Mít dítě, či nemít, to je to, oč tu běží. Román Jedináček je nabitý rozličnými vztahy

I do české literatury díky novému románu Petry Soukupové Marta děti nechce proniklo téma dobrovolné bezdětnosti. Že jde o záležitost, o níž si chce tuzemské publikum číst, dokázal už překlad románu Mateřství od Sheily Heti, který česky v překladu Anny Kudrnové vyšel předloni a hodně zde rezonoval. Zdá se tedy, že po mnoha titulech o strázních s výchovou dítěte (Rok kohouta Terezy Boučkové a Anežku Viktorie Hanišové lze jmenovat jako typické případy) se literární pozornost stáčí i k jiným fazetám mateřství, respektive rodičovství. Do tohoto kontextu tedy skvěle zapadá Jedináček Guadalupe Nettel (* 1973). Předloni byla autorka spolu s překladatelkou Rosalind Harvey za anglické vydání tohoto románu nominována na Mezinárodní Bookerovu cenu (nakonec ji získal bulharský spisovatel Georgi Gospodinov za Časokryt, který česky vyšel rovněž vloni na podzim).

Protagonistka Jedináčka se rozhodne nemít děti a nechá si podvázat vejcovody. Je to však pouze jedna z poloh (ne)rodičovství, kolem níž román krouží. Ve vyprávění narazíme na množství otázek a témat spojených nejen s rozhodnutím mít či nemít děti, ale i s následnou výchovou a s vazbami mezi dětmi a dospělými, přičemž autorka ukazuje, že nejen ty příbuzenské jsou pro děti – ale i pro dospělé – kruciální.

Předtím, než vypravěčka románu Laura zmíněným chirurgickým zákrokem stvrdí své rozhodnutí nemít děti, dohodne se s dlouholetou kamarádkou Alinou, že se společenskému tlaku na ženy, aby se staly matkami, postaví společně. Když se však Laura vrátí z Paříže zpět do Mexika, zjistí, že její přítelkyně se svým partnerem po dětech touží.

Texty Guadalupe Nettel byly přeloženy do více než dvaceti jazyků. V roce 2008 získala doktorát z lingvistiky na EHESS v Paříži, zdroj: Columbia University, © Ferrante Ferranti

Přes počáteční rozčarování s ní postupně začne prožívat náročný proces, kdy Alina s partnerem nemůže otěhotnět, musí na umělé oplodnění, a když už konečně počne, v průběhu těhotenství se pár dozví, že jejich dceři se správně nevyvíjí mozek a po porodu zemře. Do toho Lauru při jejím psaní dizertace neustále ruší sousedé, samoživitelka se synem, který propadá nekontrolovatelným záchvatům vzteku, a na balkoně se jí uhnízdí holubi sedící patrně na kukaččím vejci.

Laura nejenže podporuje přítelkyni Alinu, jejíž dcera si navzdory všem předpokladům spojeným se vzácným onemocněním (lisencefalií) svou houževnatostí prodlužuje život více a více. Také se protagonistka upíná k sousedící dvojici – chlapci Nicolásovi a jeho matce Doris. Jak je patrné, síť vztahů, do níž se Laura zamotá, je hustá, a to ještě nepadla řeč o její vlastní matce, s níž si rovněž prožije své.

Náklad ,Jedináčka, dorazil z tiskárny do nakladatelství Incipit…, zdroj: Facebook nakl. Incipit

Přes všechna nastíněná témata plyne román nenuceně, a tak i zmíněný vypravěččin vztahový zašmodrchanec, který se z odstupu jeví možná až příliš návodně a uměle, působí vlastně přirozeně. Velkou zásluhu na tom má autorčina práce s tempem vyprávění. Když například Alina přijme chůvu, jež se má o její dceru Inés starat poté, co se vrátí do práce, román začíná být až detektivně napínavý, čemuž napomáhají i krátké kapitoly, které se střídavě věnují různým lidem z protagonistčina okolí.

Jediným výraznějším bodem, který budí čtenářské pochyby, je zvolená vypravěčská forma. Román je kompletně vyprávěn Laurou. Avšak v mnoha kapitolách – především v těch, kde popisuje Inésiny zdravotní lapálie – působí spíše jako dílo vševědoucí vypravěčky, která ví o situaci a postavách i to, co by „obyčejná“, třebaže velmi blízká Alinina přítelkyně, věděla jen stěží.

Hřbet a obálka českého vydání románu Guadalupe Nettel, foto: Incipit

Není to možná nejobratnější řešení, jsme však díky němu blíže postavám. Jejich prožívání fatálních situací – a v kontrastu k nim i těch na první pohled obyčejných – sledujeme s větším napětím a intenzivněji. Román totiž sice do jisté míry ukazuje, že rodičovství není jediná možnost, jak navázat silný vztah s dítětem – a naopak rodičovství nic takového nezaručuje. Zároveň je však Jedináček silným příběhem o tom, jak námi mezilidské vztahy ve svých nejrůznějších polohách a rozličné situace, které přinášejí, můžou pořádně zamávat.

Autorce se daří přenést na čtenáře a čtenářky jak zoufalství rodičů, kteří se dozví, že jejich vymodlené dítě pravděpodobně zemře, tak snahu ženy, jež se ocitla obklopená lidmi prožívajícími zásadně jiné životní zkušenosti, najít s blízkými společnou řeč a způsob soužití. Díky tomu může Jedináček zaujmout široké publikum. Nakladatelství Incipit mělo i při výběru čtvrtého titulu šťastnou ruku.