Režisérka Alice Rohrwacher, laureátka Evropské filmové ceny: Svět nezměníme doufáním, nýbrž činy

Evropská filmová akademie vám čerstvě udělila cenu za přínos světovému filmu. Berete to jako závazek? A jestli ano, tak vůči čemu?

Nepřestat točit, experimentovat. Můžu se hlouběji ponořit do všeho, co mě zajímá. Mám však i zkušenost z festivalových porot, takže mi tolik nevadí, když můj film nezvítězí. Pochopila jsem totiž, jak jsou poroty nepředvídatelné. A ne vždy se trefí. Některé snímky potřebují víc času, aby se rozvinuly a vyjádřily, zatímco jiné naopak působí silně v daném okamžiku.

Máte status uznávané umělkyně. Je pro vás díky tomu snazší shánět peníze na projekty?

Ne, to je vždycky obtížné. Ovšem obtížné neznamená automaticky špatné. Dostat se na vrchol hory je také velmi těžké, ale když tam pak jste, můžete dohlédnout daleko. Někdy je shánění prostředků pro celý proces důležité. Právě teď se nacházím ve složité situaci ohledně financí, a to hlavně proto, že nechci točit mainstreamový film. Jenže mainstream pohlcuje téměř všechny peníze a na ty, kteří chtějí experimentovat, mnoho financí nezbývá. V tomto aspektu je situace vyloženě špatná.

Narážíte na váš plán režírovat němý film? Proč vás zajímá snímek bez dialogů?

Tato touha vznikla z potřeby zpochybnit, jestli je kinematografie před příchodem zvuku pouhou nedospělou minulostí zvukového filmu, nebo úplně jinou a samostatnou formou vyjadřování. Když se dívám na dnešní mladé lidi a jejich vztah k obrazům a hudbě, napadá mě, že film bez dialogů, složený výhradně z obrazů a hudby, je svým způsobem velmi současný. A právě to chci zkoumat. Film pro mě představuje něco zvláštního, cosi jako archeologický nález místa, které pochází z budoucnosti.

Vaše filmy se svým způsobem vždy zabývají mýty či mytologickými postavami. V čem vám pomáhají vyprávět o současném světě?

Natáčet film znamená nejen znát příběh, ale i jeho smysl. Mýtus mi pomáhá, aby se příběh nestal obětí dramatu, aby jím nebyl přemožen. Mýtus mi poskytuje možnost podívat se na příběh, a především na jeho dramatické momenty, z jiné perspektivy.

Z filmu Šťastný Lazzaro, foto: Aerofilms

Hodně se ve svých dílech vztahujete k etickým otázkám. To činíte programově?

Nemyslím si, že si svá témata vybírám racionálně. Více vycházím z toho, s čím jsem konfrontována, s čím se musím vyrovnat. Filmy nesestupují z nebe, rodí se spíš zezdola. Prostě se stane, že v mém sadu vyrostou právě tyhle rostliny. Ale samozřejmě si myslím, že etika je pro film důležitá: Nejde pouze o vyprávění příběhu, ale rovněž o to, jak se na ten příběh díváme. A také o to ploše nevyprávět o přítomnosti, nýbrž najít takový pohled na přítomnost, jenž nám umožní představit si budoucnost – tedy dobu méně předvídatelnou, než je ta, jež nás konfrontuje teď.

Mají tuto schopnost představit si jinou budoucnost i teenageři, kteří vás jako režisérku zajímají?

Ano, dospívající mají schopnost se stále měnit, což je pro představu jiné budoucnosti klíčové. Dospívajícími myslím i lidi, kteří jsou podle věku už dospělí, ale sdílejí s teenagery tuto možnost vnitřní proměny. Adolescenti bývají v rodinách zvláštními cizinci: jsou uvnitř, avšak dívají se na nás zvenčí.

Jaké bylo vaše mládí? Váš otec byl včelař a jeho med musel být speciální, když se z vás i vaší sestry Alby staly umělkyně.

Včelaři mají opravdu trochu jiný pohled na realitu. Vidí, co my ještě nevidíme. Pozorují totiž včely, které registrují věci v předstihu. Vyrůstala jsem sice bez kina, ale s hlubokým vztahem ke kultuře. K filmu se můžete dostat i přes hudbu, literaturu, krajinu, lidi. Kinematografie se stala přirozeným spojení všech mých vášní. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že se stanu režisérkou. Když moje sestra Alba začala studovat herectví, natočila jsem svůj první snímek, dokument. Tak nějak společně jsme se rozhodly zkusit to ve světě filmu. Nejspíš díky tomu, že naši rodiče nám vštípili, že se můžeme rozhodnout svobodně.

Albu pravidelně obsazujete do svých filmů. Jak důležitá pro vás je?

