Těhotenství, které dává zabrat. Dobré jednotlivosti a slabší celek prózy Křehká příměří
Nová, v pořadí třetí prozaická kniha Michaely Štěchové (* 1990), nazvaná Křehká příměří, vypráví o odvrácené straně rodičovství. V něčem je to publikace přínosná, ale při jejím čtení se nelze zbavit dojmu, že patřičně nefunguje jako to, čím chtěla i měla být – totiž románem.
V českém literárním prostoru přibývá knih ohledávajících tu část mateřství či obecně rodičovství, která se obvykle spíš drží pod pokličkou. Jakkoli instagramové a všelijaké jiné účty matek a otců přetékají idylickými fotkami s ratolestmi, péče o dítě – či vůbec snaha stát se rodičem – je plná krušných momentů, psychické i fyzické bolesti a kolabujících vztahů. Právě sem míří Křehká příměří.
Na začátku sledujeme vypravěčku Emu vyrovnávající se s tím, co se odborně nazývá hyperemesis gravidarum, tedy nadměrné zvracení. Ranní nevolnost je sice jedním z kruciálních příznaků mateřství, ale stavy, které zažívá vypravěčka, mají k běžným projevům daleko. Ema je nevolností paralyzovaná, zvrací často už jen poté, kdy pomyslí na jídlo, případně k nějaké potravině přičichne. Stav je o to palčivější, že se Emě snaží kdekdo v dobré víře radit a kdekdo se domnívá, že příští matka prostě prochází tím, co absolvovala řada žen před ní, tahle však situaci příliš dramatizuje.
Michaela Štěchová. Po studiu bohemistiky na FF UK v Praze se přestěhovala do Německa vyučovat češtinu a působit v předškolní pedagogice, zdroj: kurzyzobyvaku.cz / archiv spisovatelky
Zpočátku se román odvíjí ve dvou liniích. V té přítomné se Ema pokouší udržet v žaludku alespoň kus banánu, v té z minulosti, jež je odlišena kurzívou, vzpomíná, jak otěhotněla se svým indickým přítelem jménem Krish. V současnosti se však o vypravěčku, která nemá daleko k bezvládnosti, stará muž jménem Matěj. Jak je to možné, se dozvíme záhy. V lince z minulosti totiž Ema vzpomíná na své první těhotenství, které mělo podobně dramatický průběh jako to aktuální, jen přišlo nečekaně a v době, kdy jí bylo teprve čtyřiadvacet. A tak se na naléhání Krishe rozhodla pro potrat.
V další části románu Štěchová popisuje, jak vypadal vypravěččin vztah s Krishem po absolvování lékařského zákroku. Ema mimo jiné propadla Indii, kam se s přítelem dokonce na čas odstěhovala. Tady text do jisté míry pouští otázku těhotenství ze zřetele – ačkoli potracený plod je v nerovném vztahu s dominantním Krishem neustále tak trochu přítomen –, ale zároveň přichází o tempo a překvapivost. Dopředu totiž víme, že se Ema s Krishem rozejde, aby mohla očekávat dítě s Matějem, a tak nezbývá než se ptát, proč protagonistka natolik obšírně popisuje, co všechno v Indii zažila, když jádro románu evidentně leží jinde.
Už ve svém předchozím románu Růže z Jericha (2020) Štěchová popisovala vztah české dívky s cizincem, konkrétně s Egypťanem. Zároveň se v té knize ukázal problematický rys autorčina psaní, patrný i v novince. Románu totiž chybí výraznější kompozice a sevřenost. Občas si člověk není jistý, zda nečte beletrizovaný deník. Na mnoha stranách se odvíjí scény, které vyprávění nikam neposouvají, ale bezpochyby by měly význam pro člověka, jenž by je prožil.
V podobném duchu se nese i to, jak se třicátníci Ema s Matějem pokouší o dítě. Autorka reflektuje některé zajímavé momenty, kupříkladu křehkost a nejistotu vztahu Emy a její sestry právě kvůli mateřství. Obě touží po dítěti, ale jejich snahy jsou dlouho marné, takže když jedna z nich skutečně otěhotní, váhá, jak to sestře sdělit, a ta druhá se zase musí nutit k radosti, ačkoli se v ní emoce bijí.
Obálka třetí knihy Michaely Štěchové, repro: Listen
Michaela Štěchová: Křehká příměří
Listen, Praha 2025, 344 stran, doporučená cena 429 korun.
Zároveň jako by Štěchová musela udělat kompletní opáčko toho, na co všechno špatného může žena v těhotenství narazit. Matka, která až obsedantně touží po vnoučatech, otec vytahující historky o tom, jak dřív ženy rodily uprostřed práce na poli, nejistá finanční situace a mnoho dalšího… Dojde i na nechvalně proslulá diskuzní fóra s vlastním slangem (ovulka, manža, mrcha červená) či na nadužívanou frázi „rodičovská dovolená“. Vypravěčka je často doslovná, a přestože mezi jejími dvěma těhotenstvími, která knihu rámují, zeje zhruba deset let, po celou dobu vypráví podobně a celkově se příliš nezmění. Když Ema v závěru na téměř třiceti tiskových stranách líčí porod, pak otázka, jsou-li Křehká příměří románem, anebo beletrizovaným deníkem, je nabíledni už o to spíš.
Při četbě novinky Michaely Štěchové se zkrátka potvrzuje to, co ukázal její předchozí titul: jde o autorku, která patrně píše ráda a docela i dobře, ale udržet pohromadě románový tvar, který má dynamiku a vnitřní logiku, se jí zatím příliš nedaří.
