Vylhat se z viny. Dokument Riefenstahl je diagnózou pokrytectví slavné režisérky
Do tuzemské distribuce přichází portrét dvorní filmové režisérky nacistického režimu. Dokument Andrese Veiela s lakonickým názvem Riefenstahl směřuje k dekonstrukci veřejného obrazu, který si tato filmařka léta budovala, a překvapí i nově odtajněnými archivními materiály.
„Každý, kdo filmy Riefenstahl hájí jakožto dokumenty a chce přitom odlišovat dokumentární filmy a propagandu, je zcela naivní. V Triumfu vůle je dokument (čili obraz) nejenom záznamem skutečnosti, ale i důvodem, pro nějž byla daná skutečnost zkonstruována a kterou musí nakonec nahradit.“
I těmito větami reagovala v roce 1974 americká kulturní kritička Susan Sontag v eseji Fascinující fašismus na snahu Leni Riefenstahl (1902–2003) zachránit si reputaci. Text poukazoval na neodlučitelnost estetiky režisérčiných děl od nacistické ideologie s jejím důrazem na rasovou čistotu, kult těla a vyvoleného vůdce. Právě v sedmdesátých letech se Riefenstahl dařilo navozovat dojem apolitičnosti: pro nacistický režim prý točila pouze na zakázku, nikoli z přesvědčení.
Proslula přitom zejména dvěma propagandistickými snímky: Triumf vůle (1935) dokumentoval sjezd NSDAP v Norimberku a Olympia zvěčnila sportovní výkony na olympiádě v Berlíně (film Olympia měl premiéru roku 1938 ve dvoudílné podobě pod názvem Olympia. Svátek národů a Svátek krásy).
Český trailer k filmu, zdroj: YouTube Německý režisér Andres Veiel (* 1959) v loňském dokumentu Riefenstahl nabízí další příspěvek do diskuze o uměleckém a politickém odkazu titulní postavy. Vychází z četných archivních materiálů, které kromě televizních rozhovorů představují i nově odtajněné záznamy telefonních hovorů a deníkových zápisků z režisérčiny pozůstalosti.
Konfrontace střihem
Veielův dokument do jisté míry rekapituluje životní a umělecký příběh německé filmařky. Její herecké a později i režijní začátky v takzvaných „horských filmech“ pracovaly s mystickými motivy lidského úsilí a nedosažitelných vrcholů. Po nástupu nacistů k moci se dočkala kariérního vrcholu s Triumfem vůle a Olympií. Poválečné ponížení a odmlčení narušila zmíněná sedmdesátá léta, kdy se filmařka vrací na scénu s fotografiemi súdánského kmene Nuba. I v tomto případě jako by volba černošského kmene nesvědčila ani tak o absenci rasistického přesvědčení jako spíše o pokračování fašistické estetiky velebící silná a zdravá těla a potlačující veškerou slabost.
Riefenstahl se snažila své jméno i činy obhájit, foto: © Beta Cinema
Zde Veielův snímek naráží na své limity. Většina zásadních informací je už známá, faktografický přínos jeho filmu je dílčí, čerpá z odtajněných archivů. Režisér se však naštěstí nespokojuje s tímto bonusem. Pracuje se zajímavou střihovou skladbou, která známé body sebeobhajoby ukazuje v novém světle.
V devadesátých letech vznikl dokumentární snímek Ray Müllera Leni Riefenstahl – Síla obrazu. Byl z velké části vystavěn kolem rozhovorů s tehdy ještě žijící režisérkou, která křečovitě hájila svou nevinu. Veiel pochopitelně postupuje jinak.
Dokument zveřejňuje některé dosud neznámé archivní materiály, foto: © Beta Cinema
Riefenstahl v novém dokumentu nikdy nemluví nerušeným monologem. Vůči jejím větám obraz nadhazuje protiargumenty. Tvůrkyně třeba tvrdí, že o holocaustu nevěděla. Vedle toho je položen snímek Nížina (1944), pro jehož komparz angažovala padesát sintských a romských dětí, z nichž většina následně skončila v Osvětimi.
Režisérčina překvapivá obhajoba Triumfu vůle jako filmu založeného na vizi míru bez rasistických motivů je vzápětí popřena úryvkem z tohoto snímku, v němž jeden z řečníků prosazuje likvidaci rasově nečisté populace. Někdy jsou srážky slov a obrazu ještě razantnější: záznamy svalnatých těl z Olympie Andres Veiel ve voice-overu doplňuje citací z Hitlerova Mein Kampfu oslavující kult zdravého a silného těla.
