Co znamená být otcem? A jak o tom vyprávět? Rozhovor s režisérem a střihačem Michalem Böhmem

Michal Böhm chtěl původně sledovat vztah se svou tehdejší partnerkou a jejím malým synem. Jenže vztah se rozpadl a s ním i zamýšlená koncepce. Filmař tento konec však proměnil v začátek jiného příběhu – o pátrání po tom, odkud pramení jeho touha po rodičovství. Do vyprávění vstupuje jeho rodina i současná mladší partnerka, která chce zatím spíš volnost než dítě. V následujícím rozhovoru Böhm popisuje specifika natáčení na osmimilimetrovou analogovou kameru, zamýšlí se nad partnerskými a mezigeneračními vztahy i nad tím, jak si pomocí vyprávění budujeme vlastní identitu a snažíme se pochopit sami sebe i ty, kteří nás formovali.

Jak jste přišel k osmimilimetrové kameře, na kterou je váš film natočen? Dnes nejde o úplně běžnou filmařskou výbavu. A proč jste se pro ni vůbec rozhodl? 

Koupil jsem si ji speciálně pro natáčení, protože už jsem na stejnou kameru natočil svůj bakalářský film Kremličkiana – Léto s básníkem Vítem Kremličkou. V rámci osmičkových kamer má dost promakaný objektiv s transfokátorem, který umožňuje dostat se z velké vzdálenosti až na detail tváře, což mi zjednodušovalo práci – mohl jsem lidem být i na dálku dost blízko. Na analogovou kameru jsem chtěl točit pro specifickou estetiku filmového materiálu. A původně amatérský osmimilimetrový formát je jeho nejekonomičtější variantou.

Zároveň jste musel od začátku počítat s tím, že osmimilimetrová kamera nezaznamenává zvuk. 

Šlo mi primárně o obraz. Navíc jsem námět a koncept filmu původně vymyslel se svou někdejší partnerkou Bárou, která je zvukařka. Hlavně ona průběžně nahrávala zvuky toho, co se dělo v naší domácnosti. Sám jsem neměl moc pod kontrolou, kdy nahrávání spouštěla. Když jsme se rozešli, čímž film začíná, dostal jsem od ní několik hodin nahodilých zvukových záznamů, z nichž jsem poskládal, co jsem potřeboval. Něco jsem přidal dodatečně.

Takže některé zvuky vznikaly až podle obrazů?

Ano, vždycky jsem si naskenoval materiál natočený za uplynulý rok a vyhodnocoval, co nabízí a co v něm chybí z příběhu, který jsem chtěl vyprávět. Z toho vycházelo další natáčení. Postupně jsem si uvědomil, že zvuk trochu flákám a že bych se na něj měl víc soustředit. Takže jsem se dodatečně scházel s různými lidmi a nahrával s nimi rozhovory na potřebná témata nebo i konkrétní slovní výměny, které pomáhaly pochopit, co se děje v obraze a kam se příběh ubírá. Všechny takto „inscenované” dohrávky ovšem skoro vždy vznikaly na základě toho, co se opravdu stalo, nebo bylo v minulosti řečeno.

Záběry z filmu Osm milimetrů rodiny, zdroj: Vernes

Osmimilimetrové záběry vypadají jako z jiné doby. Jak pro vás tenhle „časový posun“ fungoval při vyprávění příběhu z 21. století?

Spíš než abych se snažil navodit minulou éru, využíval jsem nedokonalosti osmimilimetrového obrazu. V kombinaci se způsobem, jakým točím, kdy jsou záběry často nedoostřené, přeexponované, narychlo zachycené, to podle mě evokuje vzpomínky. Ty jsou podobně zastřené, fragmentární, do určité míry nekonkrétní. A díky tomu může divák do filmu snáz promítat sám sebe.

Otcovství a obavy s ním spojené jsem vnímal jako ústřední motiv vyprávění. Zároveň jej vztahujete i k vlastnímu otci, kterého vidíme na záběrech z home videí. 

Na počátku byla primárně touha. Nedlouho poté, co jsem se rozešel s Bárou, přestalo být jasné, o čem film vlastně bude, protože původně měl sledovat vyvíjející se vztah mezi mnou, jí a jejím synem Mikolášem. Takže když jsem přemýšlel, jak na to celé navázat, vypomáhal jsem si tím, že jsem sám sebe začal vnímat jako filmovou postavu. A ta podle scenáristických příruček vždy po něčem touží, ale kvůli různým překážkám se jí toho nedaří dosáhnout.

