První do češtiny přeložená kniha autorky, která se věhlasu dočkala až po své smrti
Lotyšská rodačka s ruskými kořeny mluvila v mládí německy a francouzsky. Avšak věhlas získala jako autorka píšící italsky. Na literární výsluní se však Marina Jarre dostala až posmrtně. Díky autobiografickému románu Vzdálení otcové, jehož český překlad nedávno vyšel.
Až po deseti letech se Marina Jarre dozvěděla, že její otec, lotyšský Žid s ruskými kořeny, byl zavražděn během druhé světové války. Tato situace je pro život této literátky v mnohém typická. Jednak proto, že do něj významně zasáhly dějinné zlomy dvacátého století, také proto, že otec byl v jejím životě spíše nepřítomný; a konečně i tím, jakým způsobem lotyšská rodačka přiblížila smrt svého otce. Žena, která v dětství mluvila nejprve německy a potom francouzsky, napsala italsky autobiografický román Vzdálení otcové, v němž se k této události vrací.
Podnik zacílený na jih
Pražské nakladatelství Meridione je společným, předloni založeným projektem tří překladatelek z italštiny: Alice Flemrové (vystupuje jako jednatelka nakladatelství), Sáry Rodové a Moniky Štefkové. Především první jmenovaná v posledních letech významně ovlivnila, s jakou současnou italskou literaturou se mohlo české publikum seznámit. Nejenže desítky knih přeložila, tuzemským nakladatelstvím italské tituly rovněž často doporučovala. Založení vlastního nakladatelství se tak jeví jako vcelku logický krok.
Po startovním svazku, souboru sloupků Alice Flemrové o překladu Jeden o koze…, se Meridione rozběhlo a rozkročilo vloni – od literatury pro děti přes detektivku až po moderní klasiku. V samém závěru roku 2024 se pak objevil první titul v edici Paměti, Vzdálení otcové od Mariny Jarre (1925–2016). Přeložila jej další zkušená italistka Kateřina Vinšová a Alice Flemrová k němu napsala zasvěcený doslov. V něm se dočteme podrobnější informace o výše nastíněné kulturní a jazykové neukotvenosti spisovatelky, která je ostatně důležitým tématem její autobiografické knihy. Původně byla publikována roku 1987, ale valný ohlas se nekonal. Toho se ostatně Marina Jarre nedočkala za svého života vůbec, byť publikovala množství titulů v prestižních nakladatelstvích. Skutečný průlom nastal až po autorčině smrti v roce 2016.
O tři roky později, jak se dočteme v doslovu, začaly vycházet její knihy v reedicích. A najednou vzbudily zájem jak doma, tak se dočkaly překladů (do kruciální angličtiny byli Vzdálení otcové přeloženi v roce 2021). V něčem tedy autorský osud Mariny Jarre připomíná dánskou autorku Tove Ditlevsen (1917–1976). Mezi její Kodaňskou trilogií a Vzdálenými otci ostatně najdeme i množství tematických paralel.
Marina Jarre v roce 1928. Narodila se v Rize roku 1925 Italce Claře Coïsson, později významné překladatelce z ruštiny, a lotyšskému Židovi Samuelu Gersonimu, jehož roku 1941 zavraždili nacisté. Zdroj: Istoreto
Zrození spisovatelky
Tak jako nyní již světově proslulá Dánka, i Marina Jarre ve svém románu vypráví o tom, jak nesnadno se stávala spisovatelkou: S manželem vychovávala čtyři děti a v Turíně se až do důchodového věku živila jako učitelka francouzštiny. Přestože u ní nejde o vyloženě feministické psaní, v popředí Vzdálených otců stojí příběh výjimečné ženy. A ženy zaplňují i většinu dalších důležitých pozic v textu.
