Oliver Laxe, režisér filmu Sirat: Cítit se nicotný je zdravý rozměr lidskosti
Sirat, road movie z marocké pouště, patří mezi nejvýraznější evropské snímky sezóny. Na Evropských filmových cenách obdržel řadu cen, oceněn byl v Cannes, má oscarové nominace včetně sošky pro nejlepší mezinárodní film. Španělský režisér Oliver Laxe v rozhovoru vysvětluje, proč pro něho Sirat představuje katarzní šokovou terapii.
Sledování Siratu je díky zvuku, hudbě či kameře takřka fyzický zážitek. Jak jste vytvářel jeho audiovizuální stránku?
Pracuju instinktivně. Je to o vkusu a chuti. Poznám, když jdu správnou cestou. Vkus je spojen se vším, v podstatě s mou duší. Nejde o záměr. Nenatáčím film proto, že mě zajímá nějaké téma. Jsem prostě závislý na obrazech. A obraz má zvuk. Cítím ho, stejně jako prostor. Vyprávění příběhu je samozřejmě důležité, ale je to jen nástroj, abych více vnímal i to nehmotné. Stíny. Poezii. A poezie je záhada.
Výraz sirat znamená v arabštině cesta, v islámu most přes peklo do ráje, po němž musí v soudný den všichni projít. Jaký má pro vás titul filmu význam?
Ten, že cesta k sobě samému je cestou duše, aby se vrátila domů. Život vám nikdy nedá to, co hledáte. Dá vám to, co potřebujete, což je rozdíl. Život námi někde otřese, ale vždycky způsobem, jímž se o nás zároveň stará. I ztráta dítěte, kterou vidíme ve filmu, může být v určité situaci milostí. Jsem věřící a má víra je pro mě důležitá. Neproplouváme chaoticky životem. Existuje řád, za nímž stojí kreativní inteligence. A film je pro mě umění, díky němuž dokážeme tuto podivnost a tajemství cítit – může nám připomenout, že žijeme v magickém světě.
Pomáhá vám víra v současném světě?
Ano, potřebujeme věřit, když žijeme v těžkých časech. Nepochybuji, že z té tíhy vzejde něco dobrého, že udržíme rovnováhu.
Sirat vypráví i o komunitě, která člověku může pomoct přežít ve světě chaosu a války. Zamýšlel jste to tak?
Ano. Ocitli jsme se v okamžiku, kdy naše bolest nemá národnost. Je mezinárodní, interpersonální, mezigenerační. Všichni jedeme stejným vlakem. Doufám, že právě to na konci filmu cítíte. Vidíte tváře lidí ve vlaku a říkáte si: Uf. Život je otestoval. Ale díky tomu našli klid a přijetí.
Trailer z filmu, zdroj: YouTube Aby se postavy dostaly do vlaku, musí projít nebezpečnou pouští. Jakou roli v Siratu hraje příroda?
Netočím v přírodě, protože je cool a nádherná, nechci, abyste obdivovali krásu mých záběrů. Točím v přírodě, protože krajina se dokáže projevovat. Hlas transcendence je v ní lépe slyšet. Natáčení vyžaduje klid. I když máte hodně peněz, život se nedrží plánu. Sirat jsme točili v poušti a museli jsme tam přečkat hodně bouří. V takových situacích si vzpomenu, že jsem potomek rolníků. Moji prarodiče byli zemědělci, a když žijete v přírodě, ctíte její pravidla. Cítíte se malý, nicotný, a to je zdravý rozměr lidskosti.
Promítá se váš galicijský původ do vaší práce a života?
Hodně. Po natočení filmu Až přijde oheň jsem si koupil dům v Galicii, kde jsme natáčeli, a od pandemie tam žiji. Je to můj prostor síly. Místo, kde jsem se napojil na svoje předky. Věřím, že lidi s sebou nesou váhu bolesti svých předků, a pomocí Siratu jsem ji léčil. Moji předci nevěřili v Boha, v horách, kde žili, nebyl ani kostel. Ale když jste obklopeni přírodou, každý den vám říká: Nejsi nic.
Sirat tedy fungoval i jako vaše terapie?
Dost. A dnes chápu, že to bylo proto, že jsem se díky němu víc spojil se svým vnitřním zraněním. Naučil jsem se to od raverů. Všichni jsme rozbití. Ale oni tu jizvu a ránu ukazují. Neschovávají ji, jako to děláme my. Západní společnosti jsou nejvíc neurotické na světě, protože nemáme rádi sami sebe. V podstatě se nemilujeme, takže potřebujeme vytvářet idealizovaný obraz sebe sama, a s ním se identifikujeme. Moje terapie se Siratem znamenala spojit se se svým zraněním. To je zdravý způsob, jak být svobodnější a emancipovanější. Raveři se svou bolestí tančí, oslavují ji. Tím si západní země ještě budou muset projít.
