Staronová hrdinka Petry Soukupové na cestě, jež připomíná spíše útěk. A to i autorský

V roce 2011, kdy se tuzemští čtenáři s Martou mohli setkat poprvé, se ještě mohlo zdát, že ani ne třicetiletá autorka, působící jako televizní scenáristka a dramaturgyně, má nakročeno spíše mezi umělecky ambicióznější literáty než k mainstreamu. Za svou prvotinu K moři (2007) získala Cenu Jiřího Ortena, další titul, povídkový triptych Zmizet (2009), jí vynesl Magnesii Literu za Knihu roku. Ani románový deník Marta v roce vetřelce (2011) nepůsobil zrovna jako typický bestseller – nejen kvůli množství existenciálních témat, spjatých s hrdinčiným příběhem (plánování potratu, deprese, útěk z domova, alkohol či sebepoškozování), ale i pro jeho sugestivní formu zachycující autenticky jazyk i myšlení těžce zkoušené dospívající dívky.

Když na sklonku roku 2024 vyšel román Marta děti nechce, jeho pisatelkou byla zavedená prozaička, náležející mezi literární stálice brněnského nakladatelství Host a vydávající pod jeho značkou téměř každý rok novou beletristickou knihu pro mládež nebo dospělé čtenáře. Z její kdysi udivující schopnosti nahlížet pod povrch rodinných vztahů i do hlav jednotlivých postav se po letech stal svého druhu autorčin trademark, který stále dokáže přitáhnout masy čtenářů, ale už asi nikoho nepřekvapí. A soudě dle občasných výstupů nepříliš mluvné spisovatelky v médiích – viz její nedávné účinkování ve vltavském Akcentu, věnovaném především přípravám českého hostování na Frankfurtském knižním veletrhu v roce 2026 –, psaní je pro ni samotnou více řemeslem než uměním a k literárnímu provozu přistupuje ryze pragmaticky.

Víc v minulosti, než v Portugalsku

Pro svůj nový román zvolila Petra Soukupová stejný typ kompozice jako v posledních knihách, tedy rozdělení textu do úseků odrážejících vždy perspektivu vybrané postavy. Většina z přítomných třiadvaceti kapitol připadla titulní hrdince (jsou označeny jako Den 1 až Den 12), zbylé části vyprávění si rozdělily další figury, podle jejichž křestních jmen jsou také nazvány, což je oproti posledním knihám novum, ulehčující čtenářům identifikaci postavy, která k nim právě promlouvá. Vedle čtyřiatřicetileté Marty, pracující v reklamní agentuře, se tak ke slovu dostávají další lidé sehrávající více či méně důležitou roli v životě protagonistky – v čele s jejím starším partnerem Hynkem, který se kvůli ní rozvedl a má ve střídavé péči syna a dceru v pubertálním věku. Výpovědi těchto vedlejších postav do románu vnášejí napětí, jelikož nezřídka problematizují či přímo zpochybňují hrdinčino nazírání a/nebo podání vlastního životního příběhu.

Jak bývá v prózách Petry Soukupové zvykem, situace protagonistky románu není – přinejmenším z jejího pohledu – zrovna idylická. Neshody doma, s příbuznými i v práci přimějí Martu k rozhodnutí, které překvapí nejen její blízké, ale též ji samotnou – namísto plánované dovolené s Hynkem a jeho dětmi vyrazí úplně sama na proslulou pouť do Santiaga de Compostela. Oněch dvanáct dnů, během nichž musí pěšky ujít dvě stě padesát kilometrů, nakonec stráví jednak řešením nečekaných logistických problémů, jednak bilancováním svého dosavadního života a budoucích vyhlídek. Kdo by však čekal cestopisně laděné vyprávění plné barvitých detailů a seznamující čtenáře s vybranou cizí kulturou, bude zklamán, stejně jako v předchozích autorčiných románech tvoří použité kulisy (ať už tuzemské, nebo zahraniční) pouhé pozadí vyprávění zaostřeného do nitra postav či jejich vztahů.

Svobodná volba tolik netíží

Doménou spisovatelky tak nadále zůstává rodina jako množina individualit nucených hledat společnou řeč. Oproti posledním dvěma románům (Věci, na které nastal čas a Nikdo není sám), v nichž se jednalo o manželské páry s vlastními dětmi, však tentokrát máme co do činění s mnohem volnějším svazkem (Marta coby svobodná partnerka rozvedeného muže se dvěma závazky), což v rámci příběhu sehrává podstatnou roli. Interakce protagonistky s dalšími charaktery se nadto kvůli zápletce odehrává z velké části nepřímo, buď skrze retrospektivní obrazy jejich dřívějších konfrontací, anebo formou textových zpráv či telefonátů. Ubývá tedy dramatických scén v přítomném čase, naopak přibývá hrdinčiných vnitřních monologů, přičemž autorka pro kapitoly vyprávěné z pohledu Marty zvolila sugestivnější du-formu, kdežto ve zbytku vyprávění užívá er-formu.

Obálka graficky upravila Kateřina Kotyk, repro: Host

V novém románu Petry Soukupové tedy není v sázce tolik, jako tomu v jejích příbězích obvykle bývá (rozpad rodiny v pravém slova smyslu), její hrdince myslí v první řadě na sebe a pohrává si s představou nového začátku. Navíc se tak děje prostřednictvím o poznání méně dramatického vyprávění, v němž převažuje introspekce nad interakcí. A čtenářsky nejvděčnější pasáže, využívající autorčin nejsilnější literární prostředek – mnohovrstevnatý dialog, odhalující lavírování mezi pravdou, sebeklamem a falší při komunikaci s druhými –, představují retrospektivní části vyprávění.

I když knize Marta nechce děti nelze upřít čtivost ani trefné úvahy na téma rodičovství, partnerských vztahů a mezilidského soužití vůbec, čtenáře znalého těch nejlepších próz Petry Soukupové může nepříjemně až zaskočit úbytek existenciální tíhy a síly textu. Ty se s přibývajícím časem, v některém z možných příštích děl, třeba zase dostaví, ale jinak ve významnější výrazové a tematické posuny nemá u Petry Soukupové zřejmě cenu doufat.