Takovou radikálnost česká literatura nezná. Próza Constance Debré jde na dřeň

Pařížská rodačka Constance Debré (* 1972) pochází z ne úplně nevýznamné rodiny (byla neteří bývalých dvou francouzských ministrů). Její otec François Debré, absolvent práv, se vypracoval ve významného francouzského válečného reportéra a dokumentárního spisovatele. Své renomé si později poškodil tím, že se namočil do kauzy kolem fiktivních pracovních míst na pařížské radnici v čase, kdy starostou města byl Jacques Chirac; otec odešel s dvouměsíční podmínkou. Matkou Constance byla bývalá modelka Maylis Ybarnégaray, která ovšem podlehla drogové závislosti, když dceři bylo šestnáct let.

Constance Debré: „… jsem vysoká, štíhlá, mám malá prsa, v pravém uchu kroužek…“ Zdroj: tranzit.cz, foto: © Kalpesh Lathigra

Teď, anebo nikdy

Constance v rámci rodinné tradice vystudovala práva, pracovala jako advokátka (mimo jiné obhajovala i svého otce). V roce 2008 se jí narodil syn z manželství, do něhož vstoupila patnáct let předtím. Roku 2015 se rozhodla pro radikální řez: Opustila manžela i syna, přestala se živit právničinou, uchýlila se do skromného bytu, zbavila se většiny svých věcí. Rozhodla se psát a přehodila sexuální výhybku: milostné vztahy začala navazovat se ženami. Když píše, nikdo další se jí nevejde do života, anebo jen trochu. A právě tuto situaci a vývoj s ní spojený vzala za námět nyní do češtiny přeložené prózy, která je součástí autofikční trilogie Play Boy (2018), Love Me Tender (2020) a Nom (Jméno, 2022). Předloni Debré publikovala román Offenses (Přestupky) v němž autofikční rovinu nechala (prozatím?) být a čerpá v něm z kriminální a právní tematiky.

Teď, anebo nikdy

Love Me Tender je hutná stručná kniha, nabízí se říct, že taková, jak to umí možná jenom Francouzi. Autorka v krátkých, ostře řezaných kapitolách psaných v ich-formě, které můžeme číst jako věcné, nepsychologizující zápisky, zaznamenává, čím ona, respektive její postava (ta je asi daleko víc než „pouhé“ alter ego) žije. Debré reflektuje stav popisem, akcí, nikoliv introspekcí a analýzou. Vypravěčka seznala, že se musí ze zavedených pořádků vymanit, že buď tak učiní teď, anebo nikdy, že nyní ještě má energii uskutečnit to, co v ní hlodá, co ji táhne pryč a zároveň k sobě samé. „Aby stál život za to, nesmí v něm chybět nějaký proces znelíbení se světu, člověk nemůže být až do smrti způsobným dítětem.“ – „Dělat věci, o nichž si myslíte, že jich nejste schopni, přináší určité uspokojení.“

Z hlediska „vyššího principu mravního“ může být próza Love Me Tender čtena jako důkaz sobectví, zpovykanosti, zkaženosti, coby projev soudobého bezbožného krajního individualismu, kdy jedinec uspokojuje hlavně své potřeby, sytí svoje touhy a rozkoše. Vypravěčka se necítí být vinna, nezpytuje svědomí, což však neznamená, že ji dobrovolně zvolená situace nebolí: Například zprvu obchází místa, kde se vyskytují děti, protože si ihned vzpomene na to svoje. Se synem Paulem se ostatně vídat chce, ale překážky do cesty klade manžel Laurent a úřady s jejich systémem pojistek vůči tak nestandardním jedincům, jako je ona, osoba snadno stigmatizovatelná: „Kdyby mi stačilo jen být na holky, tak by to podle mě prošlo. Lesba, ale advokátka, stejný život, stejné prachy, stejný vzhled, stejný vztah k práci, k penězům, k rodině, ke společnosti, k materiálním věcem, k tělu, k ideálům, Kdybych si ponechala stejný vztah ke světu, bylo by to mnohem jednodušší.“ Jenže přestěhovat se nejprve do čtyřiceti a pak i do nejlacinějších devíti metrů čtverečních, snažit se téměř nic nevlastnit, minimalizovat závazky, to je výchylka ve společnosti adorující hmotné statky krajně podezřelá. V očích některých Paulových spolužáků hrdinka duševně onemocněla.

Aby stál život za to, člověk nemůže být až do smrti způsobným dítětem.

