Tahle doba je šílená, ale věřím na princip kyvadla, říká herec Nikolaj Lie Kaas ze seriálu Rodiny jako ta naše
Dánský herec Nikolaj Lie Kaas, známý například ze seriálu Zločin či z Trierových Idiotů, se dočkal spolupráce i se svým oscarovým krajanem, režisérem Thomasem Vinterbergem. V seriálu Rodiny jako ta naše hraje architekta, který se snaží postarat o svou rodinu poté, co vláda kvůli stoupající hladině moře celé Dánsko evakuuje. Sedmidílné drama je k vidění na Canal+.
V Česku jste známý hlavně díky seriálu Zločin a filmům o oddělení Q, tedy temným detektivkám. Ovšem v Dánsku prý platíte spíš za komediálního herce a Thomas Vinterberg vás do Rodin obsadil i proto, že chtěl „objevit vaši křehkost“. Jak to tedy je?
Neoznačil bych se jen za komediálního herce. Točím hodně komedií, ale mám to štěstí, že jsem mohl hrát i v dramatech. Těch jsem asi natočil víc. Není přitom běžné, aby vás brali vážně v obou žánrech. Můj táta (Preben Kaas – pozn. red.) byl slavný dánský komik a já to asi tak nějak přijal za své. Komediální herectví vyžaduje umět improvizovat a zároveň vidět věci z různých perspektiv.
Trailer k sérii Rodiny jako ta naše, zdroj: YouTube S Thomasem Vinterbergem patříte ke stejné generaci proslavené manifestem Dogma 95. Ovšem až do seriálu Rodiny jako ta naše jste spolu netočili. Když vám roli nabídl, rozmýšlel jste se vůbec?
Je pravda, že jsem byl dopředu velmi vstřícně naladěný, že do toho půjdu, o spolupráci jsme mluvili už dlouho. Scénář seriálu mě v tom pak utvrdil. Měl jasnou myšlenku a skvělým způsobem zpochybňoval dánský koncept sociálního systému. Když vám seberou skoro všechno, co jste si vybudovali, hlavně co se týče finančního zabezpečení, co vám zbude jako základ? To, co jste, je pro spoustu lidí založeno na penězích. A když vám je vezmou, ocitnete se pro mnohé v nemožné situaci. Tahle otázka mi připadala skoro jako noční můra. Při čtení scénáře jsem se bál, hodně mi svým způsobem připomínal mou vlastní situaci. Zároveň jsem cítil, že to je seriál, jehož musím být součástí. Takže bylo velmi snadné říct ano.
Po amerických prezidentských volbách jsou navíc otázky statutu postaveného na penězích, klimatické změny i imigrace ještě aktuálnější…
Ano, všechno je teď nejisté. Nakonec je jedno, co zničí celý koncept vašeho života. Vy se vždy musíte změnit a jít dál. Jste toho schopni? Jak? Vtipné na tom je, jak lidi, kteří nemají svou existenci postavenou na penězích, najednou mají navrch. Jako postava Papriky Steen, která se v Rodinách dokáže snadno přizpůsobit novému prostředí a změnit své vnímání toho, jak žít. Lidi sice namítají, že seriál vypráví hlavně o vyšší střední třídě, ale myslím, že klade především tuhle otázku.
Vedlo vás natáčení k úvahám, co pro vás osobně znamená domov a Dánsko?
Pojetí sebe sama vychází z toho, odkud člověk pochází. Čím víc cestujete, tím víc si to uvědomujete. Můj pohled na sebe sama jako empatického člověka schopného pomáhat druhým je jistě spojený s tím, jak velký význam má v Dánsku sociální systém pomoci. Proto se lidi po přestěhování do zahraničí stahují k sobě, proto třeba najdete v New Yorku a jinde čínské čtvrti. Abyste mohli dýchat, potřebujete kolem sebe lidi, se kterými se můžete ztotožnit.
Nakonec je jedno, co zničí celý koncept vašeho života. Vy se vždy musíte změnit a jít dál. Jste toho schopni? Jak?
Takže představa, že byste se musel vystěhovat z Dánska, je pro vás děsivá?
Rozhodně. Jsem k Dánsku připoutaný víc, než jsem si myslel. Rád cestuju a mám k tomu hodně příležitostí. Ale moje potřeba vrátit se domů je vždy obrovská.
Jak se žije v Dánsku hercům a umělcům obecně? V Česku to moc slavné není, což se pokoušel napravit nový zákon o statutu umělce.
Ve srovnání se zbytkem Evropy máme v Dánsku vysoké tantiémy, veřejnost je chce snížit, ale díky odborům se ta výše zatím drží. Ovšem věci se mění. Odbory někdy práci ztěžovaly, proto se tolik filmů natočilo jinde.
Problém je, že lidi chtějí všechno zadarmo. Je to pochopitelné – podíváte se na Netflix, vidíte tam přehršel filmů a vnímáte je spíš jako zpestření času. Rozčilujete se, že tam není tohle a tamto a jste zděšeni, že streamovací služby zdražují, protože jste byli zvyklí, že jsou poměrně levné. Jenže to nebylo spravedlivé vůči tvůrcům těch filmů a seriálů. V Dánsku nyní probíhá velká diskuze a doufejme, že změní pohled na to, jak jsou lidi v audiovizi placeni.
