Film Kdybych měla nohy, tak ti nakopu vypráví o pocitu, kdy je toho na člověka prostě moc

Když v roce 2019 natočili bratři Josh a Benny Safdieovi spolu se scenáristou a střihačem Ronaldem Bronsteinem snímek Drahokam, ukázali, že vyprávění může být strhující, i když stojí na vyhrocené a stále gradující tenzi protagonisty. Režisérka, scenáristka a herečka Mary Bronstein (* 1979), která se zmíněnými tvůrci spolupracovala už na svém režijním debutu Yeast z roku 2008 (a je manželkou Ronalda Bronsteina), ve své novince Kdybych měla nohy, tak ti nakopu postupuje podobným způsobem. V popředí jejího snímku stojí terapeutka Linda (Rose Byrne), která čelí jedné stresující situaci za druhou.

Zatímco protagonisté Drahokamu či hrdina nedávného Velkého Martyho, za nímž stojí v zásadě tentýž tvůrčí tým, vidí v každé situaci příslib adrenalinu a budoucího úspěchu, hrdinka filmu Kdybych měla nohy, tak ti nakopu vrší úzkostlivé obavy z dalších selhání a ztráty kontroly. Mary Bronstein zde sice navazuje na zmíněné, hekticky vystavěné snímky, její film je ovšem osobní. Vychází z vlastní zkušenosti, kdy se musela v nepřítomnosti svého manžela starat o dceru, jež vyžadovala lékařský zákrok. Nabízí proto soustředěný ponor do vnitřního světa protagonistky, jehož prostřednictvím odkrývá jindy opomíjené stránky mateřství i terapeutické péče.

Trailer k filmu, zdroj YouTube

Tady sdílení problémů k úlevě nevede

Linda pracuje jako terapeutka a zároveň se stará o svou malou dceru, která trpí poruchou příjmu potravy. Dívka je odkázána na umělou výživu trubicí zaváděnou přímo do břicha a neustálou péči. Už tak náročná situace se záhy ještě zhoršuje. Protagonistka kvůli manželově služební cestě zůstává na dceru sama. Jednoho dne se v jejich domě navíc prolomí strop a Linda s dcerou musí hledat útočiště v levném motelu, dokud zedníci díru mezi místnostmi neopraví.

Film po vyhroceném úvodu přesouvá pozornost k jinak běžným činnostem, například k parkování, nákupům či rozhovorům s pacienty. Co pro ostatní představuje lehký zdroj stresu, to na Lindu působí jako poslední kapka vedoucí k psychickému zhroucení. Mary Bronstein vrší jeden stresor za druhým a pronikavě navozuje stav permanentní úzkosti a stresu, jež pro hlavní hrdinku začínají představovat jedinou podobu mateřství.

Režisérce se daří navodit sugestivní a hektickou atmosféru především díky promyšlenému formálnímu řešení. Kamera pronásleduje Lindu do různých prostředí a situací, napojuje se na stále chaotičtější protagonistku a my to pnutí čteme především z její detailně snímané tváře, jejíž proměny dokážou díky expresivnímu a současně kontrolovanému herectví Rose Byrne strhnout i v rámci jinak strohého vyprávění.

Z filmu Kdybych měla nohy, tak ti nakopu, foto: Aerofilms

Prostor Lindina vnějšího pohybu působí neoddělitelně od jejího vnitřního prožívání a film se postupně proměňuje v zúzkostňující až klaustrofobní podívanou intenzivně zachycující ženu, jež přestává zvládat úlohu matky. Nejradikálnější je snímek v pojetí dcery: ta se sice vyskytuje podstatnou část stopáže, její přítomnost však doléhá pouze hlasem mimo záběr, kamera nikdy nesnímá její tvář. Vidíme pouze fragmenty jejího těla, jež pro Lindu představují spíše objekty, jimž musí věnovat péči, než součást plnohodnotné osoby. Filmařka z Lindy nedělá oběť okolí, naopak: matka se s ubývající trpělivostí chová neempaticky k nemocné dceři i k ostatním. Přesto Mary Bronstein dokáže důsledným sepětím s protagonistkou vyvolat v divácích pochopení pro její jednání.

Kdybych měla nohy, tak ti nakopu neusiluje o realistické provázání scén. Některé situace – ať jde o zmizení pacientky, či o přejetí křečka, kterého si Lindina dcera přála, – gradují do absurdně komických výjevů, ovšem ani ty nenabízejí uvolnění z napětí. (Ostatně atypické, ale funkční je i obsazení vedlejších rolí: rapper A$AP Rocky ztvárnil jedinou sympatičtější postavu filmu – správce motelu Jamieho, Lindina apatického kolegu a zároveň osobního terapeuta ztělesňuje komik a moderátor Conan O’Brien.) V tomhle důsledně vystavěném konceptu snaha o sdílení problémů nevede k úlevě.

Musím se na tu díru pořád dívat

Podstatná část děje se odehrává v terapeutických kancelářích Lindy či jejího kolegy, jenže terapie tu vede k vytváření závislosti na ostatních. Neznamená to, že by Mary Bronstein předkládala odmítnutí psychoterapie; zaměřuje se na to, jak se dynamika vztahu mezi terapeutem a pacientem může převrátit v něco patologického. Interakce protagonistky s jejím terapeutem i její setkání s vlastními pacienty tak film často znázorňuje coby momenty intimní důvěry. Zatímco jedna strana v nich nachází bezmála romantický vztah, druhá je vnímá s profesionální odtažitostí.

Stylizovanou a vyhroceně subjektivní povahu dění umocňuje i zrcadlení Lindiných problémů v jejím okolí. Například jedna z jejích pacientek nezvládá novou roli matky, neboť trpí úzkostnými obavami ze ztráty dítěte. Nejvýrazněji se tento motiv objevuje v souvislosti s dírou ve stropu, která pro hlavní hrdinku představuje zdroj fascinace. Režisérka tuto průrvu zachycuje střídavě jako čistě materiální překážku i coby symbolický úkaz, například když ji prostřihává s otvorem, skrze nějž dcera získává výživu. Některé scény, v nichž pohled do díry pro Lindu spouští halucinace o její matce i operaci dcery, balancují na hraně ezoterické metafory. Díra se však stává především projekčním plátnem hrdinčiných obav. To naznačuje i scéna meditace, která namísto zklidňující introspekce vrací Lindinu pozornost zase k díře a skrze ni k dalším úzkostlivým obavám.

Kdybych měla nohy, tak ti nakopu může kvůli „neproměnlivému“ vyprávění působit jako monotónní až ubíjející podívaná. Smířlivější, ale dost možná imaginární závěr posouvá vyznění poněkud dále od přímočarého vylíčení nejhorší podoby mateřství. Mary Bronstein zjevně nešlo o poselství či jasné vymezení mateřské role. Spíše se filmem snaží proniknout do těžko sdělitelné zkušenosti. Často omílané fráze o filmu jakožto eskapistickém médiu umožňujícímu pohlcení děním zde získávají nový rozměr.

Plakát k filmu, zdroj: Aerofilms