Komentář: Série Ratolesti svědčí o úskalích rodičovství, ale i veřejnoprávních témat
Desetidílná hraná série České televize Ratolesti je právě za polovinou, a tak je čas zreflektovat, jak se jí daří přiblížit divákům současné problémy rodičů i dospívajících. Ukazuje se, že potřeba být v každém ohledu veřejnoprávní se může stát určitým závažím, pod jehož tíhou vyprávění poněkud tuhne.
Scénář série Ratolesti vznikal v tandemu dramaturga, scenáristy (a nyní kreativního producenta TV Nova) Matěje Podzimka a scenáristy, publicisty a spoluzakladatele informačního centra o vzdělávání EDUin Tomáše Feřteka. Společně psali už scénář k českotelevizní sérii Ochránce o problémech současných škol a dospívajících. Podzimek stál také za scénářem k sérii ČT Smysl pro tumor o tom, jak rodině do života vstoupí rakovina. Rovněž Ratolesti sledují veřejnoprávní téma – pojednávají o problémech rodičovství a dospívání na malém městě, přičemž si už v titulcích pohrávají s podobou slov ratolest a lest a každý díl poukazuje na určitou past, v níž rodiče nebo děti můžou snadno uvíznout.
Trailer série Ratolesti, zdroj: YouTube Je toho hodně
Sice zmiňuji rodiče a děti, ale série jednoznačně cílí na ty první z nich, což je zjevné z náhledu na témata. Zacílení na rodiče ostatně Matěj Podzimek nezastírá: v podcastu ČT Kavky hovoří o tom, že samotný název je záměrně zastarávající, aby z něj byl patrný paternalismus, skrze nějž má generace rodičů tendenci nahlížet na dnešní dospívající.
Náhled na potomky se totiž může ukázat jako mylný či přinejmenším neúplný, neboť rodiče je posuzují podle sebe samých a doufají, že budou takoví, jaké si je vysnili. Nebo jací jsou oni sami. A překvapí je, že takoví nejsou a ani být nechtějí. Podzimek v Kavkách prozradil, že se původně série měla jmenovat Sněhové vločky, protože tímhle termínem generace rodičů často označuje dnešní mladé. Podobné stereotypy by oba scenáristé dle svých slov rádi prostřednictvím série vyvrátili, protože právě paternalismus brání ve vzájemné empatii. Feřtek ostatně v dalším díle podcastu Kavky doplňuje, že podle jeho zkušeností dětem chybí hlavně pozornost rodičů a jejich porozumění.
Tematicky je seriál rozkročen hodně doširoka mezi rodinu, dospívající a školu. Jednotlivé díly pojednávají o domácím násilí, šikaně, učitelích šířících dezinformace, genderové dysforii dospívajících, domácím vyučování, dětech s hendikepem, sociálně vyloučených rodinách, pěstounské péči, bytové krizi nebo o tom, jak rozšířené je mezi dětmi užívání návykových látek, především marihuany.
Zdá se vám toho na deset dílů moc? Pak jste uhodli i hlavní slabinu jinak záslužného pořadu. Každá epizoda si bere za své jedno z témat, čímž do seriálu vstupují stále nové postavy. Nedostává se prostor na jejich hlubší prokreslení, takže i přes snahu herců a hereček působí často schematicky a výsledek mozaikovitě. Důraz na edukaci podtrhují nejen závěrečné titulky s informací, jak častý a naléhavý daný problém je, ale i přidružená volná řada dokumentů ČT Zóna zájmu, v níž jsou témata přiblížena na reálných případech, i doplňující materiály na webu ČT edu. Tvůrci Ratolestí se snaží diváctvo, potažmo rodičovstvo, především vzdělávat v tom, co dnes dospívající může trápit. Ostatně za sérií stojí tvůrci v zásadě střední generace (Podzimek je ročník 1981, Feřtek 1962 a režisér Michal Blaško 1989).
