Své postavy mám rád. Bez výjimky, říká Hlynur Pálmason, režisér filmu Co nám zbylo z lásky

Snímek Co nám zbylo z lásky měl v Cannes premiéru v nesoutěžní sekci, ale vyhrál Psí palmu za výkon fenky Pandy, jejímž páníčkem jste vy sám. Měl jste radost?

Velkou! Byla to i jediná cena, kterou jsme tam mohli vyhrát. Nejdřív jsem si myslel, že Psí palma je vtip, nevěděl jsem, že se uděluje. Ale už u mého předchozího filmu Zapomenutá země jsme měli psa jménem Jogurt, který rovněž získal cenu. Zvířata teď stojí frontu, aby se mnou mohla točit. Koně, slepice, psi… Hitchcock sice říkal, že byste nikdy neměli pracovat se zvířaty a s dětmi, ale já moc rád točím s oběma.

Je dobrou průpravou pro to nějaká zvířata vlastnit?

Je, pak nepíšete scény, které by zvířata prostě nezvládla.

Ve Varech jste Co nám zbylo z lásky označil za intuitivní film, který začal záběrem strhávání střechy ateliéru z roku 2017. Jak si to mám vysvětlit?

Po studiích v Dánsku jsem se vrátil domů, na Island. Koupili jsme starý ateliér, kameru značky Arri a krabici letitých objektivů. A začal jsem natáčet věci, které se děly kolem mě. Nevěděl jsem přesně, k čemu ty záběry použiju. Zhruba jednou za tři měsíce jsem exponovaný filmový materiál nechal vyvolat ve Švédsku. Okamžik, kdy mi zpět přijdou denní práce, je můj nejoblíbenější, je to nesmírně vzrušující. Vždycky totiž zapomenu, co jsem natočil. Když se na to pak dívám, stimuluje mě to. Začnu záběry skládat dohromady, psát, formovat nápady, příběhy, vyprávění a snažím se přijít na to, co bychom s tím materiálem mohli udělat. A tohle dělám pořád – každý měsíc nebo každý týden něco natočím.

Co natáčíte? Cokoli kolem sebe?

V podstatě ano. Mám v autě na zadním sedadle pětatřicítku kameru na stativu. A když třeba vidím sněhovou bouři, vyrazím ven. Prostě zachycuju věci, které mě zajímají – moje děti na bruslích, cokoli. A postupně se to vyvíjí a vzniká z toho narativní linka. Každý můj film vzniká několik let. Co nám zbylo z lásky začal vznikat, když jsem natáčel krátký film Hnízdečko. Seděl jsem v malé dřevěné boudě a točil tři děti, které staví domeček na stromě, a přemýšlel jsem – co dělají jejich rodiče? Tak jsem začal psát příběh o nich. Nejdřív jsem si myslel, že Hnízdečko vložím do toho příběhu rodičů, ale pak jsem z něj vytvořil samostatný krátký film, a pro Co nám zbylo z lásky jsem vymyslel nový příběh s dětmi, v němž se vyskytuje rytíř, jehož si vyrobí. Ale v Co nám zbylo z lásky uvidíte třeba i zbytky z mého filmu Bílý bílý den.

A z příběhu dětí střílejících šípy do figury rytíře jste vyvinul další film – hodinovou Johanku z Arku…, rovněž s vročením 2025. 

Ano, ve filmu Co nám zbylo z lásky děti stavějí figuru rytíře. Měl to být krátký film o tomhle jejich budování rytířské figury, ale pak jsme pořád natáčeli a natáčeli, až z toho byly tři roky a z dvaceti plánovaných minut to narostlo na hodinu. (Johanka z Arku měla nakonec premiéru v září 2025 na festivalu v San Sebastiánu, tedy poté, co vznikl tento rozhovor – pozn. red).

Saga Garðarsdóttir ve filmu Co nám zbylo z lásky, foto: Aerofilms

Vaše nápady se tedy rodí spíš z obrazů než ze samotného psaní?

Myslím, že jde o obojí. U Co nám zbylo z lásky jsem chtěl natočit film o rodině, která se rozpadá, o trhlině v rodinném vztahu. A taky o sourozenecké rivalitě. Zajímá mě spousta příběhů a všechny jsou propojené se základními, všedními rodinnými věcmi. Chtěl jsem točit o tom, jak vytváříme vzpomínky a jak trávíme čas. S dětmi? V práci? Začal jsem to prozkoumávat.

Každý z rodičů v Co nám zbylo z lásky tráví čas jinak. Otec hlavně v práci, přitom působí jako ten lidsky slabší. Matka je víc s dětmi a působí vyspěleji. Nakolik kritický jste chtěl být vůči absentujícím otcům?

