Grace na pokraji zhroucení. Film Die My Love zkoumá odvrácenou stranu ženské zkušenosti

Skotskou filmařku Lynne Ramsay (* 1969) vždy přitahovaly utrápené figury uvězněné ve vlastních hlavách. Od chlapce traumatizovaného smrtí kamaráda v Chytači krys (1999) přes titulní hrdinku road movie Morvern Callar (2002), která si po sebevraždě partnera dává pauzu od dosavadního života, a matku snažící se najít cestu k synovi, jenž se dopustil hrozivého zločinu v dramatu Musíme si promluvit o Kevinovi (2011), až po Joaquina Phoenixe coby zamlklého válečného veterána z thrilleru Nikdys nebyl (2017). Všechny uvedené postavy sdílejí i touhu po lepším světě, v němž nebudou muset řešit přemnožené krysy nebo mrtvoly kolem sebe.

Vedle bolestivých témat přispívaly k tísnivosti uvedených snímků klaustrofobní městské lokace. Ošuntělé paneláky na glasgowském sídlišti, malé neútulné byty, nevěstince s dlouhými úzkými chodbami. Dějištěm Die My Love je naproti tomu otevřená krajina amerického severozápadu, kam byl přesazen děj stejnojmenné knižní předlohy argentinské spisovatelky Ariany Harwicz (* 1977). Pro hlavní hrdinku rozlehlé pastviny ovšem nejsou vysvobozením. Naopak. Její delirium získává prostor k tomu, aby se mohlo rozvinout.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Grace, kterou bez jakýchkoli starostí o svou hvězdnou image hraje americká herečka Jennifer Lawrence, je svobodomyslnou newyorskou spisovatelkou a čerstvou matkou. Po porodu se ocitá v naprosté izolaci kdesi v montanské divočině. Venkovské prostředí není Grace vlastní a blokuje její kreativitu. Kolem nenachází stimuly, pouze suchou trávu, prašné cesty a hluboký les. Ten je možná reálný, možná vytvořený hrdinčinou rozjitřenou imaginací.

Je to realita, nebo zdání?

Elipticky vyprávěný film nezaznamenává Graceinu postupnou ztrátu kontaktu s okolním časoprostorem, jak bývá u podobných narativů zvykem. Hranice mezi realitou a iluzí, minulostí a přítomností, zrozením a zánikem je nestabilní od samého počátku díla. Grace opakovaně potkává tajuplného motorkáře, černého hřebce i svého mrtvého tchána stiženého Alzheimerovou chorobou. Když se v úvodním záběru s nožem v ruce po čtyřech plíží vysokou trávou, nevíme, zda jde o hru, flirt, nebo metaforické zpodobnění její zvířeckosti. Znejišťující scéna nastavuje tón celému filmu: objektivní skutečnost je zas a znovu kontaminována surreálnými vsuvkami.

Zatímco její partner Jackson (Robert Pattinson), kdysi nadějný hudebník, tráví většinu času na cestách, během nichž laškuje s potetovanými servírkami, protagonistka zůstává připoutána ke zděděnému domku a půlročnímu synovi. Její fádní každodennost je přehlcená nepříjemnými vjemy, před nimiž nemůže uniknout – pláčem dítěte, cvrkotem cikád nebo štěkotem psa, kterého přinesl Jackson (namísto kočky, o niž jej žádala Grace). Kvůli nemožnosti tvůrčí nebo jakékoli jiné realizace se cítí být úplně vyprázdněná.

Jennifer Lawrence v roli svobodomyslné spisovatelky Grace, pro niž je mateřství na opuštěném americkém venkově prokletím, foto: © Kimberly French / MUBI

Souběh mateřské zodpovědnosti, osamělosti a tvůrčího bloku vytváří tlak, který protagonistku činí extrémně zranitelnou. Chvílemi je jako dítě vržené do světa a marně hledající přijetí a ujištění. Každý pohyb nebo zvuk může být spouštěčem emoční a fyzické reakce oscilující mezi nekontrolovanou agresivitou a zvířecí sexualitou. Režisérka odmítá obvyklé binární dělení žen na matky a milenky. Mateřské tělo je pro ni pořád tělem erotickým. Grace při každé příležitosti nutkavě masturbuje, vyžaduje sex od zdrženlivého manžela a fantazíruje o motorkáři, který jako noční přízrak křižuje krajinou. Je tak v permanentním konfliktu nejen s cizorodým prostředím, nýbrž i s vlastním tělem, jehož impulzy jsou často neslučitelné s očekáváními mateřského a partnerského života.

Graceinu duševní dezintegraci zpřítomňuje i spirálovitá struktura filmu, postavená na paralelách mezi postavami zastupujícími různé generace a mezi přírodním a lidským světem – kůň sražený autem má například poraněnou hlavu podobně jako Grace, která po jednom z náhlých pohnutí mysli proskočí skleněnými dveřmi. Impresionistické záběry kameramana Seamuse McGarveyho spolu s asociativním střihem znemožňují poznat, kde se nacházíme v čase ani zda vidíme realitu, či odraz hrdinčiny psychiky. Čas se rozpadá – stejně jako vědomí. Minulost, přítomnost a vize se slévají do jednoho pohlcujícího proudu.

Ztraceni ve vlastních vesmírech

Filmy Lynne Ramsay, která se k režii dostala přes fotografii, byly vždy víc smyslovým než intelektuálním zážitkem. Než aby budovala drama, raději vytváří symbolické obrazy a navozuje temně pohádkovou atmosféru (například za využití techniky „americké noci“, kdy jsou noční exteriérové scény točené během dne). Graceino kolísání mezi mánií a katatonií, mezi touhou a odporem není vysvětlováno ani racionalizováno. Režisérka v citlivě komponovaných a nasvícených záběrech občas něco naznačí, ale soustavně nehledá příčiny a viníky. V tradici feministického myšlení chápe ženské tělo jako médium, jehož vyjadřování nelze bezezbytku přeložit do znakového systému vytvořeného a udržovaného patriarchátem.

