Je zbytečné čekat na zázraky? O filmech Alice Rohrwacherové

poster
Filmařka Alice Rohrwacherová, foto: archiv Filmitalia

Alice Rohrwacherová (*1982), dcera italské matky a německého otce, zatím natočila tři celovečerní hrané filmy Corpo celeste (2011), Zázraky (2014) a Šťastný Lazzaro (2018). Všechny mohli v průběhu let spatřit návštěvníci karlovarského festivalu. Pokud bychom hledali, co tři zmíněné tituly spojuje, je to určité vykořenění hlavních postav z dosavadního způsobu života. Ocitají se v prostředí hodnotově i mentálně odlišném, než na jaké byly zvyklé. Důležité bývá i náboženské cítění. Je zde i motiv putování: zpravidla jde o přesun z vesnické či obecněji s přírodou spjaté existence do (pří)městské civilizace.

Název debutu Corpo celeste odkazuje k Novému zákonu, konkrétně k prvnímu listu svatého Pavla Korintským, kde se ono sousloví vyskytuje – Bible kralická je převádí jako „vzdálený tělem“ (celý citát odkazuje k vědoucnosti, kdy apoštol vynáší soud, třebaže hodnocený hříšný skutek osobně neviděl, byl tedy tělem jinde, avšak zdůrazní, že přítomný byl duchem – 1 Kor 5,3). Tento kontext je důležitý! Sto minut trvající příběh pojednává o třináctiletém děvčeti, jež se po letech strávených ve Švýcarsku vrací do rodné Kalábrie na jihu Itálie, kde si připadá jako cizinka. Během přípravy na biřmování si stále silněji uvědomuje rozpor mezi náboženskou věroukou a reálným životem, zejména v přístupu pragmatických duchovních, s nimiž se setkává. A tak se vynořuje ona biblická paralela: člověk nemusí být všemu osobně přítomný, aby pochopil, oč se jedná…

Co nelze vměstnat do předpisů

I v tuzemských kinech uvedený stodesetiminutový snímek Zázraky, oceněný v Cannes Velkou cenou poroty, patří mezi vzácné výpovědi přímo vnikající do životního stylu či mentality určité sociální vrstvy. Tento portrét zemědělské rodiny, živící se na samotě chovem ovcí a stáčením medu, svou prostotou připomíná jiné veledílo italské kinematografie, Olmiho Strom na dřeváky (1978) – s tím, že Zázraky nepřibližují dávno odvátý život, nýbrž současnost. Dotyk s vnějším světem ovšem probíhá obdobně – ve Stromu na dřeváky je to setkání vesničana s bouřícím se městským dělnictvem na sklonku předminulého století, v Zázracích vlezlá a manipulativní přítomnost televizní soutěže.

Zazraky Z filmu Alice Rohrwacherové Zázraky. Ženskou postavu se čtyřmi dětmi ztělesňuje režisérčina sestra Alba, foto: Archiv Filmitalia

Režisérka obsadila do hlavní role matky čtyř dětí svou o tři roky starší sestru, herečku Albu Rohrwacherovou. Nejdůležitější osobou tu ovšem je otec (Sam Louwyck), člověk milující své nejbližší, ale nesmlouvavě prosazující svou vizi. Nedbá na rozmary počasí ani na názory rodiny; je rozhodnut vytrvat za všech okolností. Louwyck v otcově postavě přesně vyhmátl, jak vinou zaslepené umanutosti ztrácí tento pracovitý muž schopnost vžít se do rozpoložení kohokoli jiného, jak uznává pouze „svou pravdu“. Jakýmsi jeho protihráčem se stává nejstarší z dcer, odbojná i vstřícná Gelsomina pěstující včelstva. Ztělesnila ji Maria Alexadra Lunguová a svou dětskou hrdinku, odhodlaně přejímající mnohé z povinností dospělých, ale současně se jim bránící, obdařila vrstevnatou povahokresbou. Záběry, kdy Gelsomina ze svých úst okouzleně vypouští včely, naznačují až mytickou spřízněnost s rolnickým archetypem, jakkoli v daném kontextu problematickou.

Rovinou, která nabývá významu vnějškového pokušení, je přítomnost televizního štábu s vyzývavou moderátorkou. Monica Bellucciová ji pojednala jako mediální idol, pod jehož pozlátkovitým zevnějškem občas vytušíme soucitný vhled. Režisérka tu nikde nesklouzla k prvoplánové karikatuře: se smyslem pro posmutnělou trapnost líčí, jak venkované, poprvé v životě se ocitnuvší před kamerou, neuměle a neobratně vychvalují své výrobky.

Samozřejmě stěží odečteme veškeré významy v tomhle „bezdějovém“ příběhu – ať již pramení z italsko-německého jazykového zakotvení, nebo z městského původu rodiny, o němž se režisérka zmiňuje v explikaci k filmu. Některé motivy zůstávají jakoby jen přídatné, kupříkladu přítomnost mladistvého delikventa, svěřeného rodině na převýchovu prací.