Pak mi došlo, že tím tématem může být moje touha po vlastním dítěti, kterou jsem cítil odedávna a která byla obzvlášť silná poté, co jsem „přišel” o malého Mikoláše. Překážkami pak byly moje různé životní patálie. Kromě toho jsem ze svého života vybíral ještě další věci, které téma posilovaly. Třeba skutečnost, že se mým kamarádům neustále rodily děti.

Když jsem tohle téma začal řešit s dramaturgem Janem Gogolou, zjistili jsme, že je to málo, že by bylo dobré zkoumat rodičovství komplexněji – včetně toho, jak se stavím k vlastnímu otci. Vedle svého života jsem proto začal víc dokumentovat také to, jak se různí lidé kolem mě stavějí k otázce, jestli mít, či nemít děti. A to mě více přibližovalo k odpovědi na to, proč dítě chci já sám a jestli můžu být dobrý rodič.

Měnila se během natáčení a postprodukce vaše vlastní představa o tom, co znamená být dobrým otcem?

Uvědomil jsem si dost věcí zejména skrze svůj vztah k tátovi. Pamatuju si, že se ke mně jako k malému klukovi často choval rezervovaněji, jako kdyby ho moje přítomnost otravovala. Začalo mi docházet, jak to determinovalo můj vlastní postoj k rodičovství. Zároveň mi došlo, že některé mé vzpomínky na něj mohly být zkreslené, nebo že jsem něco vynechal. V našem vztahu totiž byla i spousta něhy, ale ani jeden z nás moc netušil, jak ji vyjádřit. A když jsem nakoukával staré videokazety s našimi interakcemi, na mnoha místech jsem tam tu něhu našel. Film proto uzavírá moment určité sebereflexe a přijetí, završující transformaci mého vztahu k tátovi.

Záběry z filmu Osm milimetrů rodiny, zdroj: Vernes

Máte pocit, že vaše generace přistupuje k otázce otcovství odlišně?

Uvědomil jsem si, že pro otce je obecně daleko komplikovanější vytvořit si zdravý vztah se svými dětmi, zvlášť se syny. Častěji než matky proto ve výchově selhávají, což vytváří koloběh napříč generacemi. Mnoho mužů se z toho snaží vymanit, čemuž jde dnešní doba naproti možnostmi terapie či třeba otcovské dovolené. Jiní svůj problematický vztah s otcem řeší hledáním náhradních otcovských figur z veřejného života, které jsou mnohdy morálně problematické. Existuje o tom výborná knížka Soumrak otců.

Vaši blízcí jsou ve filmu zachyceni v situacích velmi intimních, někdy i zranitelných. Jak probíhala autorizace záběrů? 

Všechny dospělé postavy, které se vědomě objevují na kameře, nám daly buď písemný, nebo alespoň ústní souhlas. Některým z nich jsme pak film ještě nabídli ke zhlédnutí. Problém je a vždycky bude s dětmi – za ty rozhodují rodiče. V dospělosti je může štvát, že se staly součásti natáčení. Ale bez dětí by film o otcovství natočit nešlo. A čekat patnáct let, než dospějí, se mi upřímně taky nechtělo. Každopádně nemám pocit, že bych kohokoliv ve filmu poškozoval tím, do jakého ho stavím kontextu. Moje partnerka Saša, kterou jsem poznal v průběhu natáčení a která se stala druhou hlavní postavou, mi například pomáhala celý film dokončit.

Ovlivnilo natáčení vaše vztahy?

Kvůli tomu, že mi k obrazům často chyběly zvukové nahrávky, které by prokreslovaly a vysvětlovaly vztahy se zachycenými lidmi, jsem se s nimi začal častěji vídat, třeba se svou sestrou nebo s bývalou partnerkou Lucií. Díky těmhle setkáním za účelem nahrávání jsme se často vraceli k minulým zážitkům a reflektovali je, což naše vztahy prohlubovalo.

Záběry z filmu Osm milimetrů rodiny, zdroj: Vernes

Takže vznik film nezafungoval pouze jako vaše osobní terapie, ale i jako terapie rodinná nebo párová. 