Španělský režisér Oliver Laxe při focení na slavnostním obědě pro tvůrce nominované na Oscara letos v únoru v Beverly Hills, foto: Mark Von Holden/A.M.P.A.S. / Avalon / Profimedia
Oliver Laxe (* 1982)
Španělský filmař se narodil v Paříži, jeho rodiče pocházejí z Galicie, kam se rodina přestěhovala zpět koncem osmdesátých let. Po neuspokojivých studiích reklamy a PR v galicijském Vigu, během nichž objevil artovou kinematografii, přešel do Barcelony na studia filmu. Po jejich absolvování v roce 2006 se přestěhoval do Maroka, kde natočil své první dva celovečerní filmy.
Jeho kariéra je od začátku spjatá s festivalem v Cannes. Jeho debut Todos vós sodes Capitáns (Všichni jste kapitáni, 2010) získal novinářskou Cenu FIPRESCI v sekci Quinzaine des Réalisateurs, druhý snímek Mimózy (2016) vyhrál Týden kritiky. Následující drama Až přijde oheň (2019) dostalo Cenu poroty v Un certain regard. Se Siratem loni poprvé okusil v Cannes soutěž a kromě pověsti největšího audiovizuálního zážitku festivalu si vysloužil Cenu poroty, cenu za soundtrack nebo Psí palmu. Sirat rovněž obdržel pět Evropských filmových cen, šest španělských cen Goya, dvě nominace na Zlatý glóbus a nominace na Oscara včetně toho pro nejlepší mezinárodní film.
Oliver Laxe je bezdětný, čtyři měsíce před natáčením Siratu se rozvedl.
Váš film především v úvodu zobrazuje ravery jako lidi, kteří se skrze tanec napojují jakoby na jinou dimenzi. Máte podobný zážitek?
Studuju gestalt psychoterapii, která říká, že tělo má paměť. Tělo je opravdu důležité. V kině, v divadle, na tanečním parketu. Napojí vás na vaši křehkost nebo sílu, záleží na dni. Rave party je v jistém smyslu kolektivní obřad – cítíte, kde vám tělo dává informace, kde se léčí. Raveři v sobě nesou paměť toho, co děláme už tisíce let. Jít do přírody a tančit – takový obřad byl součástí všech kultur. Je dobré chodit na taneční parkety a brečet, prožívat svou bolest. Když tohle děláte, chráníte tak společnost před sebou samým. Jako staří Řekové. Myslíte, že chodili do divadla, aby se pobavili? Že zašli na Sofokla, a pak šli na večeři a říkali si: Tak co, líbilo se ti to dneska? Ne. Chodili do divadla pro katarzi, aby se proměnili.
To je podle mě i budoucnost kina. Vždycky byla. Ale jestli má kino přežít, film musí být zážitkem, katarzí pro diváky. Sirat je šoková terapie. Když ho vidíte, jako byste umřeli. Nabízí totální katarzi. Nemusí se vám líbit, ale je to zkušenost. Něco, čemu můžete uvěřit jen v kině. Už měsíce poslouchám lidi, kteří mi říkají, co s nimi Sirat udělal, a jsem šťastný. Ten film má něco, co do vás opravdu pronikne a zatřese vámi. Ale dobrým způsobem.
Chodíte stále na rave, abyste se tam otevřel svým traumatům?
Rád bych. Pořád mám hodně ran, které potřebuju vyplakat.
Odkud ty rány jsou?
Všichni si nějakou neseme z dětství, kdy jsme museli prosit o lásku. V každém z nás je díra po lásce, kterou překrýváme tím, čemu říkáme maska nebo neuróza. Ale taky v sobě máme transpersonální, transgenerační ránu. Dědíme strachy, bolest. Navíc si myslím, že existuje i kolektivní zranění – a tenhle film je s ním spojený. Když vidíte Sirat, cítíte bolest světa, zvlášť v té poslední scéně ve vlaku. Nemyslím to přehnaně dramaticky. Podle mě je prostě důležité se na tu ránu napojit.
Rave apokalypsa z marocké pouště Sirat si v Cannes i ve Varech vysloužila pověst kultovního filmu, foto: © BTEAM Pictures Jak vznikal scénář snímku založeném na instinktu, zvuku a obrazech?
Přestěhoval jsem se do Maroka, procházel tam rave party a nasával jsem první obrazy pouště. Tak jsem začal vyvíjet scénář v hlavě – hlavně tancováním. Pak jsem začal psát a způsob mého psaní je založený na atmosféře. Popisuju atmosféru, moje vnímavost je spojená se zvukem a obrazem. A své scénáře vždycky představuji pomocí hudby. Během práce jsem měl trochu času a rozhodl jsem se udělat si casting na hudebníky. Nechtěl jsem hudbu komponovat sám. Potřeboval jsem někoho, kdo by dokázal vést hudební dialog s technem a katarzní hudbou související s folkovou muzikou. A zároveň jsem chtěl někoho, kdo by vytvořil něco éterického, transcendentálního prostřednictvím ambientu a čistého zvukového materiálu.
Jak dlouho jste žil v Maroku?
