Častokrát mě samotného šokuje, co všechno musím jako režisér dělat, říká Tomáš Pavlíček

Bubák i série Metoda Markovič: Straka vypráví o strachu. Jaké strachy zažíváte vy jako režisér?

Strach a jeho překonávání je pro mě důležité téma. Mám strach z toho, abych měl dostatek energie zvládnout natáčecí dny za sebou, což je psychicky i fyzicky náročné. Mám strach, jestli nějaký projekt mám opravdu točit já, a když ano, mám strach, jestli ho dělám dobře, poctivě, dostatečně. Což zase souvisí s dostatkem psychické a fyzické energie. Už se mi stalo, že jsem četl moc dobré scénáře, ale nepřišlo mi, že bych je měl režírovat já. A když cítím, že by bylo dobré, abych něco točil já, ale mám z toho strach, vím, že to musím dělat ještě s někým. Strachů mám tedy spoustu.

Jak je překonáváte?

Snažím se poctivě komunikovat sám se sebou i s ostatními a nebýt v tom sám. Ať už v režijním tandemu, nebo tak, že svůj strach proberu s někým jiným.

Jak pečujete o svoji fyzickou kondici?

Například jsem cíleně přešel na jiný jídelníček, abych mohl režírovat Metodu Markovič, což pro mě režijně byla v určitém ohledu nejtěžší věcí v životě. Měl jsem dietu, systematicky jsem si říkal, kolik hodin musím spát, kdy odpočívat, kdy sportovat, ale tak, abych to nepřehnal a neonemocněl, protože točíme v únoru, březnu a dubnu a vím, že budu vstávat ve čtyři nebo v pět ráno a bude to dlouhé. Najednou to začalo připomínat skoro atletický výkon.

To je dobré, že jste takhle organizovaný.

Ne vždy jsem to uměl a taky jsem na to doplatil. Kdyby na to doplácel můj projekt, dělal bych svou práci špatně. A to nechci.

Čím konkrétně byla pro vás druhá série Metody Markovič nejtěžší?

Metoda Markovič: Hojer je podle mě mimořádná věc, která scenáristicky, režijně a vůbec celkově posunula uvažování o filmové řeči u českých seriálů. Se spolurežisérem Honzou Vejnarem jsme do ní vstoupili, abychom na to navázali, což jsem bral jako velkou zodpovědnost nejen za filmový tvar, ale taky za reálné osoby. Za ty, které se staly oběťmi vraha, i za ty, které to vyšetřovaly. Poprvé v životě jsem režíroval něco na základě skutečnosti. O to větší zodpovědnost jsem cítil.

Jednou na plac přišla Eva Markovičová, já o tom nevěděl. Režíruju a najednou koukám, že sedí vedle mě a dívá se, jak točíme scény z její domácnosti, a je fascinovaná. Říkal jsem si: „Můžu tohle vlastně dělat?“ A odpověděl si, že musím, protože je to součástí toho všeho. Sepětí s ní je u tohoto projektu velké. (Pozn. red.: Eva Markovičová byla manželkou dnes již zesnulého kriminalisty Jiřího Markoviče.)

Jak se vám režírovalo něco, co jste převzali po Pavlu Soukupovi a o čem si myslíte, že je skvěle natočeno?

Část štábu zůstala, včetně kameramana Ondry Belici, což bylo zásadní. Moc si vážíme toho, co Pavel Soukup udělal. Tak jako Denis Villeneuve naučil americký mainstream, jak zpomalit vyprávění, tak Pavel zpomalil vyprávění v českém seriálovém byznysu a ukázal, že jde sledovat seriály i jinak než ve zběsilém tempu.

S Honzou jsme věděli, že jeho styl budeme částečně měnit, ale současně jsme se to snažili udělat s největší úctou a pokorou. Tak, abychom divákům nesebrali příliš z toho, co se jim na první sérii líbilo, ale aby současně dostali ještě jinou zkušenost. Důležité taky je, že druhá série je napsaná jinak. Hojer je víc fragmentární, do jednotlivých dílů vstupují příběhy jiných případů, to ve Strakovi není. Když jsem scénář četl, připadalo mi, že čtu jeden šestihodinový film. To nás vedlo k určitým rozhodnutím o semknutosti scén, tempu a práci s rytmem vyprávění.

S Janem Vejnarem jste už natočili film Přišla v noci. Jak vznikla spolupráce s animátorkou Kateřinou Karhánkovou, která s vámi režírovala Bubáka?