Neměl jsem prvotní záměr natáčet tenhle film jako formu arteterapie, terapeutický účinek byl spíš vedlejší produkt. Ale protože jsme se se Sašou kvůli natáčení neustále bavili o určitých tématech, byla to zároveň cesta, jak pochopit, co se mezi námi děje, po čem toužíme a co s tím můžeme dělat. Víc jsme tak navzájem začali rozumět svým potřebám. Proto v tom Saša vidí formu párové terapie, podobně jako vy.  Ve filmu tak zazní důležité věci, o nichž se přitom lidi moc nebaví – ať už v partnerském vztahu, nebo na rodinných konstelacích. Sám bych se o nich možná nebavil, nebýt filmu.

Jeden z paradoxů podobných „deníků“ spočívá v tom, že sice vidíme natáčené osoby, ale ne samotného tvůrce. Ten je přítomný hlavně skrze pohled, ne obraz. Není kamera v jistém ohledu štítem, za který se dokumentarista může schovat?

Možná to tak je. Asi bych nedovedl vyprávět příběh opačně – s kamerou obrácenou na sebe. To by mi bylo nepříjemné a nepřirozené. Když už jsem se v obraze objevil, třeba v zrcadlovém odrazu, nechal jsem to tam, abych pro diváky nebyl člověkem bez tváře.

Přesto se filmem poměrně dost odhalujete. Stanovil jste si hranici, co o sobě prozradit nechcete?

Dokument Osm milimetrů rodiny nabízí umělecky zpracovanou reprezentaci mě samotného, nad kterou mám do velké míry kontrolu jako nad filmovou postavou. Takže se sice výrazně odhaluji, nechávám lidi nahlédnout do svého soukromí, ale v mantinelech, které mi nejsou úplně nepříjemné. Nebo alespoň ze začátku nebyly – poslední dobou si říkám, jestli jsem to trochu nepřehnal. Nicméně tak jako tak si myslím, že nechávám velký prostor divákům, aby si můj celkový obraz museli sami domyslet, dotvořit. Takže všechno, co v tom filmu zazní, je upřímné, jenom tam nezazní všechno.

Záběry z filmu Osm milimetrů rodiny, zdroj: Vernes

Z autoportrétu, který vytváříte, je patrné, že jste se nesnažil vytvářet své lepší já – ať už jde o to, jak kamerou „zíráte“ na různé ženy, nebo o tlak, jenž vyvíjíte na svou přítelkyni Sašu, která zatím o dětech neuvažuje.

Tohle jsme hodně řešili se zvukařkou a hudebnicí Annou Hokešovou. Měla tendenci můj filmový obraz vylepšovat, abych byl divákům sympatičtější. Já ji naopak přesvědčoval, že i když říkám nějakou volovinu, musí to tam zůstat, aby postava mohla projít vývojovým obloukem a její proměna tak byla výraznější a pravdivější. Což je jedna z věcí, co mě naučila FAMU – přemýšlet také nad dokumentárním vyprávěním v parametrech dramatu.

Ovlivnila Anna Hokešová váš pohled na to, jak muži a ženy přemýšlejí o vztazích a rodičovství?

Vybral jsem si ji právě proto, abych ve filmu víc akcentoval ženský element a pohled. Hodně mě třeba upozorňovala na to, že tlak, který vyvíjím na Sašu, může být zejména ženám v publiku hodně nepříjemný a že nějakým způsobem legitimizuje celospolečenský nátlak, aby žena splnila svou „mateřskou povinnost“ a porodila dítě.

Ovšem v Osmi milimetrech rodiny vidíme, že tenhle tlak na rodičovství může být cílen i na muže. Jako kdyby se plnohodnotným člověkem stal až poté, co se mu narodí dítě. 

Je paradox, že jsem vystaven podobnému nátlaku navzdory tomu, že po dítěti toužím. Ve vyprávění je zastoupen zejména mou mámou, která se přímo vysloví v tom smyslu, že snila o velké rodině a místo toho je teď sama. Nepřímo ten tlak cítím i ze strany mých kamarádů ze střední školy, z nichž většina už má vlastní rodinu. Možná jsem ten film dělal i proto, abych ze sebe dostal frustraci z toho, že dítě ještě nemám, že se mi ještě nepodařilo založit rodinu. Snažil jsem se tím filmem nějak vysvětlit, jak bolestivě to prožívám, protože není úplně normalizované, aby o tom muži mluvili. V mé generaci to může být vnímáno jako projev slabošství. Tak jsem o tom místo toho udělal film.

Záběry z filmu Osm milimetrů rodiny, zdroj: Vernes

Snažil jste se zaznamenané situace stříhat tak, jak jste je tehdy cítil, nebo naopak tak, jak jste ty události chápal zpětně?

