Satirická komedie Není jiná možnost nás vede za ruku k přímočaré kritice

Novinka Parka Chan-Wooka (* 1963) vypráví o  právě propuštěném zaměstnanci papíren, jenž se pokouší znovu získat práci. Aby si místo pojistil, dá dohromady zločinný plán, v rámci něhož zabíjí potenciální konkurenty, kteří by ho mohli při pracovním pohovoru ohrozit. Satirická černá komedie na jednu stranu tematizuje rapidní chudnutí střední třídy a ukazuje, jak poznamenává tradičně rozvrženou rodinou dynamiku. Na druhou stranu to nedělá objevně. Zápletka jako by vypadla z repertoáru filmů bratrů Coenů, kteří o středostavovských rodinách, jež se vydaly na šikmou plochu, pojednávají ve filmech jako Zmatky v Arizoně, Fargo nebo Muž, který nebyl.

Snímek Není jiná možnost, inspirovaný hororovým románem Ax (1997) mimořádně plodného amerického spisovatele Donalda Westlakea, působí o to schematičtěji, že v jihokorejské kinematografii se to nápaditými variacemi na téma rozevírajících se nůžek mezi bohatými a chudými jen hemží – oscarový Parazit a globální megahit Hra na oliheň jsou špičkami ledovce, kam patří kupříkladu Vzplanutí (brilantní adaptace jedné povídky Harukiho Murakamiho) či dystopická sci-fi The Tenants. Většina ze jmenovaných filmů je komplexnější než poměrně odlehčená Není jiná možnost, která sice do zápletky vnáší témata zavádění umělé inteligence do pracovních procesů nebo ekologii, ale v zásadě je to groteskní komedie založená na absurdně přehnané kriminální zápletce.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Ponížený muž

Nejpozoruhodnější z tohoto hlediska na filmu Není jiná možnost je to, jak se do jeho vyznění promítá fakt, že ve výrazně patriarchální jihokorejské společnosti se nadále očekává, že rodinu bude zajišťovat především otec. Snímek totiž lze sledovat jako kroniku úzkostí a zkratkovitého jednání muže, pro něhož propuštění z práce znamená nejen ztrátu finanční jistoty, ale především ponížení. Je to dobře patrné na dynamice mezi ním a postavou jeho manželky, která má vlastní jasnou vizi, jak nastalou krizi řešit a před níž hrdina ovšem tají své zločinecké plány. Odráží se to rovněž v postavách obětí, což jsou bývalí zaměstnanci papírenských firem a v příběhu fungují coby zrcadla situace hlavního hrdiny. I na jejich osudech se podepisuje stres, pocity ukřivděnosti a vnitřního selhání, což se promítá i do partnerských vztahů. Film je pozoruhodný v tom, jak ukazuje, že patriarchální představa muže coby hlavy rodiny je vlastně nekomfortní pro muže samotné v situacích krize.

Park Chan-Wook inscenuje vyprávění svým již klasickým stylem založeným na okázalých pohybech kamery a střizích, které nás střídavě pohružují do vyprávění svou plynulostí a střídavě z něj vytrhují manýristickou efektností. Režisér se svými trademarky pracuje suverénně a využívá je k tomu, aby určoval míru naší distance vůči tomu, co ukazuje – někdy nás chce mít co nejblíže dramatické situaci, jindy potřebuje, abychom hrdiny sledovali z kritického odstupu. Občas se vyprávění příliš zanoří do postranních peripetií v zásadě jednoduchého příběhu a oproti komplexnějším režisérovým dílům vede diváky polopaticky „za ručičku“. Nicméně pořád je to precizní představení charakteristických stylistických postupů tohoto filmaře.

Byung-hun Lee ve filmu Není jiná možnost, foto: Aerofilms

V udržovacím módu

Není jiná možnost získala při svém premiérovém uvedení na festivalu v Berlíně pověst triumfálního díla. Zahraniční kritika o něm psala jako o Parkově „nejhumanističtějším“ díle a korejský tisk je představil jako titul napomáhající „revitalizovat“ domácí kinematografii. Obě tvrzení jsou poměrně diskutabilní.

První tvrzení souvisí s úzkou představou o tom, jak vypadá autorova tvorba. Režisér spojený především s celosvětově proslulým postmoderním filmem o pomstě Old Boy (2003) je dodnes spojován především s extravagantně brutálními a temně ironickými kriminálními dramaty. Park Chan-Wook ve skutečnosti žánrové polohy výrazně střídá, dokonce se dá říct, že s každým novým projektem vstupuje do nového žánru: má za sebou detektivní drama Pohraniční pásmo, upírský horor Žízeň, hitchcockovský thriller Stokerovi nebo feel good sci-fi romanci Jsem kyborg, ale to nevadí. Zkrátka se nedá říct, že všechny autorovy přechozí tituly jsou cynickými násilnickými hříčkami. Výrazně se navzájem liší i mírou empatie v nakládání s postavami – třeba nedávná minisérie z období konce vietnamské války Sympatizant stojí na zkoumání krize identity hlavní postavy dvojího agenta. V Není jiná možnost se dá pro změnu vysledovat týž princip jako u filmařovy slavné trilogie o pomstě (čítající i zmíněného Old Boye) – z nadhledu a odstupu tu pozorujeme groteskní počínání postav, které nemají zdaleka tak dobrý přehled o celkové situaci jako diváctvo.

Z filmu Není jiná možnost, foto: Aerofilms

Problematické je rovněž tvrzení, že Není jiná možnost napomůže mezinárodnímu zviditelnění jihokorejské kinematografie. Park Chan-Wook totiž patří do kroužku korejských režisérů, kteří mají mezinárodní renomé. On, režisér Parazita Bong Joon-ho nebo autorský filmař Hong Sang-soo jsou osobnostmi, jejichž filmy v okruhu mezinárodních festivalů a globální distribuce obíhají už několik desetiletí. Nové projekty tedy „jen“ udržují povědomí o nich coby o význačných tvůrcích – korejské kinematografii by spíš pomohl příliv nových výrazných jmen spojených s novou estetikou nebo s originálním přístupem k určitým tématům. Tedy to, co se povedlo na přelomu milénia, kdy Jižní Korea získala pověst „žánrové laboratoře“, z níž vzešla právě i popularita Parka, Bonga a dalších.

Oproti nedávným režisérovým projektům, tedy zmíněnému Sympatizantovi a vynikajícímu noiru Podezřelá, zastihujeme Parka Chan-Wooka v Není jiná možnost v jakémsi „udržovacím“ módu. Dostáváme od něj tu míru profesionality a kreativity, na niž jsme zvyklí, jenže tentokrát ve službách poněkud průhledného vyprávění, jež sice má společensko-kritický náboj, ale nevede ke skutečně komplikovaným otázkám a problémům, na něž narážel třeba Parazit nebo i zde již vzpomínaný Old Boy, kde také šlo o střet bohatého antagonisty s chudým protagonistou.

Plakát k filmu, zdroj: Aerofilms