Život a smrt v kavárně Tepláreň. Kniha Spoušť vypráví o queer lidech na Slovensku

Student elitního bratislavského gymnázia Juraj K. měl vztek na celý svět, na stát, na jeho systém. Původně zamýšlel se zbraní v ruce zaútočit na tehdejšího slovenského premiéra Eduarda Hegera, obcházel i dům, kde politik bydlel, ale k jeho osobě se mu nepodařilo přiblížit. Měl ovšem v hledáčku i další cíle. A když pnutí v sobě už nemohl vydržet, když se rozhodl, že stůj co stůj musí zasáhnout, nejblíž „po ruce“ pro něho bylo místo, kde scházeli queer lidé. Takže došel do Zámecké ulice, chvíli se skrýval ve výklenku vedle tamější kavárny a baru Tepláreň, pak k podniku, v němž se LGBTQI+ komunita scházela, přišel, zacílil na ty, kteří seděli před ním a chladnokrevně je zasypal kulkami z pistole: Matúš Horváth a Juraj Vankulovič byli na místě mrtví, jejich kamarádka Radka Trokšiarová se s prostřelenou nohou odplazila dovnitř kavárny. Vrah z místa činu utekl, v následujících hodinách posílal agresivní zprávy na sociální sítě, ráno byl nalezen mrtvý, zastřelil se. Několik hodin před útokem zveřejnil rozsáhlý manifest, v něm psal o boji za bílou rasu, za všeobecný úpadek vinil Židy a LGBTQI+ lidi; vyzýval k násilí proti nim.

Jsem jedním z nich

Slovenský publicista, spisovatel a produkční Marek Hudec (* 1990) náleží k bratislavským LGBTQI+ kruhům. Takže když usoudil, že zvrhlý akt Juraje K. a s tím spojené souvislosti popíše na ploše knihy, rozhodl se vlastně, že bude vyprávět o sobě a svých přátelích. Svazek výborně, neboť víceznačně nazvaný Spoušť (ovšem s daleko všednějším podtitulem Příběhy o lásce a nenávisti) tedy není nestrannou zprávou, k níž by se zvenku dopracoval profesionální investigativec, jenž by se ponořil do tématu, které má za zajímavé. Hudec se probírá tematikou, která je pro něho bolestná, dotýká se jej velmi osobně, píše i o svých stavech, jež mu společenská, kulturní a politická situace na Slovensku přivozuje.

Dobré je však jasně zdůraznit, že Spoušť není osobní zpovědí, Hudec se v knize sice svěřuje, ale současně se dokáže upozadit. Dotazuje se druhých, rešeršuje, má ambici podat celkový obraz situace, jíž je aktivním elementem. Jeho souhrnná zpráva není nezúčastněná, je jednoznačně vstřícná a chápává vůči LGBTQI+ lidem, ale nelze ji označit za aktivistickou. Pořád jde o reportérskou práci.

Marek Hudec knihu rozdělil do tří víceméně obdobně rozsáhlých částí, každá sestává z plus minus desítky kapitol. První část mozaikovitě skládá obraz toho, co se 12. října 2022 v Zámecké ulici přesně stalo, co tomu ze strany vraha předcházelo, jakým podnikem Tepláreň byla, jaká v ní během normálního provozu panovala atmosféra, jak slovenská politické reprezentace a policie reagovala na vraždu Matúše Horvátha a Juraje Vankuloviče a tak dále a podobně.

V druhé části autor časově i prostorově rozšiřuje záběr. Opouští aktuální dění v Bratislavě, připomíná život queer lidí a postoje vůči nim na počátku minulého století a v době Československé republiky, tedy mezi světovými válkami. A k tomuto stručnému exkurzu přidává „kazuistiku“, sled kapitol, z nichž každá obsahuje osudy konkrétních osob, které se na Slovensku kvůli nastavení společnosti potýkaly či potýkají se svou jinakostí.

U třetí části se dá říct, že kombinuje zacílení obou předešlých – vrací se k reakcím na události z října 2022, popisuje, co následovalo politicky a legislativně, připojuje portréty několika málo dalších queer osob, mimo jiné v Praze usazeného choreografa a performera Martina Talagu. V této části Hudec také vysvětluje, proč provozovatel Teplárně Roman Samotný přistoupil rok po vraždě k uzavření podniku. Autor reálie dotahuje do první poloviny loňského roku.

Lépe už asi bylo

„Na celém tomto případě je vlastně nejtragičtější, že můžeme jen doufat, že se zachová status quo, nějaké zlepšení v současné situaci neočekáváme,“ sdělil v loňském prosinci Marek Hudec v interview pro Český rozhlas. Vládní garnitura odmítá „rodové ideologie a dobrodružství“ a prosazuje „zdravý rozum“. Neziskové organizace jsou pod stále větším tlakem ideovým i provozním. Nicméně nyní už je realitou existence bratislavského komunitního a poradenského centra pro LGBTQI+, o jehož plánovaném otevření Hudec v rozhovoru pro ČRo hovořil a součástí programové nabídky jsou i setkání Tepláreň naživo.

To jsou aktuality časově jdoucí za Spoušť, která nejprve vyšla slovensky a vzápětí česky v renomované edici Prokletí reportéři žilinského nakladatelství Absynt, jež publikuje knihy v obou jazycích. Markem Hudcem nasbíraná osobní svědectví prvořadě reflektují slovenský společenský vývoj od počátku devadesátých let do současnosti a jen obtížně lze hovořit o pokroku. Zpovídaní pamětníci mají za to, že pro queer lidi byla na Slovensku nejlepší dobou devadesátá léta, s dnešními zkušenostmi nabyli pocit, že tehdy byla tolerance vůči nim větší než dnes. Situace se začala pozvolna obracet po roce 2000, v druhém desetiletí už citelně přituhovalo, queer občané se stahovali do Bratislavy, která je sice nevelkým, ale přece velkoměstem s určitou mírou anonymity a tudíž i relativního bezpečí. Jenže radikalizace, rozštěpení a vzývání kulturních válek postupovaly, naplno to obnažila koronavirová pandemie.

Spoušť tento proces pojmenovává skrze postavení minority a činí to způsobem, který dovoluje se do jejích stavů, pocitů a postavení vžít – samozřejmě v rámci toho, co dovolí kniha. Dýchá z toho úzkost, vratkost, nejistota, ale právě i to přispívá k lepšímu pochopení situace. Však také největší počet slovenských queer lidí dnes žije – v Praze.

Obálka českého vydání knihy Spoušť, která je součástí již zavedené edice Prokletí reportéři, repro: Absynt