Jeden ze scenáristů série – publicista a spoluzakladatel informačního centra o vzdělávání EDUin Tomáš Feřtek, foto: Česká televize Sešli se u nedělního oběda
Epizody Ratolestí však přece jen mají pár průsečíků – dojem kompaktnosti jim dodává zejména natáčení v jihočeském Táboře, kde se seriálu podařilo zdomácnět, protože se opakovaně vracíme do stejných míst. Druhým výrazným průsečíkem je rodina Velkových, která se schází každou neděli na obědě u babičky.
Hana Velková (Aňa Geislerová) je sociální pracovnice působící v nízkoprahovém klubu Kajuta (a v Táboře na stejném místě podobné nízkoprahové centrum Bejvák skutečně je), její manžel Karel Velek (Stanislav Majer) je ředitelem gymnázia a bratr Jiří Kolář (Matouš Ruml) pracuje jako kriminalista. A pak je tu klíčová postava syna Honzy Velka (skvělý Tomas Sean Pšenička), studenta gymplu a nadějného cyklisty, která je největším překvapením série (o tom ještě za chvilku). Rodina Velkových je pojítkem série, byť i půdorys nedělních obědů působí malinko schematicky a připomíná vtipy o tom, jak se sejde kriminalista, sociální pracovnice a ředitel školy…
Chápu, že smyslem série bylo vyplnit tušená bílá místa o světě nynějších dospívajících. Scenárista Tomáš Feřtek má bezesporu přesnou představu, co dnešní rodiče a děti trápí, ostatně příběhy psal na základě skutečných případů, s nimiž přišel do kontaktu, protože oblast školství sleduje v terénu dlouhodobě.
Nicméně hraný seriál by nemusel vše dovysvětlovat tak, aby vzdělávací snaha byla patrná pomalu z každé jeho minuty. Jestliže se teď debatuje o tom, co veřejnoprávní služba vlastně znamená, jak se k ní daná média mají stavět, tak Ratolesti jsou coby veřejnoprávní produkt těžko zpochybnitelné. Jenže současně obnažují dilema edukativní míry. Výsledek při dobré víře může působit uměle – navzdory tomu, že vyprávěné příběhy čerpaly inspiraci ze skutečnosti.
Jak jen ten Honza mohl…?
Příběh cyklisty Honzy Velka a jeho rodiny se line celou sérií. Někdy dostane větší prostor (zejména na začátku a na konci), jindy se epizodou mihne jako návnada, abychom sledovali, jak to bude pokračovat. Linka, která se brzy stane takřka detektivní, mi na Ratolestech přišla nejoriginálnější. Ani ne tak proto, že se snaží edukativním epizodám dodat na divácké atraktivitě zaručenou směsí napětí a lekce z kriminalistiky, ale spíš vyzněním, které není doslovné. Velkovi jsou po všech stránkách skvělí rodiče: citliví, empatičtí, mají o Honzu zájem, jednají s ním jako s parťákem, dávají mu dostatek svobody, zároveň mu svým chováním a názory ukazují morální kompas. Tak proč se Honza zaplete do obchodu s drogami a dostane se do hledáčku strýce Jiřího? Mají rodiče zodpovědnost za všechny činy svých dětí?
Příběh rodiny Velkových je sice místy na hraně uvěřitelnosti, přesto vytváří největší enigma Ratolestí a vyjadřuje zároveň jejich ústřední myšlenku: totiž že rodiče dnešní mladé generaci nerozumí a posuzují ji podle vlastních měřítek. V Ratolestech často seriálové rodiče překvapí, že jejich dítě bere marihuanu, poškozuje se, bere léky na úzkost, nebo se cítí být chlapcem, i když se narodí v těle dívky. Dnešní dospívající vedou zkrátka jiné životy, než vedli jejich rodiče. Generation gap tu byl jistě vždy, ale mezery se rozevírají tím víc, čím rychlejší je doba. Tvůrčí tým Ratolestí bere v závěru série do hry i diváctvo, když v titulcích poslední epizody stojí: „Rodičovství je hra, v níž se stále mění pravidla“. Může to znít jako bonmot, ale v souvislosti s vyzněním závěrečné epizody a příběhem rodiny Velkových má člověk o čem přemýšlet.
