Filmy můžou ukazovat společnost, v jaké bychom si přáli žít, říká vítěz letošního Berlinale

Vzpomínáte si, jaké to bylo, když jste se poprvé zamiloval?

Ano, mám to stále živě v paměti a mohl jsem tak při psaní Snů snadno čerpat z osobních zkušeností. Velmi dobře si pamatuju, jak pohlcující to bylo. Jak najednou nemyslíte na nic jiného, všechno ostatní zmizí. Takový cit vás může potkat i dnes. Ale když ho člověk prožívá poprvé, je to tak nové! Život se svým způsobem zjednoduší, protože na ničem jiném vám nezáleží.

Našel jste během vzniku Snů odpověď na otázku, proč je první láska tak nezapomenutelná?

První láska často znamená zároveň i první velké zklamání. Když se pak zamilujete znovu, už víte, že to nemusí dopadnout. Proto už to nikdy není stejné. V té první zkušenosti je něco velmi syrového. V mládí jste pořád psychicky obnaženi, až později se učíte víc chránit. A tím se z té magie něco ztratí, což je vlastně dobře – protože jste až příliš zranitelní a láska může být strašně intenzivní.

Trailer k filmu Sny, zdroj: YouTube

Jak náročné bylo převádět city do slov a obrazů?

V celé trilogii potkáte lidi, kteří lásku prožívají různě a po svém na ni reagují. Najdete v ní spoustu odlišných perspektiv na vztahy a sexualitu. To je jeden z důvodů, proč jsem tohle téma chtěl vůbec uchopit. Pro mě osobně jako pro scenáristu je velmi důležité, vlastně nutné, o všem psát. Píšu si deník, každý den. Abych se nějak vyrovnal se svým vlastním životem, opravdu potřebuju psát. A zároveň si uvědomuju, že psaní je také o konstrukci něčeho. Protože když se snažíte převést do slov to, co si myslíte a cítíte, nikdy to úplně neodpovídá tomu, co máte v hlavě. Vznikne něco jiného, promění se to. Ale i to je svým způsobem zajímavé.

Deník si píše i hlavní hrdinka Snů Johanne. Jen jemu svěřuje své silné city. Je i pro vás psaní způsobem, jak si něco uložit i jak mít své zážitky pod kontrolou?

Platí obojí. Psaní je způsob, jak se vyrovnat s tím, co cítíte, nějak tomu porozumět, a zároveň trochu kontrolovat vlastní život. Někdy si říkám, jestli je vlastně správné vnímat život jako příběh. Člověk k tomu snadno sklouzne, ale žití není příběh. V životě potkáte spoustu zklamání a nemůžete úplně kontrolovat, co se děje. Svůj život ve skutečnosti nemůžete plně řídit. Musíte také umět nechat věci plynout. Možná je tedy potřeba obojí – psát, a tím se snažit převzít kontrolu, a zároveň umět pouštět věci.

Související článek

Esej: Sex, Láska a Sny. Komunikace jako nejvyšší forma intimity ve filmové trilogii D. J. Haugeruda

• Martin Šrajer

Zdá se, že Johanne má ve Snech situaci silně pod kontrolou. Jako kdyby stále ovládala svůj prostor. Proč?

To souvisí s vícero věcmi. Jednak jsem chtěl natočit film, který je v určitém smyslu úplně subjektivní. Hodně té subjektivity vychází z použití voice overu. Ale chtěl jsem, aby hlavní postava dokázala převzít kontrolu i nad tím, co není vidět. I v situacích, v nichž vlastně není přítomná. Někdy do scény jako by vstoupí a komentuje něco, čeho se přímo neúčastní. V poslední scéně dokonce zastaví film a řekne: „Mýlíte se“. Chtěl jsem, aby celý film byl vlastně jen malý příběh, v němž protagonistka ovládá úplně všechno. Zkusit ho natočit právě takhle mi přišlo zajímavé.

Co kromě psaní máte s Johanne společného?

