Nastal čas hodit do koše klišé o nacistech i odbojářích, říká režisér filmu S láskou, Vaše Hilde

Existují i v současném v Německu mladí lidé, kteří by tíhli k levici a toužili – jako kdysi Hilde Coppi – něco změnit?

Těžko říct. Myslím, že v každé společnosti najdete mladé lidi, kteří hledají odlišný způsob žití. Teď už nebude moc mladých, kteří by se označovali za komunisty. Ale možná si říkají Fridays for Future nebo Last Generation nebo nějak podobně. V mladé generaci vždy existuje určitý druh odporu k životnímu stylu generací před nimi. A určitá snaha, aby se věci zlepšily. Aspoň doufám.

Znají dnešní mladí Němci Hildu Coppi nebo jiné podobné postavy z druhé světové války?

Myslím, že o Hildě toho příliš neví. Slavnější jsou jiní odbojáři jako Claus Schenk von Stauffenberg nebo Sophie a Hans Schollovi. Mně na skupině zvané Rudá kapela přišlo zajímavé, že v ní působilo mnoho lidí z různých společenských vrstev. Například Harro Schulze-Boysen byl důstojníkem Luftwaffe, který pracoval na ministerstvu letectví, Hilde a Hans Coppiovi pocházeli z dělnické třídy. Patřili tam i spisovatelé, umělci, vědci… V téhle skupině poznáte panorama dobové společnosti. A je povzbudivé, že uskupení takto různorodých lidí sjednotila myšlenka, že musí něco udělat proti totalitnímu režimu, v němž žili.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Druhá světová válka inspiruje filmaře neustále. Váš film ale vypadá trochu jinak, než bývá u válečných dramat obvyklé. Byl to záměr?

Ano. Náš film se sice odehrává za druhé světové války, ale ta je v něm hlavně cítit, ne vidět. Snažili jsme se vyhnout klišé typickým pro německé filmy o nacismu, sépiovému zabarvení, naleštěným holínkám a tak podobně. Šlo nám o přiblížení tehdejších postav a jejich historie co nejblíže současnosti a realitě těch, kdo se na film půjdou podívat. Proto jsme použili například účesy a kostýmy ze sedmdesátých, osmdesátých a počátku devadesátých let. Nakoupili jsme spoustu oblečení z druhé ruky, málo kostýmů bylo historicky přesných. Důležitější pro nás bylo, jak se postavy ve filmu chovají.

Jak to myslíte?

Hilde by se nenazvala odbojářkou. Ale když jsem vyrůstal ve Východním Německu, tihle odbojáři pro mě byli superhrdinové, s nimiž jsem se nemohl srovnávat. Byli tak stateční, tak úžasní! Vzhlížel jsem k nim a říkal si, že bych se nemohl chovat jako oni. Oni byli odvážní, já prostě jen normální. Trochu oportunista, někdy se snažím přizpůsobit okolnostem…

Jenže pak jsem objevil fotky s členy Rudé kapely a na nich jsem viděl mladé lidi sedět u jezera, plout na plachetnici, jíst zmrzlinu – prostě dělat normální věci, které mladí dělají v každé době. A najednou jsem se k nim mohl přiblížit, představit si, že bych tam byl s nimi. A zeptat se sám sebe: jak bych se rozhodl? Nechtěl jsem ve filmu ukázat ani agresivní křičící nácky. Ve filmu působí víceméně přátelsky. Ale je přátelský nacista lepší? Příběh pořád končí brutální popravou. Společnost, i ta nacistická, se skládá z množství lidí, kteří jsou trochu oportunističtí a snaží se se systémem, v němž žijí, nějak dohodnout. To jsme chtěli ukázat. Při sledování snímku se pak můžete ptát: Kým z nich bych byl já?

