Film s vykřičníkem, který vás roztančí. Gloria! remixuje Vivaldiho i dějiny ženské vzpoury

Film, s nímž Margherita Vicario (* 1987) soutěžila na loňském Berlinale, vypráví o skupině dospívajících dívek, které na přelomu 18. a 19. století našly útočiště v katolickém sirotčinci nedaleko Benátek. Lucie (Carlotta Gamba), Bettina (Veronica Lucchesi), Marietta (Maria Vittoria Dallasta) a Prudencie (Sara Mafodda) se pod božím dohledem učí zpěvu a slušnému chování, aby si snáze našly manžela. Pouze zamlklé Tereze (Galatéa Bellugi) se žádné hudební výchovy nedostává. Od rána do večera dře jako služka. Jejím úkolem je zametat dvorek a stlát postele. Přitom disponuje perfektním sluchem a citem pro rytmus. Z deprimující šedomodré reality proto alespoň ve svých představách uniká do muzikálního světa, kde se kdákání slepic, krájení zeleniny a vytřepávání prostěradel mění v energickou symfonii.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Jednoho dne Tereza ve sklepě nachází zbrusu nové pianoforte, v té době nástroj tak pokrokový, že jej lstivý sbormistr Perlino (Paolo Rossi) před dívkami raději utajil. O to víc hrdinky objekt přitahuje: u pianaforte se noc co noc scházejí a vymýšlejí vlastní hudbu, vyvěrající víc z jejich prožitků než z dobových konvencí. Improvizační sessions jim umožňují vyjádřit, kým opravdu jsou, emancipovat se hudebně i lidsky. A taky překonat rivalitu a najít souzvuk. Pro Perlina je tahle forma kolektivního odboje noční můrou. Víc než jindy potřebuje, aby sboristky respektovaly jeho noty. Klášter má totiž za pár týdnů navštívit papež Pius VII., který očekává vznešené barokně-klasicistní smyčce a chorály, nikoliv nespoutaný mix jazzu, blues a popu.

Emancipace zvukem

Vicario se inspirovala historickou realitou takzvaných ospedali, což byla sociální zařízení, v nichž ženy rozvíjely své hudební vzdělání. Často zde vyrůstaly talentované skladatelky, jejichž dílo je ovšem až na pár výjimek (jako byla Maddalena Laura Sirmen) ztracené nebo zapomenuté. V nejproslulejší z těchto institucí, v benátské Ospedale della Pietà, nějaký čas vyučoval Antonio Vivaldi, jehož Gloria v D dur dala filmu název. Některé skladby, jejichž spoluautorkou je režisérka (a také skladatelka) Vicario, jsou pak moderními remixy Vivaldiho klasických kompozic.

Tereza (Galatéa Bellugi) působí zpočátku jako němá, teprve díky hudbě a sboristkám postupně získá svůj hlas, foto: Film Europe

Celkový styl filmu je stejně jako hudební dílo protagonistek ukotvený v kánonu, ale zároveň se mu vzpírá. Pravidla kostýmních historických dramat s přesně rekonstruovanými dobovými reáliemi a záběry nasvícenými po vzoru mistrů šerosvitu jsou rozpustile ohýbána, rozrušována anachronismy. V tomto ohledu je Gloria! spřízněna s feministickými reinterpretacemi historie jako Marie Antoinetta od Sofii Coppoly nebo Korzet od Marie Kreutzer. Také zde je zvolená stylizace klíčem k pochopení postav, které odmítají žít v souladu se světem patriarchátu. Myslí, cítí a zpívají jinak, než po nich doba žádá.

Související článek

Sissi zdvihá prostředníček. Zašněrovaný Korzet zapomíná na prodyšnost gradace

• Vojtěch Kočárník

Hudba je pro Vicario stejně nosným výrazovým prostředkem jako obrazy. Proces emancipace je vyjádřen i proměnou zvukových ploch – hudební dramaturgie odráží přechod hrdinek od formální poslušnosti (případně mlčení) k osobnímu a osobitému výrazu. Okolní zvuky se propojují s vnitřním prožíváním postav, až se celý svět stává hudebním nástrojem. I když zrovna nezní hudba, pohyby hereček se řídí taneční choreografií, která odráží harmonii nebo napětí uvnitř sboru. To, co Vicario bezchybně zvládá na úrovni soundtracku a inscenace pohybu – tedy vytvářet organickou syntézu historického a současného, barokního a popového, kolektivního a individuálního –, se jí už tolik nedaří na rovině vyprávěcí struktury.

Noční hudební dýchánky u fortepiana jim umožní společně sdílet své pocity, foto: Film Europe

Sestry rozbíjejí struktury

Italská filmařka namísto pevného dramatického oblouku vytváří hybridní mozaiku odlehčených videoklipových sekvencí a tíživých melodramatických epizod. Motivy se objevují a mizí bez patřičné gradace, některé konflikty jsou uzavírány zkratkovitě, jiné vyšumí. Vyprávění narušuje neustálé odbíhání k vedlejším postavám. Příběh introvertní Terezy, budící v podmanivému podání Galatéy Bellugi největší zvědavost, v sobě nese příslib velkého tajemství, který není naplněn. Hrdinčiny motivace se ztrácejí v houštině bočních dějových linií, točících se kolem vynucených sňatků a milostných dostaveníček. Spíš než aby umocňovaly emancipační náboj, působí tyto schematické podzápletky jako nadbytečné ilustrace dobového kontextu.

Ovšem možná je nesmysl žádat, aby měl film vyprávějící o alternativní minulosti, do níž mnohem víc promlouvaly ženy, stejně pevný tvar jako historie psaná muži. Pak by bylo na místě oponovat tvrzením, že Margherita Vicario ani v tomto ohledu programově nedodržuje žánrová pravidla a formální rozevřenost jde ruku v ruce s tématem svobodné tvorby. Mnohohlasá forma při dostatečně velkorysé interpretaci sice oslabuje narativní tah a emoční účinek, ale vystihuje sesterský charakter ženské zkušenosti.

Ať byla náladová a narativní roztříštěnost záměrem, anebo ne, Gloria! se zejména během hudebních sekvencí projevuje jako nebývale sebejistý debut se sympaticky punkovou energií, jemuž nelze upřít přinejmenším nakažlivou víru v to, že spojení hudby a ženského kolektivu dokáže rozbít i ty nejzkostnatělejší struktury.

Plakát k filmu, zdroj: Film Europe