Celkem dost, řekl bych, že je to určitý mix – část mě a zároveň část Elly Øverbye, její herecké představitelky. Vedli jsme spolu spoustu rozhovorů a snažil jsem se využít, co mi vyprávěla o svém životě, spojit to se svými vlastními zkušenostmi a z toho pak vytvořit nějakou fiktivní postavu. Pro mě je důležité poznat herce samotné, vědět, jak reagují na různé věci, aby pro ně bylo co nejsnazší říkat repliky pravdivě. Strávil jsem tím spoustu času.

Z filmu Sny, který je nyní k vidění v kinech, foto: Pilot Film

Proč jste se rozhodl zakončit volnou vztahovou trilogii právě filmem o první lásce dospívající dívky?

 Chtěl jsem napsat nějakou roli pro herečku Ellu Øverbye, chtěl jsem s ní znovu pracovat. A přišlo mi, že je na místě natočit film o první zamilovanosti. Z toho se vše zrodilo. Celá trilogie svým způsobem začala u herečky.

Co je pro vás na Elle Øverbye výjimečné?

Když jsme spolu pracovali naposledy, v roce 2019 na filmu Děti, bylo jí patnáct a byla to moc příjemná práce. Měli jsme podobný smysl pro humor, takže se mi s ní o všem dobře mluvilo. Samozřejmě byla dítě a já dospělý, přesto byla docela odvážná a spontánní. Neměla strach hrát, nebála se kamery ani filmového placu. Všechno šlo snadno. Poznal jsem i její rodiče, kteří jsou také moc fajn lidi. A jak vyrůstala, napadlo mě, že by bylo zajímavé vidět, co dělá teď. Dozvěděl jsem se, že se chce stát herečkou, a já chci budovat s nějakým hercem dlouhodobý pracovní vztah. Může to být v mnoha ohledech obohacující, protože oni víc poznají mě a já je, můžeme se navzájem vyzývat, posouvat a zkoušet spolu různé nové věci.

Sny jsou nové v tom, že vyprávějí výhradně ze ženské perspektivy, nevyskytuje se tam žádný přítel, otec ani děda. Proč?

Hlavním důvodem byla má touha psát pro konkrétní herečky. Navíc mi nepřijde, že bych přemýšlel nějak zásadně jinak než ženy, pokud jde o sex a podobně. Mám spoustu kamarádek a slyšel jsem jejich hovory o jejich problémech a intimních životech. Když píšu, nepřemýšlím až tak vědomě – prostě se snažím, aby scénář zněl pravdivě. Pak ho předložím hercům a herečkám a oni mi dají zpětnou vazbu – jestli je věrohodný, realistický, pravdivý, nebo ne.

Plakát k filmu Sny, zdroj: Pilot Film

Matka se sice Johannina vzplanutí k učitelce lekne a bojí se o ni, ale nikdo její city neodsuzuje, dívka má kolem sebe hodně podpory. Proč jste film nezatěžoval společenskými předsudky a břemeny, které v této oblasti stále panují?

Sny v tomhle ohledu nejsou úplně realistický film. Ve skutečnosti lidé mají mnohem větší problém o těchto věcech mluvit, ani coming out nebývá tak jednoduchý. Ale myslím, že úkolem filmu není jen ukazovat to, jak věci jsou, ale možná i to, jaké bychom si je přáli mít. Snažím se zobrazit společnost, kde lze takhle mluvit. Kde je možné ukázat, že jsou k sobě lidé laskaví, pečují o sebe a cítí za druhé zodpovědnost. Přijde mi to důležité, protože v takové společnosti bych chtěl žít. A možná vás film může ovlivnit v tom smyslu, že si při jeho sledování řeknete: „Aha, o sexu jde mluvit i takhle, a vůbec to není nebezpečné.“ To je, myslím, důležité sdělení pro všechny.

Jak vzdálená je dnešní norská společnost od étosu vašeho filmu?