S Kateřinou jsme kamarádi mnohem déle než s Honzou Vejnarem. Nastoupila na FAMU ve stejný rok, já byl na režii, ona na animaci. Scénář Bubáka od Štěpánky Ansorge, kterou oba známe, mě velmi bavil, ale šlo přesně o ten případ, kdy jsem věděl, že to nezvládnu sám. Na animaci postavy bubáka jsem potřeboval konzultanta a začal jsem to probírat s Kateřinou. Říkala mi k tomu spoustu zajímavých věcí, nejen o animaci, ale o výtvarném pojetí filmu, budování jeho atmosféry a světa. Když už jsme takhle konzultovali několik měsíců, řekl jsem jí, že pro mě začíná být nemožné, abych v tom byl sám a abych ji nepoprosil o spolurežii.

Co vás nejvíc bavilo na scénáři Bubáka?

V době, kdy jsem ho četl, mi v počítači několik měsíců ležel rozepsaný dětský upírský film. Napsal jsem několik verzí a dostal jsem se do fáze, kdy to nebylo dostatečně dobré, bylo to docela drahé a cítil jsem, že nejsem schopný ten scénář dopsat. Zároveň jsem měl pocit, že má potenciál. Tak jsem scénář odložil, odložený je doteď a asi nikdy nevznikne, i když mě pořád baví jeho název – Nepijte nám krev. V tomto rozpoložení jsem otevřel scénář od Štěpánky a přesně to, co jsem nedokázal vyřešit, tedy fungování světa, kombinace žánrů, uvěřitelné dětské postavy, úsporné psaní – to všechno tam vyřešené bylo. Hned jsem se rozhodl, že ho chci režírovat, i když mi bylo jasné, že vývoj zabere dlouho a vůbec nevím, jak na animované části.

Podle reakcí dětských diváků na Finále Plzeň, kde měl snímek premiéru, se zdá, že míru strašení a humoru jste v Bubákovi odhadli dobře…

Když něco dělám, snažím se, aby v tom bylo něco, co jsme ještě neviděli. Mám pocit, že poslední dobou z české kinematografie zmizely vkusně udělané tragikomedie či komedie, což je něco, na co se soustředím. U Bubáka jsem vzpomínal, jak jsem vyrostl na sympaticky ulítlých československých seriálech a filmech mísících žánry jako Létající Čestmír, Křeček v noční košili, Adéla ještě nevečeřela nebo Tajemný hrad v Karpatech. Takže kombinace žánrů byl jeden z důvodů, proč jsem chtěl Bubáka točit.

Ale jak to udělat pro dětské publikum? Řekl jsem si, že musím v sobě probudit dítě, a zavzpomínal jsem na všechno, co jsem chtěl jako dítě vidět a co mi zakazovali. Chtěli jsme najít hranu, na níž to dětskému divákovi můžeme dopřát, a osahat tak hororový žánr v dětském filmu. S tím, jak to bude fungovat, mi moc pomohla Kateřina. Já děti nemám,  ona ano, navíc je specialistka na dětské animované filmy, díky Bábovce vlastně i na mix animace a hraného filmu. Zkoumala to ze všech stran a iniciovala testovací projekce. Po nich jsme ještě upravovali střih, a především míru hudby a zvuku. A vlastně i barvení obrazu, abychom nebyli děsiví ani moc, ani málo.

Jak se vám spolupracovalo s dětskými herci?

Skvěle. Jsem poněkud infantilní, dítě v dospělém těle. Takže mi v tom bylo dobře. Bavil jsem se s nimi na rovinu a pracoval s nimi jako s dospělými. Ale měli jsme koučku, ta byla zásadní!

S dospělým hercem můžu v podstatě točit kdykoliv. Scénu si nasvítím, připravím… S dětským hercem to takhle nejde. Ten může být jeden den unavený a celá energie padne. Tak jsem se hodně soustředil na to, abychom točili, kdykoliv děti tu energii měly. Čas, kdy se dala chytit, byl kratší než běžný natáčecí den. Kdybych neřešil tenhle problém a měl dvakrát tolik natáčecích dnů, rád bych vymýšlel nápaditější záběry i to, jak ještě jinak pracovat s filmovou řečí. Ale věděl jsem, že abych materiál s dětmi natočil za daný čas, musím jim přizpůsobit metodu snímání. Záběry se proto často – když to šlo – přizpůsobovaly pohybům herců.