Constance Debré, respektive vypravěčka Love Me Tender, se ovšem nekoupe  v triumfálních pocitech, že si jede po svém a všichni jí mohou dát pokoj. Postrádá záchytnou síť, neboť otec, k němuž sem tam zajede, existuje už jen ve svém vlastním mentálním světě a „nemá ani vindru“; a pak už zbývá několik málo běžných přátel. K pocitu, že žije, hrdinka promiskuitně vyhledává vztahy s jinými ženami, blízkost potřebuje, ale současně se jí straní; rychle se umí přimknout k druhé ženě, častěji se však vysmekne a neželí. Se synem se jí občas podaří potkat nebo i pobýt, cítí s ním spříznění, ale jindy on kontakt odmítne; je to nahoru dolů. Nežádá střídavou péči, stačí jí právo na styk. Postupně té vazbě hrdinka nechává volný průběh s tím, že jednoho dne „bude dost starý na to, aby se mohl rozhodnout, že se se mnou nechce vídat vůbec“. 

Constance Debré: „Denně plavu, mám svalnatá záda a ramena, vlasy na ježka, hnědé s pár šedinami vpředu, na levé paži vytetovaný detail z jednoho Caravaggia…“ Foto: © Flammarion – Pierre Ange Carlotti

Ve zdravém těle zdravý duch?

Love Me Tender je kniha o důslednosti v postoji, odpovědnosti za své rozhodnutí, o nepohodlí a bolesti, které s sebou rozmetání dosavadní komfortní zóny nese. „Rodina je peklo. Člověk z ní šílí. Když totiž lidé žijí příliš blízko sebe, začnou se nakonec nenávidět.“ – „… láska je děsivá. Všechny její druhy, i láska k dítěti, ta možná ještě víc.“ Jako kdyby tu v ozvucích zaznívalo sartrovské existencialistické „peklo jsou ti druzí“… V jednom aspektu je však vypravěčka zcela současná, je pravým opakem J. P. Sartra & spol., kteří svá těla prostě používali, byla jim prostředkem, adorovali promýšlení a životospráva stála stranou. Hrdinka Love Me Tender své tělo pěstuje, jedna z věcí, kterou musí mít, je permanentka do bazénu, plave soustavně, alkohol pije minimálně, pravda – kouří lehká marlbora. „Proto plavu. Abych ho [tělo] udržela ve vrcholné rovnováze a síle. Díky němu to totiž zvládám. Něco se totiž ze svalů dostává do duše. (…) Díky plavání mám celkem pěknou postavu. To jen tak mimochodem. Krása je důležitá. Krása a síla. Bez nich bych si to dávno hodila. Denně se zachraňuju. Další den musím samozřejmě znovu.“

Rodina je peklo. Člověk z ní šílí. Když totiž lidé žijí příliš blízko sebe, začnou se nakonec nenávidět.

Možná každý z nás mívá sem tam pocity, že by bylo nejlepší se na všechno vykašlat, praštit s tím, ať si všichni trhnou. Necháváme ty kacířské mžiky do mysli přijít s tím, že je to v podstatě nutný a nevinný ventil momentálního naštvání, mizérie, která zase pomine, a my budeme rádi, že máme ten svůj malý svět, v němž jsme zařízeni. Jiná věc je, že někteří lidé časem dospějí k názoru, že těm kacířským hlasům možná měli naslouchat víc, ale teď už je beztak pozdě… Constance Debré vypráví o tom, co může nastat, když nezaženeme takovéto vnitřní hlasy a nutkání, jaké zisky a ztráty může přinést to, když se člověk podle „ďábla“ zařídí, poslechne jej. „Kdyby jako já žili všichni, byla by to samozřejmě anarchie.“ – Ale někdo to podniknout může, ne? Třeba já…

Výtisky českého vydání, na obálce bylo využito dílo Sarah Dubné Untitled (140 × 110 cm, 2023, kombinovaná technika na plátně), foto: tranzit.cz

Můžeme se pak jen dohadovat, zda jednání vypravěčky v sobě nese něco z povahy dnešních civilizačních pocitů západního člověka, zda její stavy jsou ryze individuální, nebo individuálně reaguje na obecnější pocit „bezbudoucnosti“. „… na obzoru vidím mrakodrap Montparnasse, v říjnovém světle je to dost pěkný pohled. Je hezky, lidi říkají, že to není normální, mluví o klimatické změně. Mně se teplo líbí, ta atmosféra konce světa, je mi jedno, že planeta umírá, jaká taky…“

Když porovnáváme Love Me Tender se současnou českou prozaickou produkcí, tak text Constance Debré svou koncentrovaností a radikálností, svým neuhýbavým vykreslením konkrétní lidské situace dělá dojem, že u francouzské autorky nejde o nic méně než o život a literaturu, ať to stojí, co to stojí. Právě takovou naléhavost většina zdejší produkce postrádá.