Leni Riefenstahl a vlevo od ní Adolf Hitler, foto: © Beta Cinema
Bedlivá pozornost k různým podobám sebeobhajoby neslouží pouze k uvádění na pravou míru. Střídání rozhovorů odhaluje více než případ známé režisérky. Ukazuje totiž mechanismy popírání, které si lze představit i v jiných kontextech. Ignorovala Riefenstahl utrpení? Nevěděla o něm. Nevymezila se vůči diktatuře a jejím čelním představitelům? Hitlerem přece byli fascinováni všichni. Postupně tak vedle pletek s nacistickým režimem působí pozoruhodně i režisérčin následující život opírající se o pečlivě kontrolovaný veřejný obraz nezkušenosti a nevědomosti, jenž ji měl zbavit viny.
Já nic, jen instaluji kamery
Ani největší kritici Riefenstah nezpochybňovali její filmařský talent, nejvíce patrný v kompozici jednotlivých scén či v práci ve střižně. Formální inovátorství tu však nejde oddělit od ideologického poselství: třeba Triumf vůle zdůrazňuje přesvědčivost Hitlerova projevu prostřiháváním na tváře Hitlerjugend.
Často se oháněla tvrzením, že její fascinace statnými těly jen navazuje na antickou kulturu velebící fyzickou zdatnost. Ale to nic netušila o tom, že nacismus ji převrací do likvidace všeho slabého či zdánlivě nedokonalého?
Leni Riefenstahl vzpomíná a vylhává si zpětně svůj život, foto: © Beta Cinema
Podobně argumentovala, když se snažila vylíčit sebe samu coby odtažitou pozorovatelku, která vždy jen dobře věděla, kam postavit kameru. Veiel přichází se záběry, z nichž je zřejmé, že Riefenstahl sice fascinovaly zvyky súdánského kmene Nuba, současně však fotky aranžovala a k fotografovaným se chovala jako k méněcenným zvířatům.
To je ostatně už známá věc, avšak režisér ji zajímavě vyostřuje montáží fotografií z roku 1939. Tehdy Riefenstahl působila jako válečná reportérka dokumentující německou invazi do Polska. Její snaze zachytit fyzicky zdatné německé vojáky překážela skupina polských Židů, kteří v záběru působili rušivě. Povel na „zbavení se Židů“ vyústil v to, že řada z nich byla postřílena. Veielův dokument přichází s jasným verdiktem: snaha o čistý a dokonalý záběr skončila lidskými oběťmi.
Dokument je diagnózou pokrytectví, foto: © Beta Cinema
Riefenstahl v jedné scéně zmiňuje, že umění coby intenzivní emoční prožitek vnímá jako opak politiky, která se povrchněji zabývá věcmi tohoto světa. Při sledování Triumfu vůle si hvízdá použitou melodii a obdivuje rytmus jednotlivých záběrů, jako by na obrazovce bylo něco úplně jiného než dav pochodujících nacistů. Právě tyto momenty ukazují hlavní přednost Veielova dokumentu: absurditu režisérčiných tvrzení nejlépe odhaluje ona sama.
Jiná verze příběhu
Současně si tvůrci dovolili určitou míru empatie, díky níž umožňují notoricky známou osobnost nahlédnout ještě trochu jinak. Řeč přijde na to, že matka si do dcery Leni promítala nenaplněné ambice, brutální otec se netajil tím, že chtěl mít místo dcery syna. Historka o tom, jak ji v dětství vrhl do vody, v níž se málem utopila, má překvapivou pointu: namísto nenávisti vůči otci tato událost dceru přesvědčila o nutnosti být zdatnější a silnější. Zmíněno je sexuální obtěžování ze strany ministra propagandy Goebbelse i pravděpodobný případ znásilnění německým vrcholovým tenistou.
Kým vlastně byla Leni Riefenstahl? Foto: © CBC
Riefenstahl v rozhovorech opakovaně zdůrazňovala roli své režijní prvotiny Modré světlo (1932) spadající do subžánru horských filmů. Tomu se dá rozumět: tehdy se ještě neušpinila kolaborací s nacisty. Závěrečná odbočka filmu k dalším telefonátům, v nichž si režisérka stěžuje na šikanu a očekává návrat vyvoleného německého národa k morálce, může působit jako zbytný apendix. Ale to je Veielův finální dekonstruující akord vůči pečlivě budované a z velké části vylhané pověsti o schopné a nevinné režisérce. Namísto toho, aby nechal Riefenstahl znovu odvyprávět její příběh, vypráví příběh jiný, který se snažila skrýt.
Plakát k dokumentu, zdroj: Film Europe
Riefenstahl (Německo, 2024, stopáž 115 minut)
Scénář, režie: Andres Veiel, hudba: Freya Arde, produkce: Sandra Maischberger.
Premiéra: 13. listopadu 2025