Angažujete se nějak za lepší podmínky herců?
Ne, že bych za ně přímo bojoval, ale snažím se být uvědomělý. Když jedna společnost dost tvrdě tlačila na obchodní stránku věci, odmítl jsem s nimi spolupracovat, dokud nezmění postoj, a oni opravdu začali vést dialog a věci se daly do pohybu. Ovšem nedokážu říct, co bude za rok. Všechno souvisí se vším a ve všem je teď zmatek.
Jak se vypořádáváte se strachem z budoucnosti, který dnes lidi čím dál víc pociťují a prožívají ho také hrdinové seriálu, o němž se tu bavíme?
Když se ohlédnete do historie, dojde vám, že lidi na podobné velké věci nikdy nereagovali, že většinou jen doufají v to nejlepší. Nevím, jestli to je dobře, ale ani já bych nevěděl, co dělat. Nemám z budoucnosti strach, ale mám obavy. Podle mě je důležité si připomínat, že ze všeho můžou vzejít i dobré věci. Dlouho vše bylo stabilní, a když tím někdo otřese, nemusí to být nutně špatně. Nicméně právě teď prožíváme šílené časy. Nejistota lidi vždycky znepokojuje a vyvolává v nich paniku. Jenže skrze ni cesta ven nevede.
V seriálu Rodiny jako ta naše hrajete otce hlavní postavy, dívky. Věříte, že mladá generace svět změní a lépe se utká s jeho problémy?
Mladí se určitě víc k problémům jako je klimatická změna vyjadřují, ale jinak se chovají stejně jako my. Všichni se musíme učit. Když se dívám na svoje děti, doufám, že nebudou opakovat naše chyby a dokážou k věcem přistoupit z jiného úhlu. Věřím taky v princip kyvadla. Někdy se vychýlí do krajnosti, a pak se vrací zpět. Je mi jednapadesát a vždycky mě tak nějak šokovalo, že se to kyvadlo vrátilo a dostalo se do určité rovnováhy. Vím, že teď je extrémní doba, a ta si žádá extrémní opatření, ale zároveň doufám v lepší časy.
Když jste byl mladý, spolu s ostatními jste měnil nejen dánský film pomocí hnutí Dogma 95. Jak na natáčení podle přísných pravidel zakazujících například světla, rekvizity nebo časové skoky v příběhu vzpomínáte?
Dogma je mojí součástí, začala tam moje kariéra, s Idioty Larse von Triera. Točil je beze strachu, rebelsky, bylo to tehdy hodně odvážné. Žili jsme v bláznivě otevřené době, nemyslím, že to ještě někdy zažiju. Natočili jsme pár skvělých věcí, taky pár špatných, existují i příšerné Dogma filmy. Ale nejdůležitější bylo, že se lidi nelitovali, neohlíželi se zpátky, jen šli dopředu. To se mi na konceptu Dogma líbí.
Vinterberg a von Trier jsou skoro jako Truffaut a Godard – tedy velmi odlišní, a přesto něčím propojení. Dají se porovnat
Myslím, že ne. Oni dva i další lidi, kteří vlnu Dogma filmů odstartovali, měli společnou energii. Získali pocit, že financování filmu trvá moc dlouho, a když se konečně dostanete k natáčení, už vás daný projekt přestává bavit. Chtěli dělat něco hned. Prostě to sepsali a hned natočili.
Bylo to úžasné. Byl jsem mladý, peníze jsem za to skoro neměl. Takové filmy můžete točit jen s mladými herci, kteří jim opravdu věří a chtějí se na nich podílet. Vzpomínám si, jak byl na natáčení Idiotů Lars von Trier zklamaný, že jsme se do toho konceptu víc neponořili. Chtěl, abychom žili životy svých postav, abychom zůstali v domě, kde jsme točili. Ostatní měli děti, takže chodili domů. Já děti neměl, ale co bych v tom domě dělal sám? Lars byl šokovaný, že jsme nechtěli všechno z filmu zažít i na vlastní kůži, včetně sexuálních scén. Pořád jsme tak trochu mysleli na své kariéry, ale zároveň jsme razili heslo: Vše pro umění, vše pro Larse. Nechali jsme se dotlačit tam, kam by to už dneska nešlo. Což je dobře, ale jsem rád, že jsem byl součástí té bláznivé doby.
Generace Dogma je v evropském filmu stále silně přítomná a zdá se, že jste se ani nerozhádali.
Nerozhádali. Všichni jsme hrdí, že jsme v těch filmech hráli, byly tak novátorské! Jako herci jsme měli pocit, že děláme přesně to, čemu jsme se učili na škole. Vzpomínám si, jak jsme na Idiotech některé dny jen tak seděli, čekali a povídali si v soukromí, zatímco se ve vedlejší místnosti točilo. A najednou se objevila kamera a my museli hrát. Neustále jsme byli ve střehu.
