Esej: Sex, Láska a Sny. Komunikace jako nejvyšší forma intimity ve filmové trilogii D. J. Haugeruda

Norského režiséra, scenáristu a spisovatele Daga Johana Haugeruda (* 1964), stejně jako jeho generačního vrstevníka, krajana, spisovatele Karla Oveho Knausgårda (* 1968), přitahují každodenní okamžiky, během nichž lidé mimoděk odhalují, kým doopravdy jsou. V liberálním prosperujícím Norsku se nepotýkají s nedostatkem. Jejich zmatek je dán naopak tím, že neví, kterou z mnoha možností zvolit. Zatímco Knausgårdův monumentální románový projekt Můj boj byl převážně zpovědí jednoho muže, Haugerudova trilogie je víc konverzační a komunitní a ne tolik explicitní.

Kým vlastně jsme?

První z trojice filmů se sice jmenuje Sex, ale žádný sexuální akt neukazuje. Haugeruda víc zajímá, jak lze o sexualitě mluvit. V jeho pohledu je schopnost formulovat náklonnost a touhu srovnatelně důležitá pro kvalitu vztahů, jako fyzická blízkost. Komorní film začíná dlouhou neformální konverzací dvou bezejmenných kolegů-kominíků (Thorbjørn Harr a Jan Gunnar Røise), kteří si dopřávají pracovní pauzu. Scéna trvá zhruba čtvrt hodiny a navenek se v ní nestane nic dramatického. Ve skutečnosti jsme svědky dvojité zpovědi, jejíž důsledky bude ležérně ubíhající snímek zkoumat následující takřka dvě hodiny.

Prvním snímkem trilogie Daga Johana Haugeruda je film Sex, který je k vidění na Kviff.tv či DAFilms, foto: Pilot Film

Oba muži jsou ženatí heterosexuálové ve středních letech a mají dospívající děti. Žijí stabilní, ničím výjimečné životy. Proto nečekáme, když se jeden z nich druhému beze studu přizná, že měl sex s člověkem stejného pohlaví. Bylo to podle něj zajímavé, chvílemi dokonce příjemné, ale s jeho sebepojetím to prý neotřáslo. „Jedno pivo ze mě nedělá alkoholika,“ svěří se krátce nato své udivené manželce. Žena naproti tomu nechápe, jak se mohl bez jejího vědomí vyspat s mužem a pak jí to sdělit se stejnou samozřejmostí, jako kdyby jí oznamoval, že cestou z práce koupil jiné mléko než obvykle.

S vlastním tajemstvím přichází i druhý kominík. Opakovaně se mu zdá sen, v němž je stále sám sebou, ale okolní svět ho vnímá jako ženu. Sny v něm vyvolávají existenciální neklid. Zpochybňují genderové předpoklady, o nichž měl jako muž odchovaný církví a heteronormativní společností vždy jasno. Proč si jeho podvědomí představuje něco jiného, než co si myslí jeho mozek? Jde o vyjádření něčeho, co si všechny ty roky odmítal připustit?

Trailer k Sexu – prvnímu dílu Haugerudovy trilogie z Osla, zdroj: YouTube

Mnoho filmů o vztazích se zabývá konflikty. Haugerud, původní profesí knihovník, se raději zaměřuje na lidi, kteří hledají řešení. Jeho postavy naštvaně neopouštějí místnost, nebouchají dveřmi a nedávají si ultimáta. Napětí neplyne z hrozících střetů, ale z váhání před vyřknutím věty. Najdou hrdinové ta správná slova, aby se navzájem pochopili? Všechny tři filmy se odvíjejí zejména v důvěrných rozhovorech, které kameramanka Cecilie Semec Mikkelson zabírá v trpělivých statických záběrech. Jen občas zlehka švenkne nebo najede kamerou.

Vztahy jsou pro norského filmaře věcí komunikaci. Snímek Sex rozborem partnerských vztahů obou mužů demonstruje, že bez ochoty popisovat a sdílet emoce se společné soužití může snadno ocitnout v krizi. První muž trvá na tom, že nemá co analyzovat. Jeho manželka, jíž se rozpadá celý svět, ale nějakou analýzu zoufale potřebuje. Jde zdánlivě o dílčí neshodu, která ve skutečnosti rozhoduje o tom, jestli jejich manželství může dál fungovat.

Ačkoli oba muži zažívají „queer awakening“, film jim nepřisuzuje žádné nálepky a nesnaží se na počátečním odhalení stavět transformaci osobnosti. Úplně stačí, že se díky probuzení své queer vnímavosti v závěru stávají citlivějšími i vůči nejednoznačnosti jako takové. Možná intimita nestojí na tom, zda víme, kdo jsme, ale na ochotě to na chvíli nevědět.