Zas tak ne. Ta část norské společnosti, kterou znám, je dost liberální. O sexu můžete mluvit i s rodiči, samozřejmě ne všude a ne vždy. Možná se někde objevuje určité zpátečnictví, nevím. Hodně záleží na tom, v jakém sociálním prostředí se pohybujete. Naše postavy patří ke střední třídě, jde o vzdělané lidi, v podstatě z uměleckého prostředí, v němž je možná jednodušší takhle mluvit. Z mé zkušenosti jsou rodiče v tématech lásky, sexu a intimity ke svým dětem poměrně otevření.

Musím však dodat jednu věc – Johannina matka i babička na její city nereagují napřímo. Přečtou si o nich v jejím deníku. Kdyby jim Johanne všechno řekla osobně, jejich bezprostřední reakce by asi byla jiná. Tím, že o její zkušenosti čtou, mají čas reagovat jinak – můžou si promyslet si, jak zareagují. V jedné scéně spolu dokonce probírají, jak by vlastně měly zareagovat. Tuhle možnost často nemáme.

Z filmu Sny, který letos zvítězil na Berlinale, foto: Pilot Film

Johannina milovaná učitelka plete svetry, které nosí bez trika, hned na kůži. To u opravdové vlny nemusí být vždy příjemné, zároveň to přináší do filmu výraznou smyslnost i hřejivost. Co pro vás ty svetry znamenají?

Ano, vlna může být drsná… Svetry do filmu přinesly něco hmatového, něco, co opravdu cítíte, když to natočíte správným způsobem. Znám spoustu lidí, kteří pletou, v Norsku se kvůli zimě nosí spousta vlny. Je to vlastně součást tradice. Hodně jsme to probírali s kostýmní výtvarnicí filmu – oba nás zaujalo textilní umění, různé současné směry a trendy, protože textil se dnes používá všelijak. Zároveň jsme díky svetrům mohli vytvořit snový prostor, měkký a zaplněný lidmi a barvami. To nás dost bavilo. Mluvili jsme i s textilními umělci, kteří pracují jen se syntetikou, s plasty. V poslední scéně je svetr vlastně celý z plastu a všechno kolem taky. Doufám, že z toho divák cítí, že atmosféra je najednou chladnější.

Kromě svetrů je pro film důležité i Oslo, které tu poznáváme z různých perspektiv. Nakolik jste znal lokace dopředu?

Vždycky chci najít lokace, které mají samy o sobě nějakou hodnotu. Místa, která mohou fungovat trochu jako svébytná postava a ovlivňují to, jak postavy přemýšlejí, mluví a žijí. Nepocházím z Osla, takže to pro mě byl zároveň způsob, jak město líp poznat a pochopit různé jeho části – jak se z nich stalo to, čím jsou dnes. To bylo součástí příprav už při psaní scénáře. Některé lokace jsem znal a scénář Snů i předchozích filmů jsem jim psal přímo na míru.

Sny zakončují volnou trilogii, mezi premiérou prvního a třetího dílu byl přitom pouhý rok. Jaká to byla pro vás zkušenost?

Když jsem se do téhle trilogie pustil, nevěděl jsem, co čekat, nikdy předtím jsem něco takového nedělal. Samotné psaní a natáčení bylo vlastně docela snadné, respektive ne tak těžké, jak jsem si představoval. Ale když byly všechny tři filmy hotové a došlo na distribuci a propagaci, nastala ta těžší část – musel jsem o nich pořád mluvit. A dělo se to zároveň, takže jsem musel udržet v hlavě všechny různé linie a souvislosti, což bylo dost náročné. Poslední rok byl tím pádem nejtěžší. Když chcete natočit film, vůbec nemyslíte na to, jaké to bude, až půjde do světa. Že budete třikrát do roka vystaveni kritikům. To bylo náročné jak na nervy, tak na život obecně.

Norský režisér Dag Johan Haugerud, zdroj. Pilot Film