Zázraky lze vnímat jako melancholické loučení s něčím asi již odsouzeným k zániku, přesto dosud živoucím. S něčím, co svazují byrokratické předpisy, zakazující dětskou práci, na vesnici přitom samozřejmou i nezbytnou. S něčím, co dusí „městské“ hygienické předpisy na jakékoli potravinářské podnikání. Jenže bezděčnou lásku, s níž je med připravován, nelze vtěsnat do předpisů.

Dobrota sebezničující

A nyní tedy letošní, stotřicetiminutový Šťastný Lazzaro, oceněný na canneském festivalu za scénář. Opět vesničané, tentokrát přesídlení do města. Umělkyně téma pojednává metaforicky, a tudíž ne vždy je vyprávění opřeno o logické souvztažnosti. Do děje vnáší z Bible známou – jmenovitě především z Knihy přísloví – postavu „prosťáčka božího“. Lazzaro, v podání Adriana Tardiola disponující andělsky neposkvrněnou tváří, vlastně nevědomky koná dobro. Snaží se každému vyhovět bez ohledu na následky, které to pro něj může mít.

Lazzaro Záběr z filmu Alice Rohrwacherové Šťastný Lazzaro, foto: archiv Filmitalia

Z dosavadní filmařčiny tvorby tento snímek nejsilněji buduje rozměr podobenství, daný jak motivem vlka nejprve přítomného v lidovém vyprávění a poté i v obraze, tak samotným Lazzarem, jenž snad po dvou desetiletích, aniž by zestárnul, procitá z mdlobného zranění. (O Lazzarovi a jeho původu se přitom fakticky nedozvíme nic; jen zaslechneme, že jedinou příbuznou je duchem téměř již nepřítomná babička.) Z archaického prostředí, kde pomáhal každému, kdo jej o to požádal, vchází do světa, jehož pravidlům nerozumí, ale přitom mimoděk zanechává stopy. Nejvýrazněji ve scéně, kdy se za ním táhnou podmanivé melodie varhanní hudby – a to proto, že z chrámu, kde si ji chtěl poslechnout, byl vykázán i se svými blízkými z vesnice, s nimiž se náhodně shledal (nyní už dospělou ženu, kterou znával ještě v dětských letech, ráznou ve svém odmítání i prozíravosti, opět ztvárnila režisérčina sestra).

Rohrwacherová metaforiku začleňuje i do pojetí příběhu: od civilizace odříznutou vesnici ovládá podvodná „paní markýza“, jež své téměř zotročené, v nouzi živořící, jakkoli se svým osudem smířené poddané, pěstující zejména tabák, ponechává v nevědomosti. „Paní markýza“ totiž tvrdí, že svoboda by jim vlastně byla na obtíž, protože by nevěděli, co si s ní mají počít. Když policie vyšetřující záhadné zmizení markýzina zhýčkaného syna (ve skutečnosti se nastěhoval do odlehlého Lazzarova příbytku a předstíral únos) odveze všechny vesničany do města, aby zjistila jejich totožnost, náraz městské „svobody“ těmto negramotným a ze svého prostředí vytrženým lidem nepomůže: někteří skončí jako podvodníci a zloději, přebývající v nouzových příbytcích.

Šťastný Lazzaro se vyznačuje povlovným tempem, jež nepřipraveného diváka může odrazovat mimo jiné dlouhými, statickými záběry, ovšem nesporných výtvarných kvalit. Kameramanka Hélène Louvartová těží vedle žánrových zátiší (třeba mlátička obsluhovaná mnoha ženci) zejména z krajinomalby: snímá kamenité pustiny rozeklané hlubokými roklemi, kopce, po nichž se klikatě vinou cestičky, ale i odlidštěné městské scenérie, nutící smolařské nešťastníky, aby živořili v nevzhledných místech v sousedství autostrád nebo železnice.

Zazraky Z natáčení filmu Alice Rohrwacherové Zázraky. Uprostřed sedí mezi dětmi režisérčina sestra Alba, foto: Arababeschi – Simona Pampallona

Rohrwacherová se netají tím, že stvořila nejen novodobou variantu sebezničující dobroty, ale také příspěvek do diskuse, zda takzvaně přirozená práva jsou skutečně všespasitelná, jsou-li vnucena i společenstvím na ně dosud nepřipraveným. Promýšlet můžeme, zda a jak autorku inspirovaly klasické předlohy tematizující obdobné fenomény – ať již v podobě literární (Voltairův Candide či Dostojevského Idiot) nebo filmové (třeba Rosselliniho František, prosťáček Boží nebo De Sikův Zázrak v Miláně). Ano, souvislosti tu existují, ale nic nemění na tom, že Alice Rohrwacherová zůstala svá.

Přesvědčit se lze – v rámci akce Šary Vary – v úterý 10. července od 18 hodin v brněnském Univerzitním kině Scala nebo následující den opět od 18 hodin v pražském kině Aero.

Související