Otevřené vztahy i hovory

Zatímco film Sex zkoumal, co se stane, když selžou komunikační vzorce v dlouhodobých vztazích, Láska ukazuje, jak své potřeby zkoušejí formulovat svobodní lidé bez závazků. Hlavní postavy, uroložka Marianne (Andrea Bræin Hovig) a zdravotní bratr Tor (Tayo Cittadella Jacobsen), ke svým tužbám přistupují s kombinací opatrnosti a zvědavosti. Jsou ochotni zkoušet nové věci a cíleně prozkoumávat možnosti, které se hrdinům Sexu otevřely spíš náhodou.

Marianne a Tor pracují v téže nemocnici a jejich přátelství se prohlubuje zejména během nočních plaveb přes Oslofjord. Cestují trajektem, který slouží jako jakýsi přechodový prostor mezi městem a předměstím, povinnostmi a volným časem. Oproti manželským ložnicím v Sexu zde jde o prostor neukotvený, vhodný pro experimentování. Marianne a Tor v něm přemýšlejí a mluví o vztazích způsobem, jenž by je doma ani v práci nenapadl.

Po sexu následovala Láska, další snímek z trilogie norského režiséra Daga Johana Haugeruda, foto: Pilot Film

Během jedné z plaveb se postavy začnou otevřeně bavit o svém sexuálním životě. Tor kolegyni prozradí, že na trajektu používá aplikaci Grindr, přes niž se především gayové seznamují za účelem konverzace, společnosti nebo sexu. Tor online seznamování neromantizuje, bere je coby způsob uspokojení svých potřeb. Pro Marianne, která má po rozchodu rodičů ambivalentní postoj k závazkům, je Torův přístup objevný. Samotnou ji přitahuje rozvedený geolog Ole, ale zdráhá se vkročit do světa jeho dětí a bývalé manželky. Lehkost, s níž Tor přijímá možnost nemonogamního vztahu, dává uroložce novou perspektivu. Uvědomuje si, že intimita nemusí automaticky znamenat zodpovědnost a emocionální vzájemnost. Získává odvahu oddávat se příležitostnému sexu a prozkoumávat hranice vlastní nezávislosti.

Tor mezitím v nemocnici potkává pacienta Bjørna, staršího plachého psychologa (hraje ho Lars Jacob Holm, objevující se ve všech filmech Haugerudovy trilogie), jenž dospíval v době epidemie AIDS, což u něj vedlo k desítkám let internalizovaného strachu a potlačování vlastní sexuality. Tor se snaží podpořit jeho odvahu nebát se některé věci vyslovit. Při posilování vzájemné důvěry zdravotní bratr ovšem překračuje jiný typ hranice – mezi profesionálním a osobním životem. Vztah zdravotního bratra a pacienta – něžný, avšak eticky komplikovaný – se posléze stává emocionálním těžištěm Lásky.

Trailer k filmu Láska, který šel vloni v kinech, zdroj: YouTube

Klikatější vyprávěcí struktura odráží otevřenost soudobých vztahů. Rozhovory se neodehrávají jen v několika málo interiérech jako v Sexu, nýbrž na trajektu, v nemocničních chodbách i městských kavárnách. Do příběhu tudíž výrazněji vstupuje architektura Osla, města nesoucího v sobě podobné rozpory jako tápající hrdinové příběhu. Městské úřady v totiž posledních letech vynaložily stovky milionů dolarů na přestavbu oselského nábřeží na turisticky atraktivní čtvrť známou jako Fjord City, která je poseta muzei a elegantními mrakodrapy. Podle některých hlasů Oslo v důsledku ztratilo svůj rovnostářský a progresivní duch. Toto napětí tematizuje dějová linie jedné z vedlejších postav. Energická městská úřednice Heidi organizuje oslavu identity města.

Film Láska končí během střešní party, kde Heidi slaví úspěch svého projektu. Ostatní postavy však k žádnému uspokojivému řešení nedospěly. Jen si – podobně jako kominíci ze Sexu – rozšířily svůj emocionální slovník, naučily se jemněji vnímat a vyjadřovat odlišné potřeby a být citlivější k nedokonalostem. Zatímco Sex zkoumal podoby heterosexuálních vztahů, Láska ukazuje, že intimita – lhostejno, zda sexuální, emocionální nebo intelektuální – nemusí být zdrojem, který se časem vyčerpá. Jde o dynamický proces vznikající a zanikající s jednotlivými setkáními, která mohou trvat řadu let i jednu plavbu trajektem.