Způsob, jakým jsou jednotlivé scény sestříhané, vznikl do velké míry už v kameře. Například krátká délka záběrů není dána tím, že bych je takhle sestříhal, ale prostě tím, že jsem je tak natočil. Vždycky jsem byl rád, když jsem objevil souvislejší záběr, protože mám tendenci zachytit toho co nejvíc, abych využil tříminutovou kapacitu kazety, která se do osmičky vkládá. Celkově jsem nenatočil víc než tři hodiny materiálu. Takže nálada scén byla většinou dána samotným natáčením. Ve střižně mi šlo hlavně o podpoření konkrétní emoce, s níž jsem ten který výjev natáčel. S tím souvisel zvukový design –  dokáže z obrazu vypíchnout věci, na které se má divák soustředit. V tom také odvedla skvělou „střihovou” práci Anička Hokešová

Pokud jste záběry částečně „stříhal“ už v kameře – jako kdybyste žil život s vědomím jeho budoucího tvaru –, neodcizovalo vás to autentickému prožívání?

Myslím, že to naopak může zintenzivnit fokus na danou situaci, propojit vás to s přítomným momentem. Vybavuje se mi třeba scéna, kdy jdu po několika letech na návštěvu ke své bývalé partnerce Báře a k jejímu synovi Mikolášovi. Hrajeme si spolu a já to zároveň točím, plně se přitom soustředím na jeho gesta a výrazy ve tváři, ale i detaily hry, abych je mohl zachytit kamerou. V jednu chvíli si Mikoláš dokonce půjčuje kameru a obrací ji proti mně, takže se samotné natáčení stává součástí našeho vztahu. Možná že kdybych točil na digitál, tak bych ve své pozornosti polevil, ale s osmičkou musíte být stále v pohotovosti.

Plakát k filmu, repro: Vernes

V autorské explikaci pro magazín dok.revue jste napsal, že tento film může být jednou důležitější pro vašeho budoucího potomka spíš než pro diváky. Co byste chtěl, aby si z něj odnesl?

Nic konkrétního – stačí když ten film bude mluvit sám za sebe. Můj potomek navíc bude mít spoustu indicií k lidem, které ve filmu uvidí. Oproti divákovi, který mě nezná a doplňuje si film často kontextem svého vlastního života. Když si představím, že by mi něco takového zanechal můj otec, byl bych tím naprosto fascinovaný.

Neměla na vás takový efekt home videa s vaším otcem, která ve filmu sledujete?

Do určité míry ano, ale ta videa nebyla zpracována do kompaktního tvaru, který by měl začátek a konec. Jde o takový roztříděný archiv, ale ne o vyprávění. Není divu, otec byl inženýr, nikoli filmař.

Možná právě vyprávění příběhu nakonec dává životu smysl, proměňuje každodenní chaos v něco uceleného…

Souhlasím. Když naše životní události zasadíme do konkrétního vyprávění, začnou dávat daleko větší smysl. Můžeme se k nim lépe vztahovat a vlastně se s nimi i lépe srovnat. Nad budoucností kontrolu nemáme, ale minulost můžeme ovlivnit minimálně tím, jak si ji zpracujeme sami pro sebe.

Pokud jde o vaši budoucnost – chtěl byste se dál vedle střihu věnovat i vlastní režii? 

Určitě budu dál víc stříhat než točit své věci, ale dosavadní odezva na Osm milimetrů rodiny mě podporuje v tom, abych pokračoval i v režii. Taky producent Zdeněk Holý by chtěl navázat na naši spolupráci. Ale příště už raději něco míň osobního.

Střihač Michal Böhm, foto: MFDF JI.hlava

Michal Böhm (* 1988)

Narodil se v Brně. Absolvent Katedry střihové skladby na FAMU. Byl střihačem hraných filmů jako Nenasytná Tiffany, Chyby, Erhart či Švábi), dokumentů (například Má to cenu!?, Film jako Brno, Komplex epopeje) či seriálů (Trpaslík, MOST!, Smysl pro tumor, Dobré ráno, Brno!). Stříhal také dokumentární série Expremiéři, Člověk, to je věda, Kmeny či Game story. Jako režisér natočil krátké, povětšinou studentské filmy (Kremličkiana – Léto s básníkem Vítem Kremličkou, Unaveni tancem, Horkej den, Hypnexagogium). Snímek Osm milimetrů rodiny je jeho celovečerní debut.