Brno naplacato: Odhalit smysl nového románu Stanislava Bilera lze stěží

Nejkrásnější město na Zemi je prvním románem, který vydává nakladatelství *Alarm. Stanislav Biler (* 1982) působí jako redaktor stejnojmenného internetového periodika a podle literární kritičky Olgy Pavlovy, jež svou kritiku zveřejnila ve čtrnáctideníku A2, je román takové knižní shrnutí autorovy alarmovské publicistiky.

Město k nežití, kniha k nepřečtení

Román se hemží náměty, které tuzemská levicová žurnalistika akcentuje. Mezi nejhorší postavy knihy patří „vlivný náměstek XY“, muži v modrých oblecích či developeři. Brno připomíná kvůli neustále se valící dopravě válečnou zónu. SUV nejenže parkují na chodnících, také bez okolků přejíždějí chodce. Běžní lidé si v podstatě nemůžou dovolit bydlení. Politická reprezentace si hledí především svého koryta, stromy jsou vnímány jako nepřátelé zástavby a tak dále a tak podobně.

Otázka, která se nad Bilerovým výlevem po pár tiskových stránkách naléhavě vznáší, zní: Proč ten román vypadá tak, jak vypadá, a jaký je jeho smysl? Literární díla samozřejmě mohou společenské problémy zvýrazňovat, nasvěcovat z jiných, neobvyklých úhlů. To však není případ Bilerovy novinky. Jen opravdu nespravedlivý čtenář by mohl autorovi přiřknout myšlenku, že svým přímočarým a schematickým psaním o přebujelé autodopravě či o dalších kritických aspektech života ve městě chce svému publiku otevřít oči. Vše je tu naprosto placaté, chybí jakákoli nejednoznačnost. Snad jen určité scény svou absurdností vyvolají úsměv – třeba když instalatér přijde opravit kapající kohoutek, ale nakonec zdemoluje celý byt. Podobné momenty bychom však spočítali na prstech jedné ruky. Navíc se u leckterých ad absurdum vyhnaných situací nelze ubránit dojmu, že už jsme něco podobného četli jinde. A obvykle lépe napsané.

Už v předchozích Bilerových prózách Nejlepší kanditát (2017) a Destrukce (2021) byl jeho styl urputný: neustálé repetice a naprosto zbytečné snahy protagonistů o cokoli smysluplného asi měly publikum především dráždit. Platí to rovněž u Nejkrásnějšího města na Zemi – jen tam, kde předchozí román Destrukce, mimochodem oceněný Magnesií Literou, přece jen nabízel nějaký prostor pro interpretaci, stojí v novince předžvýkané názory či stanoviska. A i když připustíme, že kniha je záměrně psaná tak, aby četba drhla, občas si nemůžeme být jistí, zda spíš než o koncepci neběží o stylistickou neohrabanost („Můžu ti trochu pomoct, řekl způsobem, na který jsem v té chvíli přikývl“; „Musím uznat, že nový dům na vizualizaci vypadal mnohem lépe než tento příbytek, který ani kdyby hořel, nebylo by to o mnoho horší,“ apod.).

Není o čem

Skutečnost, že jsem napsal zhruba dvě třetiny recenze, aniž bych zmínil dějové souvislosti, je dána čistě tím, že žádný příběh v románu v podstatě není. Vypravěč označený „XXXX“ přijíždí z vybydlené vesnice do Brna, aby pomohl sestře, která se ocitla v nezáviděníhodné životní situaci. Přespává u strýčka, setká se se „synem vlivného náměstka XY“, rovněž s oním náměstkem, s prodavačem šatstva, se sestrou a s dalšími figurami. Se všemi rozmlouvá a pokaždé se během rozhovoru ukáže, v čem ještě je Brno strašné, co v něm nefunguje a jak je každý pokus o změnu, který by lidem pomohl, blokován absurdními předpisy či bezskrupulózními zájmy mocných.

Vypravěč zažije plejádu deziluzivních momentů. A jistě by jich mohlo být ještě mnohem víc: Stanislav Biler by je prostě mohl konstruovat dál a vršit a vršit, co všechno je v románovém Brně špatné a jak je život v tomhle městě příšerný. A tak až do skonání… Nechci přeceňovat relevanci literárních ocenění, ale na laureáta nejprestižnější či možná spíše nejznámější tuzemské literární ceny je Nejkrásnější město na Zemi zoufalý výkon.