Je nesnadné to pojmenovat

Sny, které letos získaly Zlatého medvěda na Berlinale, vyprávějí o bystré studentce Johanne (Ella Øverbye), která se zamilovala do své učitelky výtvarné výchovy a francouzštiny Johanny (Selome Emnetu). Podobnost jejich jmen není náhodná. Haugerud ji využívá k rozostření bariér mezi oběma ženami a nastolení motivu zrcadlení, projekce a identifikace.

Oslo tentokrát vidíme očima Johanne. Velkou část filmu doprovází její voice over. Mimo obraz čte z rukopisu, v němž popsala svou zamilovanost. Film je díky tomuto vrstvení hlasů ještě literárnější než předchozí dva. Haugerud neuznává základní scenáristickou poučku „ukazuj, nepopisuj“. Vytvořil příběh o vyprávění příběhů. Skrze ně se Johanne snaží porozumět vlastním touhám, dát svému chaotickému prožívání smysl. Po dvou dílech o mezilidské komunikaci jde tak o film zkoumající zejména komunikaci vnitřní. Psaní je pro hlavní hrdinku způsobem, jak poznat vlastní hlas před tím, než promluví k druhým.

Trailer ke Snům, které trilogii uzavírají, zdroj: Youtube

Stejně jako Johanne není kořistí, nýbrž tvůrkyní příběhů, není Johanna sexuální predátorkou. Působí vřele, velkoryse, možná naivně, pokud jde o intenzitu citů, kterou v dospívající dívce vyvolává. Jejich vztah, tvořený devíti setkáními v učitelčině bytě, charakterizuje nejednoznačnost. Neutrálně snímaná realita se střetává s knižním vyprávěním zahaleným do zlatavého světla a romantizujícího mlžného oparu.

Když Johanne ukáže svůj rukopis babičce (feministické básnířce) a matce (manažerce v korporátu), jejich reakce jsou rovněž různorodé. Babička chválí vnuččin styl a chce text ukázat vydavateli. Matka zpanikaří kvůli sexuálnímu obsahu, ale později vydání podpoří. Jejich debaty o souhlasu, moci a interpretaci vrcholí brilantně napsaným sporem o vyznění amerického filmu Flashdance.

Haugerud využívá generační konflikt k reflexi vývoje feminismu od podezíravosti k otevřenosti, aniž by některý přístup odsuzoval. Nakonec pro něj opět jde především o záležitost jazyka. Různé generace pojmenovávají moc a zranitelnost různě. Johanne se brání fixním škatulkám, do nichž ji zařazuje její matka. Sexualita je pro ni otevřeným polem. Změny, které zažívá, jsou příliš dynamické, aby se daly snadno pojmenovat.

Z filmu Sny, který je nyní k vidění v kinech, foto: Pilot Film

Vrcholem filmu je setkání Johanniny matky a Johanny, během něhož obě ženy opatrně vyjednávají o morální odpovědnosti. Johanna přiznává emocionální zmatek a vzorce nezdravého závislostního chování. Režisérův náhled si i tak zachovává nestrannost. Naznačuje, že intimita nás může zranit nejen při překročení určitých hranic, ale i při nerovnoměrném rozdělení touhy.

Haugerudův filozoficky nejambicióznější snímek vnímá dospívání jako období, kdy člověk objevuje podmíněnost všech hodnot a hrozivou svobodu při definování sebe sama. Johannina touha ještě nemá pevnou formu. Stejně jako mraky na obloze, jejichž montáží film začíná. Je proto ve velmi zranitelné pozici. Závěrečná nota filmu je přesto lehce nadějná: i když touha skončí špatně, i když odhalí naše iluze, je to nezbytný krok k tomu, abychom se stali úplnými bytostmi.

Bez dramat

Haugerudova trilogie patří patrně k těm radikálnějším z festivalových filmů posledních let. Není to však ani tak kvůli tématu intimity, prozkoumanému z různých úhlů jinými tvůrci, nýbrž kvůli metodě nastíněné v úvodu. Dag Johan Haugerud odmítá dramatický slovník konfliktů a krizí i moralismus, který často doprovází vyprávění o sexualitě. Intimita pro norského tvůrce není jen tělesnou blízkostí, ale i nepřetržitým aktem artikulace, snahou dát touze smysl. Vztahy neřeší, ale dává jim prostor, aby se pozvolna vyvíjely skrz formálně zdrženlivé rozhovory.

Jakkoli bude trilogie pro některé diváky zbytečně upovídaná, její hrdinové a hrdinky sáhodlouze nemluví proto, aby se vyhnuli životu, ale aby lépe pochopili jeho podstatu a zjistili, co sami cítí i co mají na mysli ostatní. Komunikace se stává nejvyšší formou intimity. To, jak milujeme, je v Sexu, Lásce i Snech podobně důležité jako to, jak se o lásce bavíme.