Do názvu díla se sice vloudili otcové, nejintenzivněji se však text věnuje vztahu mezi vypravěčkou a její matkou. Vztahu, který byl v mnoha ohledech nesnadný a zraňující. Románová Marina popisuje, jak její matka dávala neustále přednost mladší sestře Sisi, jak před lidmi vypravovala historky ze života své dcery, za něž se Marina styděla, a jak byla leckdy až nepřiměřeně příkrá. Autorčinu vypravěčskou břitkost i touhu románové postavy alespoň nějak se blýsknout v matčiných očích demonstruje vzpomínka na její dětské nemoci: „Nikdy nemám vážnou chorobu. Například dostanu paratyfus. Kdepak, abych já dostala tyfus!“
Marina Jarre (vpravo) s matkou a s mladší sestrou Arnalisou v Rize, rok 1931. Zdroj: Istoreto
V několika scénách z dětství můžeme sledovat předzvěst budoucí spisovatelky, pokud si tedy psaní spojujeme s vymýšlením, se schopností vidět příběhy tam, kde jiní lidé vidí pouhé všední záležitosti. Marina například popisuje, jak vysedávala k nevoli ostatních v domácnosti dlouho na záchodě: „Sedím na míse na sklopeném prkénku a mluvím se psem uvězněným v žárovce.“ Jindy píše o svém neustálém lhaní:
Slova si mě totiž sama podmaňovala; jen co jsem je vyřkla, hned se mi vymkla z rukou a šla si dál svou cestou, splétala se, spojovala, vytvářela nové figury.
Kdo by však čekal, že Vzdálení otcové budou hodokvasem ztřeštěných vypravěčských nápadů a vykroucených historek, bude překvapen. Text je v dobrém slova smyslu neokázalý, ne však vypravěčsky nezajímavý. Naopak: Marina je povětšinou vypravěčka těkající, ne-li přímo asociativní. Na malém prostoru přechází od situace k situaci, od vzpomínky ke vzpomínce. Z Rigy se dostává do italské vsi Torre Pellice u hranic s Francií, kde ji vychovává babička. Později přesídlí do Turína. Vyprávění nechává volně plynout. A právě v tom tkví jedna z klíčových předností Vzdálených otců: během oněch asociací se autorka dotýká řady témat – ať je to postavení ženy-spisovatelky ve společnosti, samotné psaní, hledání jazyka (nikoli pouze toho literárního), vyjasňování si vlastní multietnické totožnosti, ohledávání rodinné konstelace, minulosti, vztahu člověka a dějin atd. Na dvě stě stran textu by toho bylo až příliš, pokud by se tvůrkyně pokoušela o těchto tématech říkat něco jednoznačného, ne-li definitivního, kdyby jasně vymezila své názorové postoje.
Marina Jarre. „Její prózy se vesměs dotýkají témat identity, životní autenticity, sebeuvědomění, míšení kultur, hledání vlasti, k nimž autorka přistupuje racionálně, bez romantizujících klišé a sentimentu, ale vždy se (sou)citem a s odporem k útlaku a bezpráví,“ píše české nakladatelství Meridione. Zdroj: Nakladatelství Meridione
Avšak Marina Jarre chytře ponechává témata ukotvená čistě ve svém životaběhu, jen tak s ní jsou včetně podmanivých reflexivních pasáží:
Čas vstoupil do mého života, když jsme se sestrou přijely do Torre Pellice. Poprvé mi daroval minulost, cosi hutného, do čeho se můžu vnořit a uniknout před pátráním a útoky. Příběh mého dětství byl vším, co mi z předchozího života zbylo, protože během pár týdnů jsem změnila zemi, jazyk i rodinné prostředí.
V doslovu Alice Flemrová píše, že Vzdálení otcové mají v bibliografii Mariny Jarre centrální pozici. Mimo jiné proto, že v nich autorka reflektuje většinu témat, jež ji zajímaly v předchozí tvůrčí dráze a jež ji budou zajímat v tvůrčí dráze následující. Určitě by proto bylo záhodno, kdybychom se dočkali překladů i některých dalších autorčiných knih. Nabízí se samozřejmě Návrat do Lotyšska (italsky vyšel v roce 2003, lze si jej přečíst i anglicky), což je rovněž autobiografický román, v mnohém navazující na Vzdálené otce. Za pozornost by však asi stály i tituly ne tak výrazně autobiografické, kde se autorka vypravěčsky vypořádávala s tématy mimo území vlastního života.
Obálka první do češtiny přeložené knihy Mariny Jarre. Repro: ČT art
Marina Jarre: Vzdálení otcové
Přeložila Kateřina Vinšová. Meridione, Praha 2024, 200 stran, doporučená cena 389 korun.