Bubák je tvořen slizem, což muselo děti bavit. Bavilo to i dospělé? Jana Plodková na Finále prozradila historku z natáčení, v níž se její kolega Lukáš Latinák slizem začal dusit, zatímco ona po něm uklouzla.

Bavilo nás to hodně, ale byl to úlet. Jakmile polejete lidi slizem, scénu prostě musíte natočit. Druhé jetí by šlo udělat nejdřív za hodinu. Akorát jsme nevěděli, že když sliz zchladne, začne vám být zima. Což začala, všem a najednou. Tak jsem řešil, jak herce ohřát a co nejrychleji to dotočit. Když máte jeden pokus, tak to nestopnete pět vteřin poté, co tam prsknete sliz, ale třeba pětačtyřicet vteřin, protože víte, že z těch reakcí budete stříhat celou sekvenci. A oni to hráli tak dobře, že jsem nevěděl, že se někdo dusí. Všiml jsem si, že Jana Plodková uklouzla, že tam kašlou, ale ne, že Lukáši Latinákovi sliz chrstl až dolů do krku a že se dáví…

Režie není nuda, jak vás tak poslouchám…

Častokrát mě samotného šokuje, co všechno musíme dělat. Vždycky jsem si říkal, že to bude hlavně o práci s herci a prostředím, o zachycení atmosféry, a najednou se dějí úplně jiné věci. V případě Metody Markovič jsme třeba inscenovali scénu rekonstrukce vraždy na místě skutečné vraždy. To jsem se musel psychicky nastavit tak, abych si všechny emoce nepřipustil.

Jak se dostáváte z takových zážitků?

U Markoviče to ještě nenastalo. Asi to budu muset nějak udělat. Ale pomohly mi konzultace s policisty z 1. oddělení. Jiří Hacker mi říkal: „Já to beru jako práci. Případ musím vyšetřit a udělám všechno proto, abych tu práci krok za krokem udělal dobře.“ I já musím co nejpoctivěji udělat tuhle minisérii, zachytit to, jak se co stalo, a stopnout v sobě dožívání věcí. Kdybych si v sobě zapnul všechno, co postavy zažily, tak by mě to sežralo.

Kdy pro vás práce na projektu skončí?

Když má premiéru v televizi nebo v kině. Pak začnou doznívat emoce. Snažím se, abych se věnoval jen jednomu projektu, pak si dám chvilku pauzu, a pak se věnuju něčemu jinému. Jenomže to bohužel častokrát nejde. Když je chvíle před natáčením, volají mi třeba lidi k další sérii Případů mimořádné Marty, do toho jsem namočený do Markoviče a k tomu ještě řeším, jestli už je dodělaný obraz Bubáka… V ten moment mi to přijde trochu šílené. Ale vzpomínám si na rozhovor se Stevenem Spielbergem, v němž popisoval, jak točil scénu vraždění do Schindlerova seznamu, a z placu pak jel schvalovat, jak budou trikově vypadat dinosauři v Jurském parku. Někdy je práce režiséra skutečně bizarní. Ale moc si vážím toho, že ji můžu dělat, v podstatě to je můj splněný dětský sen.

Jak jste si povolání jako dítě představoval?

To nejde domyslet. Ale říkal jsem si, že to bude strašně zajímavé, že díky tomu budu moct zažít spoustu dobrodružství. A připadalo mi, i když tohle už je moje zpětná interpretace, že by bylo perfektní filmově ztvárňovat to, co si vymyslím nebo vizualizuju v hlavě. Současně tím člověk zažije víc životů dohromady, protože rekonstruuje jiné osudy a postavy. Jen jsem netušil, že když tu práci chcete dělat poctivě, je to nával a někdy toho začne být příliš. Ale asi každý člověk hledá míru, jak všechno vybalancovat. Nicméně vím, že kdybych měl dítě, tak musím ubrat. Už teď se někdy ptám sám sebe, kde je můj osobní život.

Co děláte ve volném čase?

Jdu se projít nebo si zaběhat. Ale víc mě těší, že bydlím dvě minuty chůze od pražského kina Aero, kde dávají strašně moc dobrých filmů.

Takže jdete zase žít jiné životy, jen jako divák.

