Praskliny ve zdech i šrámy na duši. Citová hodnota je nejvyspělejším filmem Joachima Triera

Joachima Triera (* 1974) fascinují paměť, vzpomínky a způsoby, jimiž se minulost propisuje do současnosti. Takže i ve svém šestém celovečerním filmu představuje postavy determinované neschopností bytí v přítomném okamžiku, vězně své vlastní minulosti, provázané rodinným poutem i traumaty předávanými z generace na generaci.

Středobodem Citové hodnoty je rozlehlý rodinný dům v Oslu, který – jak naznačuje úvodní montáž – byl po dobu dvacátého století tichým svědkem života různých generací rodu Borgů. Mezi jeho popraskanými zdmi pulzoval život, radostné momenty se střídaly s těmi smutnějšími, lidé umírali ve stejných místnostech, v jakých se jiní narodili, zatímco za okny se měnily doba a roční období. Vtahující, řemeslně precizní trierovská montáž využívající voiceover skvěle nastíní motiv pomíjivosti lidského života v závislosti na nezastavitelném proudu času. V obrazech minulosti je kladen důraz na dospívání dvou malých dcer z konce minulého století, opakované hádky jejich rodičů a následný odchod otce od rodiny.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Když se film vrátí do domu v jeho současnosti, zastihne nyní již dospělé dcery – divadelní herečku Noru a její mladší sestru Agnes, která na rozdíl od své sestry žije usedlejším životem s manželem a malým synem – na vzpomínkové hostině po pohřbu jejich matky. Atmosféra zhoustne ve chvíli, kdy se znenadání objeví jejich otec Gustav, stárnoucí filmový režisér, který je opustil, aby se mohl naplno věnovat své kariéře. Skutečným motivem jeho návratu ovšem není pieta, nýbrž jeho nový, osobně laděný scénář, rozkrývající jeho traumatické dětství v tomto domě, notně ovlivněné sebevraždou jeho matky. Gustav si přeje, aby hlavní roli ztvárnila Nora, dcera to však odmítne – otci neumí odpustit, že rodinu opustil, příčí se jí jeho sobectví i nezájem o její divadelní kariéru. Jenže Gustav na svůj film nerezignuje. Po čase se vrátí s novou představitelkou hlavní role, hollywoodskou hvězdičkou Rachel, mladou Američankou s upřímným zájmem o jeho režijní dovednosti. Záhy si však uvědomí, že se nejspíš ocitla v roli, do níž nepatří.

Emoce v hloubi postav

Trierovy nejlepší filmy – Oslo 31. srpna, Nejhorší člověk na světě a Repríza – byly vyprávěny z jedné dominantní perspektivy. Přednesly civilní, inteligencí obdařené, ale neustále pochybující postavy, frustrované rozdílem mezi tím, kým by chtěly být, a tím, kým ve skutečnosti jsou. Za úspěchem jmenovaných snímků stojí obnaženost emocí, podpořená často až brutální upřímností postav, vyztužená dialogy a nuancovaným herectvím jeho dvou klíčových herců, Anderse Danielsena Lieho a Renate Reinsve.

V přítmí Trierovy filmografie naopak leží snímky Thelma a Hlasitější než bomby, rozkrývající rodinná traumata. První tak činí za pomoci tropů nadpřirozeného thrilleru a druhý využívá mozaikovitou strukturu a rozředění jedné dominantní perspektivy do vícero postav a úhlů pohledu. Ale oba zmíněné tituly byly spíše rozpačitými úkroky. Ačkoliv nesly stěžejní témata Trierovy tvorby, vytrácela se z nich autorská osobitost. V případě Thelmy kvůli příklonu k žánrové kinematografii, v případě filmu Hlasitější než bomby kvůli šablonovitým tezím i ztrátě norského genia loci, jehož nahradily americké reálie a mezinárodní herecké obsazení.

Renate Reinsve v roli Nory ve filmu Citová hodnota, foto: © Nordisk Film / Kasper Tuxen

Citová hodnota má svou polyfonní strukturou blízko právě k filmu Hlasitější než bomby, ale v součtu je daleko povedenějším dílem. Přestože zprvu nemá pevný střed a potřebuje čas, aby představila všechny aktéry, postupně klade do popředí vztah mezi Gustavem a Norou. V této lince je také největší síla Trierova filmu. Téměř archetypální konflikt mezi odcizeným otcem a emocionálně zraněnou dcerou by mohl vést k melodramatickým zákrutům, k otevřenému, hlučnému konfliktu a doslovnosti. Trierovou interpunkcí tentokrát ovšem jsou otazníky: zajímá ho něco jiného než jen snaha o naplnění klasického schématu. Je ambicióznější a více riskuje.

Své dominantní postavy tentokrát zbavuje schopnosti vyjádření emocí. Dopřává jim soukromí a má pochopení pro jejich nedokonalosti. A právě v tom tkví klíčová ambice Citové hodnoty, která se může minout s diváky navyklými na režisérova výmluvnější díla. Emoce jsou zde sice všudypřítomné, ale zůstávají zadřené v hloubi postav, a spíše než ve slovech rozptýlené v řeči těla, v mlčení, pauzách mezi větami, v unikavých pohledech i v tom, co zůstává viset ve vzduchu.

Traumata a tichá srozumění

Do hlavních rolí Trier obsadil švédského matadora Stellana Skarsgårda a norskou herečku Renate Reinsve, kterou proslavila role Julie v Nejhorším člověku na světě. Zatímco Skarsgård bravurně střídá polohy šarmantního, manipulativního režiséra a zranitelného patriarchy, který v hloubi duše zůstal malým opuštěným klukem, Reinsve dodává Noře patřičnou tenzi, vnitřní zuřivost, nervozitu i pohled zračící zranitelnost, zavdanou nezpracovaným traumatem.

