Jeden z filmů roku: Sny o vlacích. Vyprávění o tom, že všechno jednou pomine

Fikční vyprávění často spoléhá na dramatické zvraty a uměle vytvořené konflikty. Krize, kolize, katarze. Diváci očekávají, že se bude neustále něco dít. Americký režisér a scenárista Clint Bentley (* 1985) tenhle požadavek nenaplňuje. Namísto toho rozvíjí základní princip Johnsonovy předlohy: život se skládá z útržků vzpomínek, z nichž nám v paměti mnohdy ulpí nikoliv ty, jež zachycují zlomové události, ale ty, které pro nás mají nejsilnější emoční náboj.

Robert Grainier (Joel Edgerton) navenek nezažil nic, co by si dle běžných měřítek zasloužilo knihu. Jeho život byl stejně nenápadný a obyčejný jako životy většiny z nás. Vypravěč (Will Patton ve voice-overu) však při rekapitulaci Robertova životního příběhu nachází hodnotu právě v nejprostších okamžicích. Na rozdíl od hlavního hrdiny totiž zná i budoucnost a ví například, že si Robert určitý moment bude pamatovat jako ten nejšťastnější.

Vědomí začátku a konce

Přestože stominutový film pokrývá široké časové období – od hrdinova narození na konci 19. století přes seznámení s manželkou Gladys (Felicity Jones) až po poslední roky života o sedmdesát let později –, epický rozměr není dán ani tak rozsahem jako spíš perspektivou. Jednotlivé fragmenty, samy o sobě intimní a prchavé, jsou vypravěčem vsazovány do většího životopisného celku a vnímáme tak jejich důležitost pro trajektorii Robertovy existence. Podobně jako v našich životech vše probíhá s takovou samozřejmostí, že teprve zpětně chápeme, co se vlastně událo.

Po sňatku v místním kostele si novomanželé postaví dům a založí rodinu. Během první poloviny vyprávění je hlavním zřídlem emocí Robertovo vědomí, že mu uniká dospívání jeho dcery. Jako zaměstnanec železniční společnosti tráví týdny a měsíce daleko od domova, kde s ostatními muži kácí stromy a přetváří americkou krajinu tak, aby přes ní mohly vést koleje. Pomáhá propojit kontinent od pobřeží k pobřeží, a přitom se sám vzdaluje svým nejbližším.

Železnice představuje symbol pokroku i destrukce. Zmenšuje svět tím, že urychluje přepravu lidí a zboží, a zároveň si bere za oběť lidské životy i stromy staré stovky let. Smrt je stále poblíž a každodennost postav narušuje bez ohlášení. Tak jako kovboj, který v jedné scéně nakráčí mezi dřevaře, zastřelí muže, s nímž měl nevyřízené účty, a zase zmizí. Ostatní této krevní mstě přihlížejí bez hnutí a beze slov. Násilí přijímají jako neodmyslitelnou součást své reality.

Když smrt ovšem vstoupí do Robertova života, vychýlí jej z rovnováhy. Od té chvíle se proměňuje jeho vztah k okolnímu světu i způsob, jakým jej zabírá brazilský kameraman Adolpho Veloso. Častěji ho vidíme v nehybných kompozicích připomínajících fotografie, odděleného od prostoru, jenž dřív sdílel s ostatními. V dějinné etapě, kdy se lidé i příroda musejí dennodenně přizpůsobovat změnám přicházejícím s rychle postupující industrializací, stále existují rány – hluboké a neviditelné –, které se hojí mnohem déle než les zasažený požárem.

Vnitřní i vnější krajina

Sny o vlacích opakovaně ukazují, jak se prostředí mění rychleji než lidé, kteří v něm žijí. Krajina kvůli zásahům člověka ztrácí svůj původní ráz, technologie se vyvíjejí, čas plyne. Jen Robert zůstává dál v zajetí svého osobního traumatu. I zvuková stopa ztrácí počáteční bohatost, některé zvuky lesa, dřív prostoupeného životem, úplně mizí. Film se stejně jako hlavní hrdina stává ještě tišším a melancholičtějším. Ne ovšem banálním nebo prázdným.