Vždycky se snažím – u všech svých postav, i v ostatních filmech – je mít opravdu rád. I kněze Lucase v Zapomenuté zemi, jehož někteří lidé nesnáší. Postavy nesoudím. Prostě pozoruju ženu, pak muže a zkoumám, jaké mají touhy a potřeby, jak fungují. Pak se dívám na jejich okolí – na jejich slepice, dům, auto – a snažím se přijít na to, jací jsou to lidé a jak komunikují. A když to dělám, scény prostě přicházejí samy – malé fragmenty konfliktů nebo společně stráveného času. Ty se potom snažím zrekonstruovat. Ale nikdy neříkám hercům: „Podvedla jsi ho“ nebo „Rozcházíte se kvůli tomuhle“, protože nemám pocit, že to vím. Takže když se mě herečka zeptá: „Proč jsem v téhle scéně naštvaná?“, ne vždy mám pro ni odpověď. Snažíme se na to přijít společně. Nějak takhle pracujeme.

Jak poznáte, že máte už dost materiálu a může vznikat film, když pracujete na několika projektech najednou?

Ve chvíli, kdy mám napsaný scénář, u něhož jsem nabyl dojem, že funguje. Pak řeknu svým producentům: „Myslím, že tenhle je už připravený.“ A oni začnou shánět peníze. Financujeme vývoj, ale to nestojí moc peněz. Během sedmiletého období vzniku Co nám zbylo z lásky jsem investoval hlavně svůj čas. Nedostávám víc zaplaceno – máme normální rozpočet, jen ho musíme natáhnout na dlouhé období. Díky tomu je však celý proces zábavnější a psaní je pro mě mnohem přirozenější, protože nemusím ze sebe nic tlačit – věci prostě vyplynou. Nemám rád psaní, pokud nevím, o čem budu psát.

Sverrir Gudnason ve filmu Co nám zbylo z lásky, foto: Aerofilms

Odráží se to v práci hlavní hrdinky filmu, výtvarnice Anny? I ona dělá něco, co potřebuje čas. A také se potýká s penězi…

Pro mě bylo důležité, aby se její práce do filmu hodila, aby ho pozvedala. A stejně tak práce jejího manžela Magnuse – je důležité, že je protikladem té její. On pracuje na moři, ona na zemi. Ona pracuje se zeminou, on s rybami. Na tom záleží, protože přeskakujete z jednoho místa na druhé. Když děláte film, který nemá zápletku a lidi v něm na sebe nekřičí, musíte najít jiné prvky dramatu. A ty mohou být vizuální – zima a léto, chlad a teplo, ryby a kov, země a moře. Hodně jsme o tom přemýšleli. Jak může být publikum stimulováno jiným způsobem? Jak se můžeme dostat k moři a lidi to bude zajímat, aniž bychom zacházeli do přílišného dramatu? Bylo zásadní, aby Annin tvůrčí proces souvisel s procesem samotného filmu, s jeho jádrem.

Další kontrast ve filmu vytváří fyzická přítomnost, a naopak její absence.

Myslím, že v tom je rovnováha života. Musíte pracovat, ale taky chcete být s těmi, které milujete. Jak to vyvážit? Neexistuje dokonalá rovnováha, snažíme se o ni, ale nedá se dosáhnout. Čas je vzácný. To cítíte. Cítím to nyní velmi intenzivně, když moji prarodiče umírají, moje děti dospívají a všechno se mění tak rychle. Jako filmař se snažím ten pocit zachytit.

Z filmu Co nám zbylo z lásky, foto: Aerofilms

Napomáhá vám v tom fakt, že pracujete se svými blízkými, třeba se svými dětmi?

Ano, film Co nám zbylo z lásky má díky tomu základní emocionální rozměr. Nejde o příběh z mého života, ale je osobní. Nerozcházím se se svou ženou, nemáme stejné problémy jako Anna a Magnus. Ale ty základní primitivní touhy a potřeby tam jsou – a to je to, co zkoumám. Něco je jako pár spojovalo. A teď už to tam není. On po tom touží, potřebuje to a chce to – a je to tělesná věc. Jak ji vysvětlíte? Jak ji ukážete? Šlo mi proto hodně o zkoumání drobných, velmi základních věcí. Významné je i jejich okolí, třeba jejich slepice. V jednu chvíli jsem uvažoval, že ve vyprávění budou slepice přítomny ještě víc – že byste je lépe poznali, viděli byste třeba, jak kohout slípky hlídá. Ale když se ve filmu příliš odkloníte od příběhu, lidé ho přestanou sledovat. Film je trochu jako strom, kde se příběhy jako větve rozbíhají doprava a doleva. A nesmí se převážit a spadnout.

Rozchod vždy jedna strana bere hůře než ta druhá. Jak jste s tím pracoval?

Věděl jsem, jaké věci nechci, aby se tam objevily. Třeba aby na sebe křičeli. Nebo aby spala s jeho kamarádem, nebo aby ji bil.

