Občas přijdeme s nápady, o kterých některý z nás přemýšlel, ale nikdy si nejsme jisti, jaký bude náš další film. Prostě potřebujeme čas. Povídáme si, pouštíme si hudbu, diskutujeme o filmech i o našich životech…
Vaše filmy pravidelně představují komplikované ženské postavy. Jak se vám daří je tak dobře psát?
Vogt: Děkujeme za kompliment. Ale my si předem neříkáme: A teď napíšeme ženskou postavu. Spíš se nám zdá nějaká postava zajímavá, a nemusí to být typická žena, muž nebo narkoman jako ve filmu Oslo, 31. srpna. Může to být někdo, kdo je něčím výjimečný, má své důvody k tomu, jak se k ostatním chová. Neptáme se, co by v našem příběhu udělala žena. Spíš ta otázka zní: Jak by postava s takovou povahou a historií reagovala? Postavy vycházejí z naší zvědavosti vůči lidem kolem nás i vůči nám samotným. A všechny postavy mají něco z nás, z naší fantazie. Zčásti jsou to lidé, které známe, a zčásti někdo úplně neznámý.
Trier: A zčásti herci, pochopitelně. To vychází z našeho systému zkoušek. Trávím s herci čas, hodně diskutujeme, já to natáčím a ukazuju Eskilovi. Pak píšeme nové verze scénáře, abychom jej hercům takzvaně ušili na míru. Někdo si myslí, že je to celé improvizace, ale tak devadesát pět procent dialogů v našich filmech je napsaných.
V Citové výchově se třeba Nora rodila tak, že s její představitelkou, Renate Reinsve, jsme o Noře diskutovali, znali jsme její názory na tu postavu, a repliky pak byly konkrétnější. V Citové hodnotě je v tomhle možná vůbec nejtypičtější postava Nořiny mladší sestry. Herečka Inga Ibsdotter Lilleaas je obrovský objev, měli jsme štěstí, že jsme ji našli. Její postava byla původně napsaná trochu jinak: byla plašší, vyhýbavější, chtěla, aby se všichni cítili dobře. Jenže jsme potkali Ingu a její upřímnost a pevnost změnily intence jejích replik i to, jak ve scénách „sedí“. Trajektorie té role se změnila a vytvořila zajímavější dynamiku. Někteří scenáristé si dialogy hodně střeží, ale my jsme dva píšící režiséři a jsme otevřeni změnám, protože pořád hledáme něco lepšího.
Nořina sestra Agnes (Inga Ibsdotter Lilleaas) a americká herečka, kterou otec chce obsadit do svého filmu (Elle Fanning) ve snímku Citová hodnota, foto: © Nordisk Film / Kasper Tuxen Jaké bylo nechat Američanku Elle Fanning vstoupit do vašeho skandinávského týmu?
Trier: Snadné. Snažíme se vytvořit důvěru. Elle točila se skvělými režiséry či režisérkami jako je Sofia Coppola či Mike Mills, které obdivuju a s jejichž filmy se cítím spjatý. Takže její účast nebyla překvapivá. I náš příběh je vlastně o nesouladu, o nemožnosti hrát něčí dceru.
Je v Citové hodnotě inspirace Čechovem, jak se lze nejednou dočíst?
Vogt: Čechov psal sice také o sestrách, ale nebyl pro nás zásadní inspirací.
Trier: Když Stellan Skarsgård četl scénář, řekl, že to je čechovovské, a já cítil hrdost. Vždycky jsme hrdí, když nám někdo řekne, že mu naše dílo připomíná Bergmana nebo jiného mistra. Ale není to náš záměr, inspiruje nás mnoho věcí. V souvislosti s Citovou hodnotou se často mluví o Čechovovi nebo Ibsenovi. Když v severských zemích cokoliv vytvoříte, vždycky se vytáhne Ibsen, Bergman nebo Munch. Jsou to klišé, ale nejspíš to odkazuje na existenci určité severské citlivosti. Nechci tyhle interpretace potlačovat, ale určitě jsme si neřekli, že chceme natočit něco typicky skandinávského.
Vaše filmy jsou nicméně často příběhy z Osla. Chcete to město někdy opustit?
Trier: U dvou filmů jsem ho už přece opustil: Hlasitější než bomby jsme točili v New Yorku, Thelma se odehrává také mimo Oslo. Ale je to dobrá otázka. Ptám se sám sebe na totéž. Nevím. Uvidíme.
Vogt: Myslím, že Citová hodnota je méně o Oslu než ty předchozí. Je víc o rodině a o domě a v mnoha ohledech by se mohla odehrávat kdekoli.
Onen dům ve vašem filmu představuje místo, které spojuje lidi napříč časem. Jak jste přišli na tento nápad?
Trier: Bylo to skoro komické. Během psaní nás pořád vyrušovala moje máma, která se zrovna snažila prodat rodinný dům.
Vogt: V té době jsme pracovali na příběhu o dvou sestrách a hledali jsme něco, co tomu dodá hlubší rozměr. U filmu je totiž snadné uvíznout v dramatu mezi postavami. Když je zajímavé, je těžké od něj odstoupit a dát lidem prostor se nadechnout. Do toho se Joachim pořád omlouval, že musí vzít mámě telefon, protože se snaží prodat rodinný dům. Nešlo o dům, kde Joachim vyrůstal, ale patřil do rodiny už dlouho a nedařilo se ho prodat. A najednou nás napadlo: Co použít ten dům?
Tým snímku Citová hodnota v čele s režisérem a spoluscenáristou Joachimem Trierem na vyhlášení Evropských filmových cen letos v lednu v Berlíně, foto. Christian Behring / imageBROKER / Profimedia
Vy sám jste citově připoutaný k věcem?
Trier: Když mi bylo jedenáct let, den před Vánoci jsem omylem podpálil dům a všechno shořelo. A přišel jsem o všechny věci, se kterými jsem vyrůstal. Myslím, že mě to ovlivnilo.
Ale řeknu vám ještě jeden příběh. Při rešerších k Citové hodnotě jsme s Eskilem šli do norského Národního archivu, což je úžasné místo, kde uchovávají všechno včetně záznamů z války. Eskilova partnerka tam pracuje a pomohla nám s výzkumem. Dovolili nám tam i natáčet. A našli jsme tam zatýkací kartu mého dědečka z druhé světové války. Když mu totiž bylo devatenáct, vsadili ho do vazby, a pak ho poslali do pracovních táborů. I tohle mě ovlivnilo.
Jaká věc má pro vás největší citovou hodnotu?
Trier: Ve filmu si hodně všímáme, jakou roli hrají v lidské existenci místa. Pocit, který vám přinesou některá místa z dětství, může na okamžik vytvořit jinou identitu: najednou se cítíte jinak. Vrátíte se domů na Vánoce a zase hrajete někoho, kým jste kdysi býval, ale už jím nejste. Je to celé o nesouladech v našich citových vazbách. Ale největším citovou hodnotu má v mém životě lístek z Cannes na naši premiéru. Ten jsem si přilepil na zeď.