Klíčovou složkou vizuálního designu je sevřený akademický formát obrazu. Grace se tím spíš zdá být permanentně v pasti – i ve chvíli, kdy se zrovna nenachází v prázdném venkovském domě plném dveří, který připomíná nepřehledný a nepřátelský labyrint. Její nekonvenční povaha nezapadá do prostředí uzpůsobeného pro konformní rodinný život. Pro Jacksona, který se zde narodil, jde naproti tomu o povědomé místo, jež  mu poskytuje ukotvení. Rozdílné vnímání prostoru, který by měl být jejich novým domovem, se přelévá i do partnerské dynamiky.

Jennifer Lawrence a Nick Nolte ve filmu Die My Love, foto: © Kimberly French / MUBI

Jackson je možná záletník s lehce zakrnělou empatií a omezenou schopností naslouchat, ovšem ne surovec. Spíš než vztek zakouší bezmoc z toho, že není schopen líp „číst“ ženu, kterou miluje. Jejich komunikace je proto hlavně tělesná. Milostné scény, během nichž se něha střetává s násilím, jsou syrové, animální. Ramsay jejich vztah přesto nezobrazuje jako souboj pohlaví à la Válka Roseových. Jde o dvě bytosti ztracené ve vlastních vesmírech, které při snaze o překlenutí propasti, která se mezi nimi rozevírá, narážejí na limity jazyka a cítění.

Z těchto ostrých protikladů vychází i kousavý humor snímku. Ramsay vedle sebe nechává koexistovat krutost a absurditu. Jacksonův strýc, s jehož dědictvím se postavy snaží porůznu popasovat, spáchal sebevraždu tím nejmíň pravděpodobným způsobem – střelil se brokovnicí do zadku. Také Graceina zuřivost, jíž nejsou ušetřeny ani krémy, šampóny a jiné symboly spořádaného ženství, je občas vystupňována až do grotesky. Šílenství a humor nakonec vyrůstají z téhož základu – z prolamování hranic, které určují, co je přijatelné. Touha po anarchii a destrukci je nerozlučně spjata s touhou dát jakkoliv vědět o vlastní existenci.

Větší pochopení pro Grace vykazuje její ovdovělá tchýně Pam, kterou hraje Sissy Spacek. Vdovství a mateřství ve filmu představují rovnocenné stavy, vyvolávající týž pocit existenciální neúplnosti, oddělení od předchozí identity. Ačkoli se obě hrdinky nacházejí na opačných pólech životní cesty, jejich porozumění vychází ze sdíleného poznání, že být matkou a manželkou znamená neustále přicházet o části sebe samé, zmítat se mezi láskou a vztekem, mezi potřebou blízkosti a touhou po úniku. Pam na rozdíl od ostatních chápe, že tyto protiklady nelze smířit, že právě z jejich napětí se rodí Graceina jedinečnost.

Sissy Spacek ve filmu Die My Love, foto: © Kimberly French / MUBI

Zničení jako podmínka obnovy

Jestliže předchozí filmy Lynne Ramsay mohly odrazovat explicitním násilím, na Die My Love se nedívá snadno hlavně kvůli chování hlavní hrdinky, které z vnějšího pohledu postrádá smysl a logiku (a z pohledu freudiánské psychoanalýzy by šlo o hysterii). Ramsay jej sleduje s lehkým odstupem – nikdy nezjistíme, co se Grace honí hlavou –, ale se sympatiemi. Výbuchy energie nejsou výhradně zlověstné. Mají i osvobozující rozměr. Grace dokáže bezprostředněji prožívat skryté či potlačené emoce a neostýchá se dát průchod neukojené sexualitě.

Tuto nejednoznačnost ženské touhy, která může představovat současně tvořivou i ničivou sílu, svým odvážným hereckým výkonem sugestivně zprostředkovává Jennifer Lawrence. Její herectví je fyzické, instinktivní, zbavené veškeré manýry. Jako by vyvěralo přímo z podvědomí. V mžiku přechází od hravosti a laskavosti k nekontrolovanému násilnému výbuchu. Hlavně ona nám po celé dvě hodiny umožňuje v plné intenzitě prožívat emoční bohatost ženské zkušenosti, kterou Ramsay odmítá redukovat na archetyp či patologii.

Jennifer Lawrence ve filmu Die My Love, který končí aktem rituálního sebezničení, foto: © Kimberly French / MUBI

Gracein zápas o zachování osobní integrity v sobě přesto má cosi nadosobního, mystického. Za zoufalstvím matky, která vinou poporodní deprese nedokáže naplnit očekávání spjatá s rodičovskou rolí, se rýsuje univerzální zkušenost žen jako nositelek paměti a starých, nepojmenovaných bolestí, jež prostupují napříč generacemi. Motiv transgeneračního traumatu symbolicky dokresluje jméno Graceina syna, shodné se jménem Jacksonova otce.

Hrdinčino impulzivní chování nakonec nemíří předně proti lidem v jejím okolí ani proti ní samotné. Vzpírá se samotnému principu stvoření, základním silám, které zajišťují opakování cyklu zrození a zániku. Pokud Die My Love končí aktem rituálního (sebe)zničení, a tedy odmítnutím řádu, nejde o kapitulaci před lhostejným a nehostinným světem, ale – jako ve všech filmech Lynne Ramsay – o podmínku obnovy a nového, snad lepšího začátku.

Plakát k filmu, zdroj: Pilot film