Je to i moje scenáristická metoda, jak jsem zjistil. Když nemám ještě něco domyšleno a v Aeru vidím třeba něco od Spielberga, koukám na jeho film a říkám si: „Aha, tohle je zajímavé, takhle nějak bychom to mohli taky udělat.“

Někteří režiséři tvoří spíš intuitivně. Vy k nim nejspíš nepatříte.

Mě moc baví filmy analyzovat. Na place s Honzou Vejnarem to pak někdy vypadá jako talk show a stand-up. Postavíme záběr a já říkám: „To vypadá trochu jako Kieślowski“. A Honza dodá: „Ale já tam cítím i trošku Argenta“. – „Aha, takže to uděláme takhle, nebo takhle? Já tam vidím ještě Andersona.“ – „Roye, nebo Wese?“ – „Paula W. S. Andersona samozřejmě.“ Když to takhle začneme analyzovat, chceme si pak každý natočit svoji verzi, což možná natáčení o pár minut protáhne… No, já jsem přísný analytik, pokud jde o mě, někdy si říkám, že bych se na to měl vykašlat. Ale s Honzou na place to je analýza plus humor.

Plánujete spolu nějaký další vlastní film, jako byla Přišla v noci?

To bychom rádi, ale Metoda Markovič nám teď zabírá veškeré kapacity, tak jsme zatím s ničím nepohnuli. I když námět máme.

Související článek

Spolu každý sám. Rodinný horor Přišla v noci klame tělem

• Martin Šrajer

Na závěr se vrátím k úvodnímu tématu strachu – máte strach o budoucnost české kinematografie?

Vůbec. Tenhle rok je podle mě úplně mimořádný. Už dlouho jsem u sebe nepozoroval tolik diváckého nadšení z inspirativních českých a slovenských filmů. Třeba Karavan je pro mě světový film, který si naprosto zasloužil být v Cannes. Otec je mimořádný a zasloužil si být v Benátkách. A to mluvím jen o festivalových úspěších. Kromě toho tu je tolik talentovaných lidí, kteří buď dělají osobní filmy, nebo pracují se žánrem. I to, co se děje na poli seriálů a minisérií, ukazuje na spoustu talentů. Takže jsem pozitivně naladěn. Jsem jeden z mála?

Nemyslím.

Jednou jsem na nějaké debatě slyšel, že lidi ve střední Evropě vidí výrazně více věcí negativně než pozitivně. Je na to termín: středoevropský pesimismus. I já se v určitém období svého života nachytal, že si na českém filmu rychle všímám toho, co se nepovedlo, a méně toho, co se povedlo. Tak jsem si řekl, že jsem blbej a takhle bych to dělat neměl. Čímž neříkám, že máme zavírat oči před tím, co se nepodařilo. Ale měli bychom podpořit to, co se povedlo, a potom si poctivě říct, co ne.

Četl jsem rozhovor s Paulem Thomasem Andersonem, že když viděl v americkém filmovém průmyslu někoho, jak pomlouvá film, řekl mu: „Chápu, že se ti to nelíbilo, ale pojďme si to říct mezi sebou, kamarádsky a pojďme se podpořit. Protože pak budeme mít všichni větší energii“. Podobně uvažuju teď taky.

Režisér Tomáš Pavlíček při natáčení filmu Bubák, zdroj: CinemArt

Tomáš Pavlíček (* 1988)

Vyrostl v Chrudimi a na pražské FAMU vystudoval režii hraného filmu. Za svůj celovečerní debut Parádně pokecal (2014), který měl premiéru na MFF Karlovy Vary, získal nominaci na objev roku na Cenách české filmové kritiky, jejich sošku následně dostal za scénář komedie Chata na prodej (2018), který napsal s Lucií Bokšteflovou, a za režii a produkci černé komedie Přišla v noci (2023), již napsal a natočil s Janem Vejnarem. Film o příliš dlouhé návštěvě matky v bytě mladého páru mu vynesl i Českého lva za režii. Česká televize loni na Štědrý večer uvedla jím režírovanou pohádku Tři princezny, v roce 2019 měla na ČT premiéru tragikomedie Nonstop lahůdky, k níž napsal scénář. Letos v listopadu přichází do distribuce hororová komedie pro děti Bubák. V lednu se na platformě OnePlay představí očekávané pokračování krimi minisérie Metoda Markovič, s podtitulem Straka, vyprávějící o vyšetřování zločinů tak zvaného spartakiádního vraha.