Jádrem Citové hodnoty je vztah otce a dcery, ale otevírá i řadu dalších témat, foto: © Nordisk Film / Kasper Tuxen

Citová hodnota však nevypráví výhradně o momentech plných tenze. Trier správně tuší, že vztahy mezi rodiči a dětmi, jakkoliv rozbouřené, mohou prozářit momenty instinktivního porozumění, zapříčiněné vlastnostmi, které rodiče svým dětem předávají, byť třeba jen nepřímo, geneticky. Chvíle strávené mlčky na společné cigaretě nebo pobavení, s jakým Nora sleduje svého otce a jeho nepatřičný dárek malému synovci, patří k méně okatým vrcholům filmu – zde se naplno projevuje chemie mezi oběma herci, stejně jako Trierovo režijní vedení.

Bez zajímavosti nezůstávají ani zbylé postavy a vrstvy snímku. Agnes zjemňuje dramatickou dynamiku mezi Gustavem a Norou, svou přítomností obohacuje portrét rodiny o motiv sesterství a skrze své povolání historičky objevuje hlubší rodinné šrámy. Odhalí, že její babička, Gustavova matka, se oběsila nedlouho po skončení druhé světové války, během níž byla jako členka odboje vyslýchána a mučena nacisty. Bylo právě tohle trauma důvodem její sebevraždy? A nakolik její sebevražda formovala Gustavovu psychiku a způsob, jímž on sám komunikuje se svými dětmi?

Těmito otázkami Trier povyšuje Citovou hodnotu ze soudobého dramatu do podoby křehké rodinné ságy, v níž naznačuje, jakým způsobem mohou v rodinách přežívat dávná traumata, jak se tiše, často jen podvědomě, předávají z generace na generaci i to, že někdy nemusejí pramenit jen z rodiny samotné, ale třeba i z velkých dějinných událostí.

Režisér Joachim Trier a herečka Renate Reinsve při natáčení Citové hodnoty, repro: Aerofilms

Ani čtvrtá postava filmu není jednorozměrná. Rachel by se coby mladá, lehce naivní americká herečka snadno mohla stát lacinou karikaturou Hollywoodu i návodným protikladem severské vážnosti. Trier jí ovšem dodává profesionální rozměry, bystrost a emoční vyspělost, s níž je schopna konfrontovat ostatní.

Přestože v popředí tedy zůstávají Skarsgård a Reinsve, chválu zasluhují i obě herečky ve vedlejších rolích. Inga Ibsdotter Lilleaas se nezalekla složité úlohy „obyčejnější“ sestry a postavě Agnes dokázala vtisknout civilní charisma a nesamozřejmou přirozenost. Elle Fanning coby Rachel zase musela obsáhnout postavu herečky, jež se nehodí do nabízené role.

Jazyk reality, jazyk kinematografie

Každý z filmů Joachima Triera ukrývá pod svým povrchem značnou míru eklektičnosti. Repríza, Oslo 31. srpna a Nejhorší člověk na světě v sobě nesou ozvuky francouzské nové vlny. V Thelmě je patrná hitchcockovská paranoioa a Hlasitější než bomby jsou ovlivněny úvahami filozofa Rolanda Barthese nebo esejistky Susan Sontag. Citová hodnota absorbuje tvůrčí vliv Ingmara Bergmana. Identita a rodinné anamnézy se v přímých i nepřímých aluzích dotýkají filmů jako Persona nebo Podzimní sonáta, přičemž i zde Trier pracuje s „agresivní intimitou“ a s detaily lidské tváře podobně jako svého času Bergman. Současně Citovou hodnotou vane duch japonského režiséra Jasudžira Ozua, kompozice upomínají na Tarkovského Zrcadlo a patrné jsou i motivy z her Henrika Ibsena či Antona Pavloviče Čechova.

Režisér a spoluscenárista snímku Joachim Trier, foto: Christian Belgaux

Trier byl vždycky reflexivní. Prostřednictvím jemných odkazů, výrazné hudební složky nebo postav s uměleckým založením často odstiňoval úvahy o roli umění. Ale možná nikdy nebyl tak osobní jako nyní. Citová hodnota je prvním dílem, v němž Trier pracuje s postavou filmového režiséra. Ne snad, že by v Gustavovi obnažoval sám sebe – spíše skrze něj nabízí reflexi tvůrčího procesu i střízlivou poctu kinematografie jako umění. Zatímco na jedné straně může tvůrčí ambice lidské vztahy zpřetrhat, na té druhé je může zacelit – pomocí filmového jazyka, který někdy umí vyjádřit to, nač nestačí běžná komunikace.

Je Citová hodnota Trierovým nejlepším filmem? Těžko říct. Není tak živelný jako Repríza. Není tak nekompromisní jako Oslo, 31. srpna. A není ani tak divácky vděčný jako popovější Nejhorší člověk na světě. Přesto působí jako dílo, v němž tvůrce syntetizuje většinu z toho, co se naučil ve předchozích snímcích. Ukazuje, že umí pracovat s více postavami. Zvládá mezinárodní herecké obsazení a neztrácí při tom norskou esenci. Komplikovanou strukturu scénáře dokáže zahladit stále elegantnější režií.

Je docela dobře možné, že Citová hodnota část publika odradí. Možná to paradoxně bude právě tím, co z ní dělá Trierův nejvyspělejší film. Upřednostněním otazníků před vykřičníky i chvílemi ticha, prchlivou katarzí a emocemi, které lze pocítit, ale ne pojmenovat.

Plakát k filmu, zdroj: Aerofilms