To už nezažívám. Teď musíte přijít včas na natáčení, dáte si věci do svého karavanu, najíte se, podíváte se na scénář, a pak jste připraveni jít na plac. Akorát když jsem před pár lety točil s Larsem třetí řadu seriálu Království, měl jsem stejný pocit jako u Idiotů. Čekal jsem a četl si noviny, natáčelo se jinde, měli zpoždění. A najednou mi někdo řekl, že jsem na řadě, šel jsem na plac a za deset vteřin jsem slyšel: Akce! Nevěděl jsem, co se bude dít, ani kdo bude hrát se mnou. Věděl jsem jen, kde jsou dveře a odkud přijdou lidi. V rychlosti jsem si musel vzpomenout na své repliky a vžít se do role. Larse totiž zajímá, co se děje, když jste mimo. To se mi na něm líbí. Nemyslím, že byste na tohle dneska u někoho jiného narazili.
Chtěl byste takový způsob natáčení zažívat častěji?
Není to lehké a vyžaduje to dobrý příběh. Když ho máte a věříte režisérovi, tak chcete jako herec udělat cokoliv. Když si nejste jisti, kam to celé směřuje, a necítíte se dobře, chráníte se. Těžko se to vysvětluje. Většina herců má ráda věci pod kontrolou. Já taky, ale miluju i nejistotu.
V roce 2023 jste podle vlastního scénáře natočil osmidílný seriál Agent. Změnila vás zkušenost s režií jako herce?
Nemyslím si, že je velký rozdíl mezi tím, jak věci vidí režisér a jak herec. I já chci, abychom natočili co nejlepší scénu. Hodně se režiséra ptám, někdy se shodneme, někdy se mu mé nápady nelíbí. Tak by tomu mělo být. U filmu jsem součástí většího celku a dokážu věci vidět zvenčí. Pokud bude scéna lepší tím, že moje postava ustoupí, nevadí mi to.
Na natáčení Rodin jako ta naše to opravdu nebylo o mně, a to se mi líbilo. Byl jsem jen součástí celku. Mimochodem během toho natáčení byl Thomas jednou nemocný a nevěděl, jestli další den bude schopný dorazit na plac. Tak mě požádal, jestli bych případně mohl režírovat za něj. Nakonec přišel a nepotřeboval mě, ale byl jsem tím velmi poctěn.
Severské seriály jsou ve světě celkem populární. Doporučil byste kromě Rodin jako ty naše ještě nějaký?
Švédská dramata zná líp moje žena, ale třeba Hon na vraha je skvělý seriál, i když má tak nudný název. Hodně dobrých věcí vzniká v Norsku, sledoval jsem Exit o šílených lidech, kteří mají příliš mnoho peněz i času. To je taky skvělé.
Herec Nikolaj Lie Kaas, foto: CANAL+ / Nicolo Donato
Nikolaj Lie Kaas (* 1973)
Narodil se nedaleko Kodaně, jeho otcem byl komik a herec Preben Kaas a matkou herečka a spisovatelka Anne Marie Lie, jejich vztah byl ovšem poznamenán alkoholem a násilím. Rozešli se v Nikolajově raném dětství a oba později spáchali sebevraždu, v šestnácti chlapec osiřel. Krátce poté začal s profesionálním herectvím. Hned za svůj debut, válečné drama Chlapci od svatého Petra (1991), získal cenu dánské filmové akademie Robert i cenu dánských kritiků Bodil. V roce 1994 začal studovat herectví na Dánské divadelní škole, po jejím dokončení se objevil v druhém filmu hnutí Dogma Idioti (1998) Larse von Triera, za roli člena skupiny snažící se v sobě objevit „vnitřní idioty“ získal druhou cenu Bodil.
Mezi jeho další filmy patří divácký hit V Číně jedí psy (1999) či Otevřená srdce (2002) a Bratři (2004) od Susanne Bier. Zahrál si ve všech režijních počinech Andrese Thomase Jensena (Blikající světla, Řezníci, Adamova jablka, O kuřatech a lidech, Rytíři spravedlnosti i Poslední Viking, který bude mít premiéru letos). Známý je i z detektivních dramat – prvních čtyř filmů o Oddělení Q (Žena v kleci, Zabijáci, Vzkaz v láhvi, Složka 64) a seriálu Zločin (2012). Mezi jeho anglicky mluvené role patří ty z thrilleru Andělé a démoni (2009), kde hrál padoucha, a seriálu Britannia (2018–21).
Jako herec byl na cenu Robert nominován dvacetkrát, naposledy letos díky seriálu Rodiny jako ta naše a filmu Cesta domů, vyhrál ji pětkrát. Má čtyři z osmi nominací na ceny Bodil. V roce 2003 byl dánskou Shooting Star. V roce 2022 měla premiéru komediální série Agent o agentovi zastupujícímu umělce v zábavním průmyslu, kterou Lie Kaas napsal a režíroval, recenze jí však moc nepřály. Je ženatý a má dvě dcery.