Několik let. Můj první film Todos vós sodes capitáns (Všichni jste kapitáni) se v roce 2010 promítal v Cannes. Po jeho dokončení mě zavolala poušť. Když od vás život něco chce, dotlačí vás k tomu. Já tehdy potřeboval objevit jih Maroka a zároveň se mi do hlavy dostaly obrazy přechodu pouště. V roce 2011 jsem se přestěhoval do palmové oázy. V Maroku jsem natočil svůj druhý film Mimózy, ale už tehdy jsem vlastně začínal se Siratem.
Řešil jste u Siratu nějaká dilemata? Třeba jestli zabijete postavu dítěte?
Měli jsem samozřejmě hodně strachů. Ale pracovat se strachem je součástí mojí práce. Když strach nemáte, nebo ho skrýváte, není to dobré. Pořád zkoušíme něco transcendentálního. Zpětné vazby, které jsme slyšeli, když jsme sháněli finance na film, byly opravdu negativní. Lidi nám říkali: Nechceme spáchat finanční sebevraždu.
Český plakát k filmu, zdroj: Aerofilms
A teď je Sirat mezinárodně úspěšný. Že by důkaz, že lidé chtějí zážitek, onu šokovou terapii, o níž jste mluvil?
Myslím, že jsme čím dál unavenější z filmů, které jsou pořád stejné. Proč je děláme? Protože lidi kalkulují, protože mají strach. Ale jak říkal Pasolini, věřím, že diváci ve filmech vnímají svobodu tvůrců. V těchhle časech strachu je to ještě důležitější. Potřebujeme cítit energii z takové svobody.
Neříkám, že jsem u Siratu neměl obavy. Ale strach mě nezablokoval, netlačil mě do konzervativních rozhodnutí. Skočil jsem do propasti, Sirat jsme točili, jako by to byl náš poslední film. Proč? Protože moje praxe mi říká, že i díky selhání můžu růst. Nebojím se ho. Když selžu, život po mně bude chtít něco jiného. Třeba selžu, protože život chce, abych byl zase rolníkem… V dalším filmu znovu skočíme do propasti.
Takže jste pro to, aby Sirat vznikl, nemusel udělat kompromisy?
Ne, měl jsem štěstí, protože poprvé jsem měl za sebou televizi. Konkrétně Movistar. Věřili víc mně než scénáři. Moje předchozí tři snímky byly opravdu nízkorozpočtové, do Siratu mě žádná španělská televize nepodpořila. Klíčové pro mě bylo, že Moviestar respektuje kinodistribuci, jinak bych s nimi nespolupracoval.
Jak Sirat přijalo domácí publikum?
Ve španělských kinech ho vidělo půl milionu diváků. Ve Francii sedm set tisíc. Je to opravdu radikální film, a přitom populární. Musíme víc věřit divákům. Jsou citlivější, než si myslíme.
Do hlavní role otce, který v doprovodu syna hledá dospělou dceru, jste obsadil zkušeného Sergia Lopeze. Jak jste našli představitele raverů?
Našla je Nadia Acimi. Jezdila s náklaďákem po ravech a hledala lidi, kteří mají v obličeji film.
Vy jste jí dal nějaký popis nebo vizi?
Ne. Nadia dělala kostýmy pro mé filmy, chodili jsme spolu na rave. Kdysi jsme spolu pět let tvořili pár. Zná mě líp, než se znám já sám. Je extrémně talentovaná, nejtalentovanější člověk v mém týmu.
Máte filmařské vzory? Vnímáte třeba určitou spřízněnost s nedávno zesnulým Bélou Tarrem?
To je jeden z nejelegantnějších filmařů, protože skončil ve správný moment. Mohl teda skončit o dva filmy dřív, ale je těžké tohle odhadnout. Ano, cítím, že patřím do jeho linie. Teda doufám. Chtěl bych. Opravdu věřil v obraz, v komplexní vztah mezi obrazem a divákem. Chtěl bych si všechny jeho filmy znovu pustit. Byl pro mě silnou inspirací, když jsem studoval.
Andrej Tarkovskij taky?
Tarkovskij je mistr. Šejch. Slyšel jsem jeho syna říkat, že pořád hledal mistra, který by ho učil spiritualitě. A nenašel. V súfismu se říká: Když nemáš mistra, tvé ego je tvůj mistr. Proto potřebujeme mistry.
Jaký je váš vztah k vlastnímu egu?
Úspěch znám od svých pětadvaceti. S prvním filmem jsem byl v Cannes, dostali jsme cenu. Takže s egem jsem se musel potýkat už tehdy. Teď mi je třiačtyřicet a jsem v pohodě. Film je pro mě způsobem služby, chci s jeho pomocí léčit, zvednout úroveň vědomí. Vím, že je to těžké. Pro mě je na práci filmaře ovšem bolestivější to, že jsem opravdu chtěl mít normální život. Rodinný, jednoduchý. Uvidíme, jestli najdu rovnováhu. Snad, jednou.