Johannes Hegemann a Liv Lisa Fries jako Hilde a Hans Coppiovi ve filmu S láskou, Vaše Hilde, foto: Film Europe

Hilde Coppi a další z Rudé kapely ovšem zemřeli, aniž by jejich protinacistická činnost měla velký efekt…

Ano, to je hrozné, popravených členů Rudé kapely bylo myslím víc než sto. Na konci filmu pokládáme i otázku: Je výsledek odporu proti totalitě důležitější než samotný odpor? Je odpor sám o sobě hodnotou, i když selže? Každý si musí odpovědět sám. Ta otázka totiž stále platí. Vezměte si smrt Alexeje Navalného. Mohl zůstat v bezpečí v Berlíně, ale sám se vrátil do Ruska, kde šel rovnou do vězení. Proč? Nebylo by lepší, kdyby zkusil bojovat ze zahraničí, na svobodě a živý? Na druhou stranu jeho rozhodnutí bylo silné. Řekl: Ne, tohle je moje rodná země, musím být tam, se svými lidmi. Chci to tam změnit. I nad tímhle se na konci filmu S láskou, Vaše Hilde můžete zamyslet.

Jak jste se vy dozvěděl o Hildě Coppi, když není úplně slavná?

Dlouho jsem znal jen její jméno, ne příběh. Ve Východním Německu se po ní a Hansovi jmenují ulice, školky a školy, historie Rudé kapely tam svým způsobem známá byla. Během studené války byli její členové v NDR hrdinové, protože šlo o komunisty. Naopak v Západním Německu byli oficiálně považováni za zrádce vlasti. A to až do roku 2009, kdy sjednocené Německo zrušilo válečný rozsudek nad touto skupinou. Což není tak dávno. Tady vidíte, jak rozdílný pohled na historii může v různých částech Německa panovat. Na Východě byli hrdinové, na Západě je víceméně nikdo nezná. Oba systémy o nich vytvořily jen klišé. Dokonce i nacisté je prezentovali nesprávně.

Jak?

Tvrdili, že jde o dobře organizovanou skupinu, která provádí špionáž pro Sovětský svaz.

Hilde Coppi (1909–1943) a Hans Coppi (1916–1942). Manžely se stali v roce 1941, zdroj: SWR.de

A čím tedy Rudá kapela byla?

Šlo o skupinu asi čtyř stovek lidí z celé Evropy, v Berlíně jich bydlelo kolem sto padesáti. Nebyla tak dobře organizovaná, někteří se znali, někteří ne. Neříkali si Rudá kapela, ten název pochází od gestapa. Spojovalo je přání něco udělat, řada lidí – jako třeba i Hilde a Hans – se do ní dostala náhodou. Což je myslím blíž realitě než všechny ty velké příběhy o odbojářích. Někdo se vás zeptá: Můžeš pro mě něco udělat? A vy se pak musíte rozhodnout, jak odpovědět. Tak to probíhá i v našem filmu. Pro nás i pro syna Hilde a Hanse bylo důležité odkrýt nános těch klišé a ukázat skutečné lidi.

Hilde představujete jako ženu, která není zvlášť statečná – dokud se nestane matkou. Jak podstatné bylo pro vás téma mateřství?

Velmi, i proto má scéna, v níž rodí, takový prostor. Narození jejího syna jí změní život. Už není zodpovědná jen sama za sebe, ale i za své dítě. Od té chvíle se její postava stává odolnější a odvážnější. Začne se starat také o ostatní vězeňkyně.

Scéna porodu je nezvykle autentická. Nakolik realistická je scéna Hildiny popravy?

Je naprosto realistická. Nacisté měli na všechno protokoly, do nejmenších detailů. Hrozný druh byrokracie. Můžete z nich zjistit, kolik žen daný večer popravili a jak dlouho ta poprava trvala.

Johannes Hegemann a Liv Lisa Fries jako Hilde a Hans Coppiovi ve filmu S láskou, Vaše Hilde, foto: Film Europe

Jak se vám takové scény režírovaly?

Upřímně, bylo to hrozné. Je těžké při tom pomáhat hercům, protože si to nedokážu ani představit. Jak mám vědět, jak se mají u toho chovat, jak mají hrát? Samozřejmě existují zprávy o tom, jak na tu situaci odsouzení reagovali. Někteří se smáli, jiní plakali, někteří se snažili osvobodit. V takové situaci je myslím možné všechno.