Naprosto klíčová. Nejen jako herečka, ale i jako starší sestra, která mě pořád vede a nutí mě ze sebe vydat to nejlepší. Podporuje mě a připomíná mi, abych si všímala všeho, co se děje kolem.

Spolupracujete se stále stejným týmem. Co vám to přináší?

Možná paradoxně příležitost ke změně. Pokaždé, když se sejdeme, si totiž řekneme: Tohle jsme už dělali, zkusíme něco jiného. S nimi mám možnost hledat, co se skrývá za obrazy, které jsme ještě neobjevili. Nejde mi tedy o opakování.

Máte chuť zkusit si práci v Hollywoodu?

Představa, že jakmile si filmaře někdo všimne, tak ho unese Hollywood a tamní systém ho nějak zlomí, pohltí nebo promění, je podle mě klišé. Naopak, spolupráce s natolik odlišným systémem vás může obohatit. A mám pocit, že právě hollywoodský systém si začíná klást nové otázky.

Z filmu Zázraky, foto: Aerofilms

Jednou jste uvedla, že ženy často vyprávějí příběhy jinak než muži. Proč si to myslíte?

Ženy po staletí nemohly vyprávět příběhy, tedy ne veřejně, mimo domov. Ženský pohled byl proto něco nového a zvláštního. Poskytuje nám jakousi cizí perspektivu, jakoby zvenčí.

Je filmový průmysl pořád hlavně mužským světem?

Je zvláštní, že se pořád ptáme žen, jak se cítí v silně maskulinním světě filmu. Je to trochu jako ptát se lidí, kteří přežili válku, jaké to je, místo abychom se ptali těch, kteří ji vedli. Myslím, že nastal čas začít se ptát mužů.

Italskému filmu dříve dominovali muži. Fellini, Antonioni a další. Chcete svými filmy v této tradici pokračovat, nebo se od ní odklonit?

Fellini nebo Antonioni byli obrovští básníci a filmaři. A je mi vlastně jedno, jestli to byli muži, nebo ženy. Jsem ráda, že existovali a italskému filmu dominovali. Obecně existují mimořádní filmaři a mimořádné filmařky. Pokud budeme dál omezovat ženský pohled tím, že ho budeme definovat jako „ženský“, o něco přijdeme, všichni, bez ohledu na pohlaví. Druhá možnost je samozřejmě začít mluvit o „mužském filmu“.

Z filmu Chiméra, foto: Aerofilms

Jste také obdivovatelkou Roberta Rosselliniho a jeho dceru Isabellu jste obsadila do svého filmu Chiméra. Jaká s ní byla spolupráce?

S Isabellou bych klidně strávila roky a jezdila s ní na dovolenou. Natočit s ní film byla jen záminkou k osobnímu setkání. Isabella není jen skvělá herečka, ale i výborný člověk. Ukazuje nám, jak se nenechat zadusit vlastní historií, ale jak v ní žít a pokračovat. Isabella je dcerou režiséra Roberta Rosselliniho a švédské herečky Ingrid Bergmanové, a přitom je zároveň naprosto sama sebou. To je důležitý příklad, zvlášť když pocházíte ze země, která má k vlastní minulosti tak ambivalentní vztah jako Itálie.

Nyní začíná mít řada lidí problematický vztah nejen k minulosti, ale i k přítomnosti. V mnoha státech se s příchodem populistických vlád škrtají výdaje na kulturu. Jak to vnímáte?

Jako obrovskou chybu. Nejde výhradně o tvorbu, ale o práci velkého množství lidí. Namísto toho, aby se promýšlela otázka, jakou funkci má ve společnosti film placený z veřejných peněz, podpora se zastaví. Když jsem jako začínající filmařka dostala své první peníze z veřejných zdrojů, naplnilo mě to hrdostí, ale taky odpovědností. Mí prarodiče byli učitelé na státních školách, takže to mám nějak v sobě. A svou práci jsem vždycky vnímala i jako něco, co má určitou společenskou užitečnost. Takové vědomí samozřejmě spoluurčuje povahu filmu, protože kdybych točila dílo kompletně financované soukromě, byl by výsledek jiný. Mít možnost financovat kinematografii z veřejných peněz mi připadá mimořádné. Zastavit to jen kvůli mocenské dynamice je deprimující.

Vaše filmy jsou zvláštní, laskavé, nadějné, trochu jako pohádky. Co pro vás znamená naděje v dnešním světě?

Je důležité, aby se naděje nestala útočištěm, protože svět se nezmění tím, že budeme doufat, že se zlepší. Je potřeba za lepší svět bojovat. Mé filmy nedávají naději ani tak příběhem, jako spíš tím, jak jsou vytvořené. A to proto, že hluboce věřím, že mé publikum je lepší než já. Tím myslím, že je schopno představit si lepší budoucnost.