Z filmu Co nám zbylo z lásky, foto: Aerofilms

Nicméně ve filmech vašeho oblíbence, amerického herce a režiséra Johna Cassavetese, se křičí.

Vím. Ale on to dělal skvěle. Dokonce jsem zkusil napsat jeho verzi velké hádky, nebo spíš konfliktu. Ale já jsem prostě jinak naladěný než Cassavetes. On v tom byl mistr. Myslím, že je jediný, kdo hádky točil takhle dobře. Jeho režijní rozhodnutí byla vždy překvapivá, ale současně i správná. To se často nevidí.

Jak jste Cassavetese objevil?

Dost pozdě, až jako student filmu v Dánsku. Poprvé jsem viděl Ženu pod vlivem, a to mě úplně odrovnalo. K opravdu dobrým filmům jsem přišel pozdě.

Jakou kinematografii jste sledoval, když jste vyrůstal?

Narodil jsem se na velmi rurálním východním pobřeží Islandu. A Island je velmi hollywoodský, napůl Evropa, napůl Amerika. Proto jsem sledoval mainstreamovou kinematografii – jako moji rodiče a v podstatě každý. První trochu jiný film, který jsem viděl, bylo něco od Stanleyho Kubricka.

Z filmu Co nám zbylo z lásky, foto: Aerofilms

Rozhodl jste být filmařem právě navzdory tomu rurální prostředí?

Ano. Od třinácti let jsem po tom toužil. Pamatuju si, jak jsem skládal věci dohromady – vlastně dělám pořád to samé. Miluju spojování zvuku a obrazu. Je to až obsesivní: když dostanu záběry, co jsem natočil, okamžitě, i když jsou tři hodiny v noci, si je stáhnu, dívám se na ně a začnu skládat obrazy a zvuk. Je to moje nejoblíbenější věc na světě. Velmi mě to stimuluje. Nevím proč. Ale je to jako droga.

Jak vás a vaši tvorbu ovlivňuje vaše rodná země?

Krajina, do níž jsme se narodili, nás formuje. Když jsem byl v San Sebastianu, došla tam řeč na jednu oblast ve Španělsku, kde strašně fouká. Jedna žena mi říkala: „Tam jsou všichni šílení, kvůli tomu větru.“ Myslím, že chápu, co tím myslela. Jsme formováni počasím.

Zároveň jsme všichni moderní lidé a formují nás podobné věci. Myslím, že Island se někdy romantizuje. Já se to ve svých filmech snažím nedělat. Nechci zachytit nejkrásnější místo na světě. Natáčím krajinu, kterou znám a používám – třeba místo, kde sbíráme houby, je totéž, kde v Zapomenuté zemi umírá kněz Lucas. A nenavštěvuji místa, která houfně navštěvují turisté. Výjimkou byla doba covidu: to jsem vzal celou rodinu a objeli jsme na Islandu všechna ta proslulá místa, protože byla úplně prázdná.

Z filmu Co nám zbylo z lásky, foto: Aerofilms

Když jste zmínil počasí – na Islandu prý máte mnoho slov pro déšť. Kvůli vám začalo teď v Karlových Varech tak pršet?

Ale ten déšť včera byl úžasný.

Natočil jste ho?

Ano. Chcete to vidět? Bylo to tak krásné. (Ukazuje na mobilu záběr otevřeného okna ve vyšším patře hotelu, z něhož do lijáku vítr vhání záclonu.) Je to skoro jako obraz. Natočil jsem to z horního patra hotelu.

To vypadá jako začátek nového filmu…

Rozhodně. Tohle je typický obraz, který by mohl být impulsem k něčemu novému – podívejte se na ty záclony. A ten déšť – vypadá skoro jako falešný. Jako by to bylo filmové. Je to velmi tajemné. Začnete hned přemýšlet – co se děje uvnitř toho pokoje? Napadne vás, že se tam možná něco stalo. A obsese se rozjede…

Autorka je filmová publicistka

Islandský režisér Hlynur Pálmason, foto: MFF Karlovy Vary

Hlynur Pálmason (* 1984)

Narodil se v Höfnu na Islandu. Nejprve se věnoval výtvarnému umění, poté přešel k filmové tvorbě. V roce 2013 absolvoval Dánskou národní filmovou školu. Svou celovečerní premiéru si odbyl s filmem Zimní bratři (2017) oceněným na festivalu v Locarnu. Následující drama z Islandu Bílý bílý den (2019) mělo premiéru v rámci Týdne kritiky v Cannes. Jeho třetí celovečerní film Zapomenutá země (2022) byl vybrán do canneské soutěže sekce Un certain regard. Nejnovější titul Co nám zbylo z lásky se objevil v sekci Cannes Premiere vloni. Pálmason žije a pracuje mezi Islandem a Dánskem se svou ženou a třemi dětmi, které se objevují v jeho filmech.