Při natáčení tohoto filmu jsme si prošli mnoha situacemi, které nás přivedly skoro na hranici našich možností. Pro představitelku Hilde, Liv Lisu Fries, byla nejtěžší scéna, v níž dá bachařka Hildě přečíst papír se zamítnutím její žádosti o milost. Měli jsme skutečný dokument, s podpisem Hitlera. Liv ho držela v ruce a cítila šok, i jako herečka. V tu chvíli si naplno uvědomila, že nejde o žádný vymyšlený příběh. Že to byla realita. A to pro nás bylo někdy těžké ustát. Na natáčení teklo hodně slz, nejen před kamerou.

Kolik informací o Hildě jste měli?

Něco ano, ale nejlepším zdrojem se staly její dopisy. Psala nádherné, dojemné dopisy, při jejichž čtení jsem měl pocit, že se díky nim můžeme k její osobnosti dostat nejlépe. Zachycují její osobní způsob vyjadřování emocí.

Kde jste Hildiny dopisy našli? Byly někdy publikované?

Nikdy nevyšly. Dopisy psala své matce a dalším lidem mimo vězení, měli jsme i dopisy z doby předtím, než se do vězení dostala. Postupně jsme je shromažďovali, nakonec jsme jich získali hodně. Četli jsme i psaní od jiných členů Rudé kapely z jiných věznic, která Hilde zmiňovala. To bylo také zajímavé.

Velmi užitečné bylo i setkání s jejím synem, Hansem Coppim mladším. Své rodiče si samozřejmě nemůže pamatovat, nebyl mu ani rok, když byli popraveni. Ale celý život o nich bádal. Po smrti matky žil se svou babičkou z matčiny strany, po jejím skonu vyrůstal u druhých prarodičů ve Východním Německu. Sledovat ho bylo pro mě hodně emotivní. Často jsem měl totiž pocit, že v něm vidím jeho matku. Je tak milý, jemný a klidný, takový fajn člověk. I Liv ho hodně pozorovala. Také skrz něj jsme se snažili dostat k Hildě. Jeho hlas pak zní na konci filmu.

Johannes Hegemann a Liv Lisa Fries jako Hilde a Hans Coppiovi ve filmu S láskou, Vaše Hilde, foto: Film Europe

Jak reagoval Hans Coppi mladší na hotový snímek?

Ukázali jsme mu ho hned po dokončení střihu a bylo to opravdu emotivní. Říkal, že má pocit, jako by dostal možnost se svým rodičům přiblížit. A že si vždycky přál, aby už někdo ta klišé o Rudé kapele a jeho rodičích zahodil do koše. V tom ten film ocenil. Hans byl i na premiéře na Berlinale, celé kino mu tam tleskalo vestoje. To bylo úžasné.

Jaké byly první reakce německého tisku na film během Berlinale? 

Nevím. Nic jsem nečetl. Skončil jsem se čtením recenzí před pár lety, jen se mi z toho točila hlava, byl jsem nervózní a bylo toho na mě moc. Pochopil jsem, že to není potřeba. Film to nijak nezmění. Mám na něj svůj vlastní pohled. Vím o svých chybách. Příště se je pokusím napravit. Tak to chodí. Ale opravdu rád mluvím s publikem na diskuzích. To je vždycky zajímavé.

V posledních letech jste natočil tři podle skutečných osudů: S láskou, Vaše Hilde, Rabiye Kurnazová vs. George W. Bush a Gundermann. Chcete v tom pokračovat?

To je náhoda. Není to tak, že bych teď vyhledával biografie. Všechny ty filmy napsala scenáristka Laila Stieler. Nikdy nevíte, kdy se vám podaří realizovat nějaký nápad. Teď však chci udělat film pro děti, animovaný, podle slavné německé knihy Vánoční husa. Svým způsobem je to také příběh o životě a smrti.