Robert Grainier je spíš příjemcem a pozorovatelem než typickým hrdinou iniciujícím změny. Z oduševnělého hereckého výkonu Joela Edgertona je přesto patrné, že se v něm pořád cosi odehrává a že chce žít naplněný život. Jen nemá dost slov, aby své emoce a myšlenky vyjádřil. Odrazem jeho vnitřního světa je proto okolní příroda. Kameraman Veloso nezabírá krajinu jako neutrální pozadí, nýbrž jako součást identity postav. V rozlehlých lesích severozápadního pobřeží Pacifiku, kde probíhalo natáčení, se Robert mnohokrát stává jen malou, izolovanou figurou na okraji rámu, jedním z řady vizuálních prvků nárokujících si naši pozornost.

Protagonista se ocitá v pozici člověka hledajícího místo, snažícího se dohnat život, který nepočká, až s ním zase bude schopen držet tempo. Přestože nám vypravěč možná až zbytečně často a návodně prozrazuje, co se Robertovi zrovna honí hlavou, jeho psychologická proměna je nakonec vyjádřena nikoliv slovy, ale především precizně dirigovanými formálními prostředky.

Vizuální styl filmu, ovlivněný impresionistickými poemami Terrence Malicka i realistickými fotografiemi Dorothey Lange z dob hospodářské krize, je kromě impozantních kompozic založený na přesné práci s přirozeným světlem. Téměř všechny scény byly nasvíceny jen ohněm, svíčkami a sluncem, což filmu dodává hmatatelnou syrovost. Tento realismus je vyvažován titulními sny o vlacích a poetickými záběry pořízenými během zlaté hodiny.

K čemu jsme na světě?

Ve Snech o vlacích se neustále prolíná paměť lidí a míst. Když se Grainier po letech vrací tam, kde kdysi bydlel nebo pracoval, film nesází na sentiment a nostalgii. Spíš zkoumá, co znamená vrátit se do míst, která si pamatují něco jiného než vy. Krajina funguje jako lhostejný, ale stále přítomný svědek, konfrontující Grainiera s jeho vlastní pomíjivostí.

Adolpho Veloso při natáčení filmu Sny o vlacích, foto: BBP Train Dreams. LLC. – Daniel Schaefer

Když při nehodě v lese zemřou tři dělníci, jejich boty jsou přibity ke stromům tyčícím se nad hroby. „Teď z tohohle světa neodejdou, aniž by něco připomínalo, že tu byli“, poznamenává jeden z mužů a vyjadřuje tím fundamentální pravdu Bentleyho obrazově i vypravěčsky uhrančivé studie vztahu mezi člověkem, prostředím, pamětí a časem. Dějiny jednotlivce se stávají čitelnými teprve ve chvíli, kdy je nahlížíme spolu s dějinami určitého prostoru.

Pokud nic netrvá věčně a většina z nás bude po smrti zapomenuta, co dává životu význam? Grainier nedokáže zvrátit, co se stalo, zapomenout a být někým jiným, ale může přijmout, že život nebude, jaký býval, že některá prázdná místa zůstanou nezaplněná. Závěr nepřináší dramatické rozuzlení. Jen umocňuje klid a smíření prostupující celým filmem. Člověk musí žít dál, i když mu chybí jasný rámec. Není to žádná metafyzika, ale prosté shrnutí lidského údělu, který Sny o vlacích zachycují s pokorou, jaké je těžké dosáhnout v životě, natož v umění. I proto jde podle mě o jeden z nejsilnějších filmů letošního roku.

Plakát k filmu, zdroj: Netflix

Sny o vlacích / Train Dreams (USA, 2025, stopáž 102 minut)

Režie: Clint Bentley, předloha: Denis Johnson (kniha), scénář: Clint Bentley, Greg Kwedar, kamera: Adolpho Veloso, hudba: Bryce Dessner, produkce: Will Janowitz, Marissa McMahon, Teddy Schwarzman, scénografie: Alexandra Schaller, John Lavin, Melisa Jusufi, masky: Jennifer Chavez, kostýmy: Malgosia Turzanska. Hrají: Joel Edgerton, Felicity Jones, Kerry Condon, William H. Macy, Clifton Collins Jr., Sean San Jose, Alfred Hsing, Ron Ford, Zoe Rose Short, Olive Steverding.